Tak co budeme dneska dělat, milí studenti?

„Učím už 14 let. A většinu své kariéry jsem se považovala za velmi tradicionalistickou učitelku. Mí studenti seděli v lavicích, v řadách natočení dopředu. Protože jsem to obvykle byla já, kdo mluvil. Režírovala jsem celé vystoupení. Rozhodovala jsem o tom, co se budeme učit, kdy se to budeme učit, jak se to budeme učit, jaké budou úkoly, jaké knihy budeme číst. Kdy budou test. A samozřejmě, že test bude. V podstatě jsem byla pánem vesmíru. Ve velmi úzké oblasti. A abych byla upřímná, vyučovala jsem tak, protože to bylo to jediné, co jsem znala. Byl to způsob, jak vyučovali mě. Když si vzpomenu na svou základní a střední školu, takto jsem se učila. A na univerzitě, kde jsem se snažila stát učitelkou, to bylo stejné. Abych řekla pravdu, ani mě nenapadlo, že by mohl existovat jiný způsob, jak to dělat. Takže jsem jen opakovala to, co jsem viděla v hodinách u učitelů, s kterými jsem pracovala, když jsem se zaučovala. A trvalo to až do mého magisterského studia. Tehdy jsem šla na hodinu dr. Alec Karros. A ta hodina mi změnila život. Popravdě řečeno mě to málem zabilo. Ale změnilo to můj život. A nejednalo se o špatnou techniku, i když ta v té době byla také. Šlo o špatnou pedagogiku.

Začala jsem se dozvídat o věcech jako učení řízené studenty, konstruktivismus, dotazování, … a poprvé v životě jsem si začala uvědomovat, že možná mohou mí studenti své učení sami sestavovat. Zjistila jsem, že učení se tvoří v komunitě a že oni mohou být v jejím centru. Že mají, co k tomu říct. Když jsem tedy jednoho dne šla do třídy, říkala jsem si, že se vykašlu na svůj učební plán. A nebylo to něco, co bych kdy dělala. Nejsem ten typ učitele, co by neměl nalajnovaný program. Vždycky jsem přesně věděla, kam míříme.“
„Jedna důležitá věc, která se týká učení, je, že pokud jde o něco, pro co se rozhodli sami studenti, nikdy to nezůstává jen mezi zdmi třídy. Zahrnou to do svého vlastního života. A už to nepotřebujete mít nezbytně pod kontrolou.“

„V průběhu té doby se mé děti rozdělily do týmů, vytvořily si je úplně samy. Měli jsme finanční tým, PR skupinu (pro styk s veřejností), fundraisingový tým (pro shromažďování zdrojů). A já jsem doslova natěšená chodila do třídy a ptala se jich: „Tak co budeme dneska dělat?“

„Ten den jsem se naučila věřit svým studentům. Věřit v to, co pro ně opravdu velmi hluboce znamená. A naučila jsem se odstranit jakoukoliv překážku, kterou mohu, abych jim to pomohla uskutečnit. A co je nejdůležitější, mí studenti se naučili věřit samy v sebe. Naučili se, že umí dokázat něco, na čem záleží. Během těch 45 dnů viděli: „My nejsme žádná budoucnost. My jsme přítomnost.“ Mí studenti se dozvěděli také to, že svět je mnohem mnohem větší než oni, kterému záleží na věcech, na kterých záleží i jim. „

„Naše školy by měly být místy, která dokážou rozžehnout srdce našich dětí v plamen. Aby děti mohly přijít na to, jaká je jejich vášeň. Měly by jím dát příležitosti usilovat o naplnění svých vášní. A měly bychom jim dát příležitost dělat důležité věci právě teď. Ještě jednu věc jsem se se svými studenty učila pořád dokola a dokola, když jsem jim umožňovala dělat podobné věci. Zjistila jsem, že naše děti vždy předčí naše očekávání, která máme, jenom když jim k tomu dáme příležitost.“