Po narození dětí jsem si všiml, že se svojí snahou děti vychovávat dostávám s dětmi do konfliktů, které nedokáži řešit jinak, než z pozice moci. Zpočátku jsem žil v přesvědčení, že problém je v dětech, a měly by se ukáznit a podřídit mé rodičovské autoritě – stejně jako jsem to měl v dětství já. Pak jsem ale zjistil, že ten problém nejsou děti, ale je jím právě tohle moje očekávání směrem k dětem, založené na opakování mocenských rodičovských vzorců z mého dětství, které jsem nevědomky přijal jako vzor. 
Od té doby se střídavými úspěchy a neúspěchy hledám způsoby

– jak se těchto vzorců zbavovat a nepředávat je dál
– jak být s dětmi v harmonii bez potřeby je ovládat a kontrolovat za současného udržení vlastních hranic
– jak s dětmi nalézat společné hranice a dosahovat společných řešení bez poražených

O těchto našich pokusech a hledání respektu k dětem píši blog s možná trošku nafoukaným názvem Táta Parťák 🙂 Inspirací je mi kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort a kniha Výchova bez poražených od Thomase Gordona. 
S dozráním syna do školního věku celá tato moje snaha získává další rozměr – jak zajistit dětem možnost se vzdělávat v respektujícím prostředí bez nucení a vnějších tlaků, což přirozeně naráží na hranice našeho vzdělávacího systému. V tomto směru je mi velkou inspirací Peter Gray se svojí knihou Svoboda Učení, a snaha české stejnojmenné iniciativy, která myšlenky Petera Graye o sebeřízeném vzdělávání uvádí v našem prostředí k životu, a seznamuje s nimi širokou veřejnost. Jsem moc rád, že mohu být součástí této iniciativy. 
Jsem přesvědčen, že jednoho dne se podíváme zpět, a současně převažující systém autoritářské výchovy a centrálně řízeného státem regulovaného vzdělávání nám bude připadat podobně nesmyslný, jako nám nyní připadá zpětně třeba nevolnictví nebo rasová segregace. Než se tak stane, budu o tom dál psát a otevírat diskuzi.