Je fajn, že se teď víc mluví o domácím vzdělávání, ale podle mě stojí za to hledat informace i o jiných způsobech učení založených na jiném paradigmatu – tedy na vnitřním řízení každého člověka a dobrovolnosti. 

Myslím, že současná situace může být příležitostí k tomu, abychom si mohli uvědomit, kolik – a jaké často nesmysly a zbytečnosti – toho na naše děti školy nakládají. A taky, že nemusíme suplovat učitele, že si můžeme čas s dětmi užívat, že se učíme každou vteřinu našich životů a nepotřebujeme k tomu vzdělávací programy a že se vůbec nic nestane, když se pár týdnů děti nepodívají na žádnou učebnici. 

Četla jsem od mnoha rodičů stesky, ať už se otevřou ty školy, že se svými dětmi nechtějí trávit 24 hodin denně a nestydí se za to. Nemyslím, že je třeba se za něco stydět, to jistě ne. Taky mám ráda čas jen pro sebe, je super, když jsou děti někde, kde chtějí být a s někým, koho mají rády. Nicméně vnímám to, že jsem je porodila, jako obrovskou zodpovědnost. 

Dětská duše je strašně křehká. Tak moc, že jsme to už jako dospělí možná raději zapomněli, protože nám to nahání hrůzu. Možná se děsíme té obrovské moci, kterou máme nad tím, jaký dospělý se z našich dětí stane. 

Můžeme ji uplatnit tolika způsoby, že nejdou spočítat. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo, poznámka, vyjádřená emoce, výraz, pohyb,… to všechno na ně má vliv. Často tak velký, že ho v dospělosti musíme znovu hledat a rozebírat s psychology a terapeuty. 

Moc bych si přála, aby moje děti zažily dětství bez traumat, která by jim později komplikovala život. Nikdo nevíme, jak moc nebo málo odolného člověka porodíme. Radši to nechci pokoušet. 🙂 

Nejsem ani zdaleka takovým rodičem, jakým bych si přála být. Cítím ale, že to nejlepší, co můžu svým dětem dát, a o co se chci znovu a znovu pokoušet, je přijetí, respekt a důvěra. A to, co opakuju pořád dokola: nebrat jim moc nad jejich životy.