Jak to všechno vzniklo

Ve vzdělávání se pohybuji asi 10 let. Ufff. Pedagogickou fakultu jsem si po jednoroční pomaturitní pauze zvolila celkem vědomě, nebyla to ta poslední sázka na jistotu, jak snadno a rychle získat aspoň nějaký diplom. Kombinace angličtina – občanka byla po roce v Anglii jasnou volbou, která mi taky zaručila partu skvělých spolužáků. Pedagogické i lidské úlety na katedře společenských věd kompenzovala progresivní a přátelská atmosféra na katedře angličtiny, takže to nakonec bylo docela fajn studium. Nicméně to, co nám to dalo pro praxi, raději nebudu rozebírat a když teď sleduji aktivity studentské iniciativy Otevřeno na brněnském pajdáku, čím dál víc lituji toho, že my jsme se vzmohli jen na nadávání u piva a pár stížností. Po škole výuka angličtiny na jazykovce, chvíli pokusy na základce, na gymplu, dokonce i na výšce, pak šest let globální vzdělávání v NaZemi s dalšími souběžnými pokusy na základce. Nikdy jsem ve škole moc dlouho nevydržela. Prostě jsem se v tom tradičním formátu nenaučila fungovat. Šlo by namítnout, že jsem to pokaždé vzdala příliš brzy, ale stejně myslím, že i kdybych vydržela déle, moc by se nezměnilo.

Takže co je tedy podle mě (mimo jiné) špatně: většina základních a středních škol funguje tak, že studenti mají minimální možnost ovlivnit, co, kdy, jak a s kým se budou učit. Rozdělí je do tříd podle věku, rámcový obsah učiva určí stát, konkrétní náplň a formu volí učitelé, kteří svádí předem prohraný boj vše stihnout během 45 minut, čtvrtletí, pololetí…A aby to mohlo „fungovat“, stává se z učitele jakýsi chrlič pokynů, povelů, příkazů a zákazů. Právě tohle pro mě asi bylo nejtěžší. Přestože jsem měla možnost učit i na škole velmi progresivní a otevřené, tomuto jsem byla nucena se do velké míry přizpůsobovat.

O tom, že existují svobodné/demokratické školy, jsem se dozvěděla před pár lety. Podoba školy jako komunity, kde mají všichni podíl na rozhodování, kde se společně učí studenti napříč věkem, učitelé jsou jim partnery a průvodci v procesu učení, studenti si volí, jaké předměty/kurzy absolvují (a mají i tu možnost si prostě žádný nevybrat), mi učarovala a zároveň vzbuzovala spoustu otázek, jak to může fungovat. Asi před rokem jsem se rozhodla, že to chci zjistit a zažít na vlastní kůži. Výběr školy byl vcelku náhodný, věděla jsem, že chci do Velké Británie kvůli jazyku, pak už stačilo chvíli googlovat. Na mapě demokratických škol mi jich vyskočilo celkem hodně, ale škola Sands v Devonu zaujala na první pohled a po shlédnutí promo videa (natočeného jednou ze studentek) jsem měla jasno. Lišta na jejich webu s názvem „Visits“ mi napověděla, že podobných zvědavců, jako jsem já, se jim ozývá asi hodně. Ale líná huba… Takže jsem jim prostě napsala a za pár dní přišla odpověď, že „ano, opravdu nám píše hodně lidí, ale to, co píšeš, zní zajímavě, pošli CV a my možnost tvé návštěvy probereme s ostatními na pravidelné celoškolní schůzi“. Ha! To mě dostalo. Na demokratické škole si totiž studenti nejenže volí, CO a KDY se budou učit, ale taky KDO je bude učit! Takže si mě pěkně odhlasovali. So „here I go“.  Zítra první školní den!

První den

V předvečer prvního dne mé návštěvy se domlouváme s Donaldem, takovým něco jako manažerem školy, kdy a kde se potkáme. Dozvídám se, že škola se otevírá v 9:15, dáme si společně čaj a dopolední hodiny pak začínají 9:45. To je prý tak akorát ten správný čas. I podle výzkumů prý teenageři začínají fungovat kolem desáté. Ok. A já vzpomínám na čtyři roky na střední, kdy jsme minimálně dvakrát týdně vstávali na sedmou. Později mi dovysvětluje, že když řešili, v kolik by měla škola začínat, hrálo roli taky to, že v okolí jsou dvě další vcelku velké školy. No a kdyby začínaly všechny ve stejný čas, byla by to v malém městečku Ashburton jedna velká dopravní zácpa. Dalšímu upozornění, že škola bude možná na první pohled působit jako velký chaos, příliš nevěnuji pozornost.

Asi 9:18 přicházím do školy. Chodba a místnost plná pobíhajících lidí, na první pohled těžko rozlišit, kdo je student, učitel nebo někdo z dalších zaměstnanců. Později zjišťuji, že ona místnost je jedna z kanceláří, kam mají všichni studenti volný přístup. Dáme si slibovaný čaj a seznámím se se Seanem, jedním z učitelů a zakladatelů školy. Náš rozhovor na chvíli přeruší jedna ze studentek, když na uvítanou zahlásí: „Hej, Seane, docela tady zavazíš!“ A pak ještě chvíli vtipkují o tom, že se jí vždycky plete do cesty. Asi takhle nějak vypadá první školní půlhodina 65 studentů, kteří na Sands momentálně chodí. S tímhle druhem chaosu nemám problém.

Následuje prohlídka školy pod vedením Finna a Mayi, kteří nám (společně se mnou přijela na návštěvu ještě Nikoletta z Řecka) ukazují všechny třídy a další zákoutí, kuchyni, „tajné“ schodiště, zahradu, dílnu, laboratoř, ateliér …(ano, škola vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí, ale o tom až někdy jindy). Pak stíháme ještě kousek dopolední hodiny historie pod vedením Seana. Právě se řeší otázka, co všechno ovlivnilo to, že se v Evropě ve středověku rozšířila gramotnost a že to pravděpodobně nebylo jen díky Gutenbergovi a jeho knihtisku. Oběd. Ve škole se každý den vaří vegetariánský oběd, v kuchyni se střídají zaměstnanci, rodiče, někdy vypomáhají i studenti. Po obědě se o úklid postará tým studentů, který má právě službu. Pomáháme zamést podlahu a pak spěcháme na workshop na téma „mindfulleness“, na který si do školy pozvali externí lektorku. Workshop je nepovinný (o tom, jak je to s onou ne/povinností absolvovat výuku, taky až příště), ale účastní se jej asi 20 lidí, studentů i učitelů. Po workshopu se trochu náhodně ocitám na hodině matematiky, která probíhá ve stejné místnosti. Tak tam prostě zůstávám a sleduji, co se děje. Učitel Nathan mě upozorňuje, že to vlastně nebude moc výuka, protože tihle studenti se připravují na zkoušky GCSE (taková povedenější forma státní maturity). Pracují individuálně, Nathan mezi nimi krouží, energicky dovysvětluje, občas v mezičase zadrnká na kytaru, která se povaluje na stole, nebo zaloví v balíčku chipsů, které se na stole povalují taky. Párkrát během hodiny někdo odejde, pak zase přijde. Někdo sedí na zemi, někdo u stolu, někdo na stole. Za chvíli drnká na kytaru jeden z kluků, který ji pak použije jako podložku a dál něco počítá. Co, to netuším. Asi v půlce hodiny se ve dveřích objevuje slečna s provinilým výrazem, prý se trochu zapomněla na výtvarce. Nathan se s ní bleskurychle domluví, že si hodinu nahradí někdy v průběhu týdne, a ona běží zpět dodělat to, co právě tvořila. Mezitím někteří ze studentů postupně odcházejí, asi mají hotovo. Tím se školní den pomalu chýlí ke konci, následuje finální „useful work“, tedy společný úklid školy. V průběhu uklízení se ke mně přimotá asi dvanáctiletý kluk s dotazem, jestli jsem „ta z České republiky“. Říkám, že jo, a on mi na to začne povídat o babičce, která pocházela z Československa a během války ji poslali do Anglie. Pak mluvíme o tom, jak se Československo rozdělilo, že to vlastně rozhodli politici, načež prohlásí něco jako: „Hm, demokracie je skvělá, jen trochu záleží na tom, kdo je u moci“. A pak začne s další studentkou diskutovat o tom, že Davida Camerona volilo jen 25% lidí a o výhodách a nevýhodách poměrného volebního systému… Fíha! Uklízím smeták a jdu vstřebávat zážitky. (A přemýšlím, zda bude lepší si jít zaběhat nebo si dát dvě deci červeného).

Něco málo z minulosti a současnosti

Dopoledne trávím v kuchyni, dnešní oběd připravuje Sean Bellamy, jeden z učitelů a zakladatelů školy. Během přípravy slaného koláče a salátu se dozvídám detaily o vzniku Sands. Mimochodem, na menu je i tiramisu, které Sean připravil s několika studenty den předem v jakési neformální hodině vaření. Tu plánuje realizovat každý čtvrtek, kdy vaří pro celou školu.

Sean Bellamy vystudoval Cambridge a potom přišel jako mladý učitel na Dartington Hall School, která fungovala na demokratických principech už od roku 1926. Nějakou dobu poté se ale škola dostala do problémů. Jednak finančních, jednak se v krátkém období ve škole stalo několik nešťastných událostí. Sedmnáctiletá studentka se v noci utopila řece, našli ji druhý den ráno. Asi rok poté se jeden ze studentů vyboural na motorce, nezvládl řízení a najel přímo před očima ostatních do školní budovy. Přímo u školy byla dráha, kde se studenti proháněli se na motorkách. Samozřejmě ti, co už měli řidičák, nosili přilby. Proč ne? Ten kluk ale bohužel taky umřel. Škola byla navíc podezřívána z toho, že se tam objevují drogy (což byla asi pravda, ale jak to vypadá na školních výletech, lyžařských výjezdech, internátech…). Samozřejmě se „vyřádila“ i média, která z toho udělala velkou kauzu, takže to nakonec dopadlo tak, že školu zavřeli. Respektive škola dostala rok na to, aby ukončila provoz. To jsme v roce 1987. V té době začali Sean a jeho dva kolegové spřádat plány o založení nové školy. Mimo jiné také proto, že tu bylo 14 studentů, kteří prostě nechtěli jít do jiné školy a chtěli dál pokračovat na škole, která by fungovala podobným způsobem jako Dartington. Sean přiznává, že tehdy bylo založení školy o dost jednodušší než dnes, hlavně co se týče administrativy, všech nutných povolení, norem… Tehdy se tihle učitelé a studenti sešli a společně vymysleli a naplánovali, jak by jejich nová škola měla vypadat a fungovat. Sands je tedy pravděpodobně jedinou školou, která už od samého počátku zahrnula studenty do rozhodování o podobě školy a vznikla v přímé spolupráci studentů a učitelů. To je základním principem fungování školy, který udržují dodnes. Prostě mění paradigma toho, že jen dospělí vědí nejlépe, jaké vzdělání děti potřebují.

Hlavním rozhodovacím orgánem školy je „school meeting“, koná se každý týden a mělo by se na něm v ideálním případě sejít všech 67 studentů, 23 učitelů a dalších zaměstnanců. To se samozřejmě povede málokdy, tohle shromáždění má ale hlavní rozhodovací pravomoc, případně odpovědnost za jiná dílčí rozhodnutí deleguje na užší rozhodovací skupiny, které se vytváří podle potřeby. Účastní se jich ti, kteří mají zájem se na daném rozhodnutí podílet. Na meetingu se řeší vše, od drobností typu „kam se poděl projektor z ateliéru?“ po poměrně náročná témata, jako např. kolik by se mělo platit za školní obědy a jakým způsobem vybereme nového učitele nebo učitelku angličtiny. Asi si dokážete představit, že to nejsou jednoduché diskuze. Meeting navíc řídí vždy jeden ze studentů, který je zvolen na celý semestr. Některým to jde lépe, některým hůře. Ale s tím se prostě počítá. Studenti jsou zkrátka rovnocennými partnery. Vzpomínám na pondělní rozhovor právě se Seanem, kdy jsme během mého prvního dne ve škole mluvili o tom, jak to tady funguje. A já se zmínila o současné české „kauze“ týkající se zákazu používání chemikálií ve výuce, což by dost zkomplikovalo praktickou výuku chemie a pokusy by mohli dělat jen učitelé. Mluvíme o tom, kdo dělá rozhodnutí, co se ve školách bude dít, že lidé na ministerstvu se neptají učitelů a dělají rozhodnutí od stolu. Nebo někomu z nich křivdím? Na to Sean reaguje: „Jo, a určitě se na tyhle věci neptají studentů.“ Takže, paní ministryně, co kdybyste se příště, až budete rozhodovat o něčem, co se přímo dotýká studentů, zeptali přímo jich? Něco mi říká, že by vám mohli pomoct najít řešení.

P.S.: Nemůžete ji někdo přidat do skupiny?!?