Je půlka července, po puťáku ze skautským oddílem jedu domů přebalit batoh a letím do Anglie. Hromadnou dopravu se dostávám na východní pobřeží ostrova, kde začínám svou třídenní pouť s jasným cílem – škola Summerhill.

Tři dny putování přeskočím, abych se dostal k tomu, o čem chci dnes ptát. Tedy o Summerhillu, té slavné, téměř 100 let staré škole, která se v mnoha místech po světě stala symbolem svobodného a demokratického vzdělávání.

Navštívit Summerhill pro nadšence pro svobodné vzdělávání je jako vylézt Everest pro horolezce. Stejně jako na Everestu, i v Summerhillu se někdy tvoří fronty a navštivit Summerhill v plném provozu není tak snadné. Jak se tak blíží výročí, řekli si tedy Summerhilliané, že podniknout něco velkého a vymysleli čtyřdenní seminář o tom, jak jejich škola funguje. Bylo mi největším potěšením se jej také zúčastnit.

Přes to, že jsem na své pouti trefil čtyřicetistupňová vedra a moje krosna nepatří k nejlehčím, přicházím do Summerhillu s nadšením, vibrující energií a s jistým okouzlením. To místo je totiž úplně stejně krásné, jak vypadalo ve filmu. Stará cihlová budova uprostřed zeleně, velké fotbalové hřiště (kterému říkají “hockey field”), vzrostlé staré stromy, kousek lesa a za školou bazén. Mezi tím v prostoru rozprostřené menší budovy – domovy učitelů, dětí nebo odborné učebny, vytvářejí dojem, že Summerhill je taková malá vesnička sama o sobě. Na to, že je kolem nějaká civilizace, konkrétně městečko Leiston, se dá snadno zapomenout.

Brzy zjišťuji, že akce je fakt velká a sjelo se více než 100 lidí z celého světa, včetně USA, Austrálie nebo Jižní Koreji. Summerhill je evidentně pojem i přes oceán. Ukotvím si stan na kempovacím plácku a hned zjišťuji, že jsem náhodou vedle rodinky z Česka. Mamka přijela s dcerou, která chodí na alternativní střední školu, ale chtěla by to ještě trošku posunout. No jasně, že směrem ke svobodě a demokracii…

Čas na fakta. V Summerhillu bylo na přelomu školního roku 2019/2020 přibližně 75 dětí od 5 do 17/18 let, asi 15 věkově nespecifikovaných pedagogů (+ kuchařky, uklízečky, údržbář) a 450 pravidel (v DF je jejich cca 150). Většina dětí je v Summerhillu na internátu, i když je možnost i docházet z domova. Některé děti mají ale rodiče hodně, hodně daleko, třeba v Japonsku. Ti, co ve škole bydlí, mají své příbytky rozdělené dle věku. Až na ty úplně nejstarší děti pokoje sdílejí. Svoje příbytky ve “vesničce” má i valná většina učitelů v Summerhillu.

Jednou z hlavních hodnot Summerhillu je “freedom without licence”, česky něco jako svoboda, ne svéhlavost. Svoboda neznamená mít licenci k překračování hranic ostatních a porušování pravidel stanovených školní komunitou.

Školní demokracie – samospráva, je klíčovou součástí Summerhillu již od jejího založení. Školní shromáždění se setkává třikrát do týdne, aktuálně s časovým omezením 60 minut a k rozhodování využívá většinového hlasování. Zatímco čas je jasný, témata nejsou dopředu známá a nahlašují se před začátkem kruhu člověku, který zastává pozici sekretáře/zapisovatele shromáždění. Seznam témat pak zapisovatel předá volenému vedoucímu kruhu. Tento člověk má v kruhu největší pravomoci – uděluje slovo, kontroluje čas a vede diskuzi k závěru – zpravidla hlasování. Účastnit se shromáždění v Summerhillu není povinné, ale výstupy ve formě nových pravidel se samozřejmě vztahují i na ty, kteří se jej neúčastnili.

Není snad potřeba ani psát, že hlasy dospělých a dětí jsou si na kruhy rovny. Hodnota rovnosti nicméně není naplňována jen při hlasování, ale je myšlena více obecně. V Summerhillu jsou si všichni rovni i v sociálním slova smyslu a potřeby a emoce všech jsou uznávány se stejnou váhou.

Kromě školního shromáždění jsou některé pravomoce delegovány také různým výborům (v DF tomu říkáme týmy) zaměřeným na nejrůznější školní činnosti. Mezi nejdůležitější takový výbor patřil tým mediátorů – starších a zkušených dětí, jejichž práce spočívala s podporou dětí v řešení konfliktů. Děti měly mezi sebou obecně rozděleno mnoho kompetencí – vybírání pokut, zajišťování večerky a ranního buzení, vymáhání pravidel technologií nebo správu určitého prostoru.

Co se vzdělávání – myšleno strukturovanou nabídku vzdělávání, trochu jinak to vypadá u menších a trochu jinak u větších dětí. Těm nejmenším probíhá výuka v “Class 1.” Class 1 jsou vlastně dvě pro menší děti (5-9 let) zařízené místnosti, ve kterých se pohybuje jejich kmenový učitel. Učitel dětem nabízí rozvrh aktivit, který je ale samozřejmě dobrovolný. To, že děti mají svou třídu, také neznamená, že by nemohly jinam, po celý den mohou pobíhat, kde chtějí, a kde není nějaké důvodné omezení pohybu dětí (např. hudební místnost s drahými nástroji, nebo dílna s ostrými předměty).

Podobně to mají i děti v “Class 2”, kterým je 10-12. Jejich prostor má tři třídy a samozřejmě vypadá o dost jinak, než prostor menších dětí. Rozvrh pro Class 2 tvoří jejich kmenový učitel na základě zájmu dětí. Jak vidíte na fotkách, oproti Class 2 vypadají třídy výrazně jinak.

Děti starší 12 let už nabíhají na systém, který asi znáte z filmu. Na začátku trimestru si volí předměty, o které mají zájem a následně dochází na vypsané hodiny do odborných učeben rozesetých po areálu.

Zakladatel školy Alexander Sutherland Neill nicméně od počátku deklaroval, že mu jde spíš o šťastný život a sociální a emoční inteligenci, než o akademické vzdělání. Mimo jiné také dotáhl do důsledků myšlenku “škola hrou”, protože volné hře přikládal velkou důležitost. Celé místo je pro volnou hru jako stvořené. Hrou tráví děti v Summerhillu většinu času a učí se tak o světě a interakci s ostatními tím nejpřirozenějším způsobem, jaký nám příroda dala.

V Summerhillu je velmi lehké se cítit jako doma. I když jsem tam byl o prázdninách na semináři, ve škole zůstalo i několik dětí a nedávných i dávných absolventů a pocit sounáležitosti a komunity mezi nimi byl velmi silný. Nebylo snadné Summerhill opouštět a netěšit se na komunitu DonumFelixáckou, tak tam asi nejradši zůstanu…