Říká mi tuhle muž: mám pro tebe další WTF historku na téma Theo (4) a angličtina: “Hráli jsme teď Phoning home, je tam ukecaný sova-robot Annie. Byl jsem unavený, tak jsem rychle četl a odklikával nápisy, co říkala. Bylo tam We should help the planet. Tyjo, četl jsem to tak maximálně vteřinu dvě než jsem to odklikl, načež Theo říká: We should help the planet?? Stihl si to přečíst. Takže, ten jeho absorbující přístup slyším-vidím-rozumím už se projevuje i na jednoduchých větách. Mazec. Kde se toto zastaví?” — “No co nejdřív by mi mohl začít opravovat moji buranskou angličtinu, už se učím 30 let, a furt žádná plynulost :-)” řekla jsem.

A tady by historka na téma “Proč mám nadále ráda videohry” mohla skončit (hodně jsem si přála, aby se dítě bezbolestně naučilo AJ, a ono se mi to splnilo přes gaming, jupí). Ale když už mám vaši pozornost, ráda bych ještě rozepsala, co se mi okolo toho různě honí hlavou.

Tato poznámka je druhý díl, navazuje na “Proč mám ráda Minecraft”, ke které mi tehdy lidi psali, že jsou moc zvědaví na vývoj, co takhle malému děcku videohry provedou. Slíbila jsem informovat, tak to činím. Ve zkratce: videohrám zdatně sekunduje youtube. Digitální demence nenastala. Nastala překvapivě rychle angličina.

Podrobněji:

Vysnila jsem si, že když dítě bude chtít vědět cokoliv o čemkoliv, najde si to na netu. Český internet je pidirybníček vůči oceánu. Nepožadovala jsem aby AJ mluvilo, to jsem brala jako náročný úkol, když my nemluvíme moc dobře a nepohybujeme se mezi mluvčími. Z literatury vím, že i bilingvní/multilingvní děcka třeba nemluví celé roky (i když rozumí). Theo se ale z toho gaming youtube vtipným způsobem rozmluvit: nejdřív začal komentovat sám sebe když hrál Minecraft – vlastně stejným způsobem jako autor letsplay videa komentuje co dělá právě teď v minecraftu. Jasný – angličtina je na to říkat, co zrovna dělám 🙂

Ale pak se mu to nějak spojilo se stavem NADŠENÍ. Totiž, ti youtubeři mají skvělou náladu. Jsou nadšení z toho, co dělají, že můžou zrovna teď s někým hrát.

A my jsme pozorovali Thea, jak když se propadne do nadšeného flow – třeba se rýpá klackem v bahně – to je jedno – komentuje situaci a okolnosti čím dál plynulejší angličtinou.

Mazec. Což bych prostě nevymyslela. Angličtina jako jazyk nadšení.

Asi tak od jeho tří let ve mně narůstala panika, že se pomalu zavře to cokoliv-absorbující okno, že si Theo všimne, že angličtina je “těžká”, že učit se anglicky je “dřina”. Protože v našem životním stylu nebyla ani spousta mluvčích, ani výhled na dlouhý pobyt v cizině. Nabízela jsem AJ v různé podobě, ale protože “AJ je těžká” bylo to pro nás náročné.

Proč jsem se bála, že AJ je těžká? Protože pro mě je. Já už se asi nikdy anglicky nenaučím tak, abych neměla “anxiety” (úzkost) z mluvení. Nerozumím filmu bez titulků. Dobře akorát čtu.

A toho jsem se přesně bála. Odbočka: je to podobné jako math anxiety = naučené nepříjemné pocity, které člověka hodně oslabují, když má něco spočítat. Nedávno jsem ve skupině inteligentních normálních lidí položila dotaz, kdo by (s tužkou a papírem!) vyřešil 1023 : 18. Víc než polovina lidí si myslí, že na to nemá. Co s tím. Nevím. Slyšela jsem dobrou hlášku, že pokud se dítě v domácí škole nenaučí z matematiky skoro nic, pořád je v obrovské výhodě oproti dítěti ve škole, které se naučí že matematika je hrůza a že to není pro něj. Protože doučit se matiku může kdykoliv, zatímco odučit se math anxiety je skoro nemožné. Což je děsná škoda. Tak jako ve mně je asi navždy zabitá radost z mluvení anglicky, v tuně lidí je zabitá radost z mluvení matematikou. Konec odbočky.

Jaký jsem si z toho udělala závěr: to sebe-řízené, zájmem motivované, imerzivní, absorbující (whatever) učení se, je strašně hustý mechanismus. Ohromně to zvýšilo mou motivaci snažit se respektovat impulsy dítěte – ať se učí co chce a kdy ono chce a hlavně tím, že něco pro něj smysluplného dělá. Chránit ho před “podle tabulek už bys mělo vědět, kde je Bratislava, takže teď tě budu nutit, i kdyby ti to mělo zhnusit zeměpis”. Opět, jsem zvědavá, jak se to vyvine a jak to zvládneme.

V unschoolingu je zásadní pojem deschooling – proces, ve kterém rodič překonává svůj vnitřní strach, že když podpoří dítě aby jelo mimo “doporučení expertů na výchovu”, tak že se stane něco STRAŠNÉHO. Každý má obavy, že když nechá dítě bejt, tak ho poškodí. U každého se to projevuje jinak. Nedá se to odvrhnout logikou, je potřeba tím postupně procházet, vyrovnávat se s tím, koukat se na výsledky. Co konfrontovalo mě v poslední době:

Zlomila jsem si kotník, přestala jsem být schopná facilitovat montessori aktivity a tak a ve stejné době dítě nezávisle ovládlo PC (pustit si hru, pustit si prohlížeč, najít si v historii na youtube nějaké video, atd.). Pominulo takové to já (rodič) pouštím počítač, rozhoduju, co na něm jede, a vypínám počítač. Bylo to drsné. Jeli jsme na tábor bez elektřiny, kde Theo každý večer byl rozmrzelý z toho, že nemá Minecraft a místo toho jsme si kreslili Minecraft na veliké papíry. Když jsme na stejný tábor jeli na konci prázdnin znovu, prosadila jsem, že s sebou vezmeme notebook. Nakonec se ale zase tak moc nepoužil. Ten zásadní rauš už mezitím pominul.

Celkově Theo kouká na youtube a hraje hodně. Rozhodně se ale nepotvrdily předpovědi typu “čím dál víc”. Když mají novou skvělou hru s otcem, chce hrát víc. Jiné dny zase dává přednost hraní si s lidma mimo počítač. Čili jsem v klidu. Je to jako já když padnu na skvělý román.

Ze začátku se hrály zcela pacifické hry. Kluci jsou ale kluci a téma násilí, zabíjení samozřejmě přišlo. Moje blbé pocity nastoupily a zase se vytratily. Kluci jsou kluci.

Napadá mě ale říct, že co se potvrdilo, je jako by “městnání”? energie – Theo sedí u PC na složitě houpací židli, po které neustále leze, houpe se, stojí, visí. Ale to samozřejme nestačí. Víme, že když některý den kouká hodně, je dobré večer jít na běhací vycházku, povídat si co bylo ve videjích, dostat ze sebe přetlak. Vidím možnou spojitost s “když jim dám tablet, jsou pak agresivní” – možná lidi toto nechápou, že soustředěná práce hlavou se musí kompenzovat. (Tablet mimochodem Thea z nějakých důvodů skoro nezajímá.)

Postupně se Theo proklikal ke gaming youtuberům, kteří mají silně emoční projev (čtěte Občas ječí a řvou, strašně to prožívají). Což byl další level mého deschoolingu (“debilní kreténi”). Vyjasnilo se to takhle: ti lidi křičí, ano. Ale křičí ze ZAUJETÍ, Z RADOSTI, z toho, že je to děsně baví. Jsou to kluci, kteří zvládají dělat to, co je ohromně baví. Jaký je to teda role-model pro moje děcko? Skvělý. Když to srovnám s “aurou” lidí, kteří sice nemluví sprostě, natáčí didaktická videa, ale jsou zaseklí v životě, otrávění nebo dokonce nenávistní …

Jak už to tak na youtube funguje, postupně se dítě prokliká i mimo gaming videa. Hodně mě znervóznilo, když Theo začal koukat na kanál nějaké rodiny, kde táta s dětma vybaluje různé hračky, dělají různé aktivity… Nic fatálního, ale už v tom vidím úplně jinou energii, než u těch mladých herních youtuberů. Ten tatínek to dělá především pro prachy. Moje obava, aby z toho Theo nějak nezblbnul. Tentokrát se nepotvrdilo, postupně se zase vrátil ke gaming videjím. Uf.

Tip: pokud byste se někdo chtěl vydat naší cestou volného přístupu k youtube a angličtině, pořiďte dítěti hned na začátku separátní google účet. Ten Theův používáme už roky, a ještě tam neproniklo žádné video česky (google se nemá v asociacích čeho chytit), takže se nemusím bát, že se dítě prokliká na nějaká fakt debilní česká videa (česky přecejen rozumí -aspoň teda doufám- 🙂) mnohem líp a nerada bych aby koukal na nějakou cojávím českou politiku… tento deschooling mám ještě před sebou).

Nevím. Bude mi vadit konzumace obsahů od lidí, jejichž motivace je divná a stav duše pokřivený, To je jasné. Určitě to bude ještě hodně náročné, ale ty výsledky – intenzivně se rozvíjející dítě a intenzivně se rozvíjející důvera ve zdravě se orientující jádro dítěte – mi za ten proces stojí. Jsem zvědavá jak se to vyvine.)

Já moc nehraju, nemám na to buňky. Moje tři nejoblíbenější hry s dítětem jsou Monument Valley, Teddy Floppy Ear: Mountain adventure a fajn byl i Putt-putt Saves the Zoo.

Každé dítě je jiné. Thea nejvíc baví, když má hra editor, kde může konstruovat nějaké svoje něco. Což jiné dítě může (asi bude) mít jinak. Ale říkám si, že pokud pro někoho je gaming totálně španělská vesnice, třeba vás může obohatit proklikat si tyto hry, nebo nějak inspirovat.

Minecraft, Chromagun, Art of Gravity, Numbers od DragonBox, Contraption maker, Marblize, Puzzle Ball, Yonder, Bloons TD 5, Phoning Home, Spheritis, Mimpi, Wheely, Samorost, Scribblenauts, Crazy machines 3, Antichamber, Linelight, Plants vs Zombies …

Jak je vidět, je toho hodně. Lukáš (muž) to hraní s dítětem seriózně řeší 🙂

Když o tom tak přemýšlím, dělali jsme to tak pro syna od narození, ať ho zajímaly stavební stroje, nebo stavebnice, nebo cokoliv. Osobně v tom vidím polovinu unschoolingu: pokud má dítě zájem, tak ho podpořit mnohem víc, než jen “koupil jsem ti o tom knížku”. Hledat způsoby, jak děcku vytvářet prostředí, aby mohlo v dané oblasti levelovat. Ať už je to neustálé kreslení, ježdění na koni, aikido 5x týdně, poflakování se po lese, nebo koukání na seriály (vybírám z unschoolerských diskusních skupin – slečna co strávila roky před telenovelami se nakonec stala psycholožkou – poradkyní, prostě ji totálně fascinují vztahy 🙂).

Proč je to tak důležité: v tej dnešní postmoderně si každý může dělat co chce. Ale většina lidí chodí do práce, která je nenaplňuje. Jak je toto možné? Záhada. Ale zdá se (už je první dospělá unschoolerská generace), že je z toho cesta ven: když dítě stráví roky následováním svých impulsů, nejen že leveluje v dané oblasti, ale hlavně ohromně POZNÁVÁ SAMO SEBE, jak funguje, co chce, co nechce, co se mu líbí, co se vytěžilo. Co jsou ty právě jeho vášně. Metalearning – učení se o učení.

Skoro určitě se mu nestane, že skončí v profesi, která ho vlastně nezajímá, a nesnášením pondělí.

Nemůžeš? Nevím. Když jdu fakt do hloubky, nemám skutečný argument, proč by to nešlo. Úzkost z vykročení ze zajetých kolejí samozřejmě zůstává. Kdo soucítíte, držte palce 🙂

Vtipná historka od Pam Sooroshian: tři unschoolované dcery. U všech se při nástupu na VŠ opakovalo to samé:

vztah k učitelům: HEJ, tady jsou lidi, teří jsou PLACENÍ za to, aby mě HODNOTILI a KRITIZOVALI, já můžu řešit problémy, psát, tvořit a oni to čtou, vnímají a radí mi z pozice své expertízy! To je boží!! (Srovnejme naše pocity na VŠ – prolézt a učitele nějak obelstít, totální psycho když nás má někdo hodnotit…)

vztah ke spolužákům: dotaz: jaktože máte vy Sooroshianové furt tak skvělé známky? Odpověd: vybodni se konečně na známky a dělej na tom co tě zajímá! Vždyť učit se je super!! (Nezažily známkování ve škole a prostě je to neponičilo.)

vztah ke škole: trochu zklamání: Mami, ti lidi, co tam chodí, oni snad mají nějak poškozený mozek.. chodí tam, ale dělají jen absolutní minimum, jako by tam vlastně ani chodit nechtěli, jako by bojovali proti té škole, já to nechápu, proč tam teda chodí? Odpověd mámy docentky ekonomie: No jo, toto já sleduju už 30 let, takže proto jste holky byly doma. Aby se vám nevytratila zvídavost a tvořivost.

(Kdo by si chtěl poslechnout více vtipných historek od Pam Sooroshian, tak podcast je zde. A tady si kdyžtak můžete udělat její test “Mám math anxiety”? )

Kdo dočetl až sem, tak velké díky a jako obvykle budu ráda za komentáře. Sebe-řízenému vzdělávání zdar.