Toto právo zaručuje Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku ČR, článek 33 (1). Aby se tohoto práva dostalo všem, ukládá Sexuální zákon každému člověku povinnost sex provozovat a poskytovat na zákonem přesně daných místech, za přesně daných podmínek, po přesně stanovenou dobu a pouze se zákonem určenými lidmi. 

Neučiní-li tak dobrovolně, bude k sexu donucen. Bude-li klást nepřiměřený odpor, je to jasný signál, že tento člověk není normální a je třeba pokusit se jej opravit. Má povinnost nechat se vyšetřit v některé z poboček Sexuálně-psychologických poraden. Zjistí-li tato nějakou sexuální dysfunkci, bude se moci dotyčný touto diagnózou prokazovat a mohou se mu povolit jisté úlevy, jako např. orální sex místo soulože. Každý, kdo bude s člověkem s nějakou dysfunkcí sex provozovat, je povinen poskytnout mu podpůrná opatření, jejichž podobu určuje zákon. Bude-li zjištěna závažná nenormálnost, může Sexuálně-psychologická poradna doporučit medikaci dotyčného člověka. Doporučen je např. lék Sexalin. Ve velmi závažných případech, kdy dotyčný zatvrzele odmítá sex, je třeba kontaktovat Orgán sexuálně-právní ochrany občanů (tzv. sexuálku, viz níže), aby třeba i násilím zajistil právo tohoto člověka sex provádět a poskytovat.

Zřizuje se Česká sexuální inspekce, která má povinnost kontrolovat, zda všichni své právo na sex využívají, a zda sex provádějí v souladu s rámcovým sexuálním programem, který je součástí Sexuálního zákona. 

Bude-li zjištěno, že někdo neplní povinnosti dané Sexuálním zákonem, mají všichni občané povinnost nahlásit dotyčného příslušnému Orgánu sexuálně-právní ochrany občanů. Tento orgán, lidově zvaný „sexuálka“, je zřízen za účelem ochrany sexuálních práv občanů, a má pravomoc člověka, který nevyužívá právo na sex dle zákona, v nejzazším případě umístit do sexuálně nápravného zařízení pod ochranou státu, kde mu bude jeho právo na sex poskytnuto, ať už s jeho souhlasem či bez něj.

Rodiče nesou zodpovědnost za sexuální chování svých dětí. Jsou však povinni zajistit, aby jejich děti provozovaly sex přesně podle Sexuálního zákona. Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést sexuálně zahálčivý život, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, jak praví Trestní zákoník, § 201.

Celý projekt je plně financován ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků, bez ohledu na to, zda jej chtějí využívat, či nikoli. Sex je naprosto klíčovou součástí života, proto nelze riskovat, že by někdo žil bez něj. Občanům nelze důvěřovat, že by si sex zajistili sami, neboť ne každý má přístup ke správnému sexu. Nelze dopustit vznik paralelního systému sexu; vedl by mj. k tvorbě tzv. elitních sexuálních zkušeností a ti, kteří nedisponují sexuální atraktivitou, by mohli být omezeni na svém právu na sex. Je třeba udržet sex na úrovni dané státem pro všechny.

Místa poskytování povinného sexu se nazývají sexoly. Stát přesně vymezuje podobu a fungování těchto míst. Sexuální zákon přesně definuje kdy, jak, s kým, kde, jak dlouho a jakým způsobem má každý občan povinnost sex provozovat. Sexoly mohou zakládat i sami občané, ale vždy jejich vznik schvaluje Ministerstvo sexu, mohou fungovat pouze dle podmínek daných Sexuálním zákonem a samozřejmě musejí dodržovat rámcový sexuální program. 

Ve výjimečných případech může ředitel konkrétní sexoly povolit individuální (lidově domácí) sex, viz § 41 Sexuálního zákona. Je však třeba, aby k tomuto byly závažné důvody, je nutno předložit vyjádření Sexuálně-psychologické poradny a každých 5 měsíců je nutno kontrolovat, zda domácí sex probíhá dle sexolního sexuálního programu, který musí vycházet z rámcového sexuálního programu a konkretizovat jej. Ředitel sexoly může individuální (domácí) sex kdykoli zrušit. Toto vše samozřejmě kontroluje Česká sexuální inspekce.

Je třeba zdůraznit, že domácí sex lze povolit pouze ve výjimečných a odůvodněných případech a je nutno pečlivě dohlížet na to, aby u domácích sexovačů probíhal přesně podle sexolních sexuálních programů. Rozšiřuje se nám tu totiž takový nešvar: unsexoling.

Unsexoling je součástí širšího proudu tzv. sebeřízeného sexování, který je založen na dobrovolnosti všech zúčastněných. Takový způsob sexuálního chování však není v souladu s rámcovým sexuálním programem, neboť, jak již bylo zmíněno, je nutné, aby všichni měli zajištěnu stejnou úroveň sexu a dosahovali v sexu státem určených výsledků, kompetencí a znalostí.

***

To je ale blbost, co? Nemůžu říct, že by mě vymýšlení tohohle nesmyslu nebavilo. Jenže mě z toho zároveň mrazí. Asi už jste dávno pochopili, co jsem tím celým chtěla říct. Upřímně jsem se snažila najít něco, čím se povinná školní docházka liší od toho, co jsem napsala o povinném sexu. Nenašla. Budu ráda, když mi v komentářích pomůžete hledat. 

Jakkoli absurdní nám ten text může připadat, stačila by jedna dvě generace a přišlo by nám to všem naprosto normální, stejně jako nyní povinná školní docházka. Skoro všem. Až na nějakých pár anarchistů a bláznivých radikálů. A možná dětí. Ale těmi není třeba se zabývat, neboť přece všichni víme mnohem lépe než ony, že sex je velmi důležitou součástí života. Ještě důležitější než vzdělávání. Bez sexu totiž vymře celé lidstvo! Něco tak důležitého přece nelze nechat v rukou obyčejných lidí, natožpak dětí samotných!

***

Opravdu je potřeba, aby právo na vzdělávání bylo vnuceno jako povinnost plošně, jednotně a v jediné „správné“ podobě všem? Aby se z práva stala povinnost tak, jak to nařizují nejen naše zákony, ale třeba i Mezinárodní úmluva o právech (sic!) dítěte, kterou ratifikovalo 196 států světa včetně ČR (a kromě USA a Somálska)? Skutečně je státní nabídka povinné školní docházky tak přínosná pro úplně každé dítě? Pokud ano, proč právo na vzdělávání nenechat právem a školní docházku neučinit dobrovolnou? Je-li přínosná, děti i rodiče ji rádi využijí.

Co s dětmi, jejichž rodiče jim ve vzdělávání brání? Co takhle nabídka místo nucení? Co třeba depistáž takových dětí a kontakt s nimi na bázi dobrovolnosti? Nabídneme-li jim přijetí, respekt a vzdělávání dle jejich potřeb, proč by takové nabídky nevyužily?

Opravdu musíme z práva dělat povinnost?