Anna Třešňáková pracuje pro SvoboduUčení.cz, má tři děti na domácím vzdělávání a je duší unschooler. Každodenně se potýká s tím, jak nejlépe sladit vlastní potřeby po radikálně jiném způsobu vzdělávání dětí se současným „hloupým“ systémem, ve kterém je unschooling nelegální, a její děti na domácím vzdělávání musí plnit státem dané osnovy.

„Každé ráno, poledne, odpoledne, večer, stále, minimálně deset měsíců v roce se pokouším dětem ponechat volnost. Ale povinné přezkušování je doma, na zahradě, na výletě, u počítače, v posteli, všude s námi. Má neurčitou podobu něčeho neodbytného vzadu v hlavě. Něčeho, co mě nutí vytahovat foťák a fotit děti do portfolia při čemkoli, co se podobá „smysluplné“ činnosti. Stále vyhodnocujeme: hodí se to do portfolia? / můžu to použít? / není to tak trochu přírodopis/dě­jepis/zeměpis? Něčeho, co mně i dětem čím dál víc bere přirozenou chuť a elán dělat věci, které se naroubovat na „plnění kompetencí“ dají. Něčeho, co nám dokáže zkazit i parádní zážitek a poznání tím, že o tom musíme vyrobit důkaz. Chodíme s tím spát, budíme se s tím. Vnímáme, jak se krátí čas, kdy musíme jet předvést vykázanou činnost, kterou ale zároveň často nevykazujeme, protože děláme zajímavější věci a zajímavějším způsobem než jsou ty v učebnicích. Jsme na útěku, paralyzovaní tlakem věcí nevyhnutelných. Kdy musíme jezdit obhajovat vlastní životy. Někdo nad námi vyřkne ortel. Jsme, nebo nejsme v pořádku? Vyhovíme někomu, na kom nám jinak vůbec nezáleží, nebo nevyhovíme? Musíme – protože v opačném případě bude hůř. Náš osud není v našich rukou. Nervozita stoupá. Není to čas svobody, kdy si s vlastním časem nakládáme po svém. Je to daleko spíš stav prokrastinace. Z kličkování, ke kterému jsme nuceni, je nám smutno. Že jsme se, ne vlastní vinnou, stali lháři a podvodníky – a ještě smutněji, když víme, že tohle někdo jiný může považovat za svobodu v rozhodování.“

Anno, jak jsi to měla se školou ty?

Šla jsem do školy, když už jsem uměla číst a psát, a za dva dny už mě to nebavilo. Neměla jsem ale ani takovou svobodu volby a možnost rozhodovat o vlastním životě, jako mají dnes moje děti. Chodila jsem na klasickou základku na Vinohradech. Byli jsme rozděleni na ty lepší, jejichž rodiče byli ve straně, a na ty horší, co nebyli. Takže panoptikum učitelů, kteří nás šikanovali. Tenkrát jsem si říkala, že až já budu mít děti, tak školy budou vypadat úplně jinak. Ale tam, kde bydlíme, jsme si ze dvou variant nevybrali. Sama si teď, v necelých čtyřiceti, dodělávám vysokou, pořád v naivním přesvědčení, že tam TO něco cenného objevím. Jsou lidé, co jich vystudovali několik, než zjistili, že to tam nenajdou.

Ty ani Svoboda učení nejste proti školám všeobecně. Jen chcete svobodu volby. Proč?

Ideální je, že si člověk najde sám, co je pro něj dobré. A být unschoolerem je to nejtěžší, co si můžeš vybrat. Když máš absolutní svobodu rozhodovat o tom, co budeš dělat, každou sekundu musíš řešit, co sám se sebou. Někomu vyhovuje, když mu někdo strukturuje čas. Z podstaty věci. Základní pointa Svobody učení je mít možnost vyzkoušet si a přijít sám na to, co komu vyhovuje. Jsme přesvědčeni, že to vede k sebespokojenosti. Ke srozumění s tím, kdo jsi. Pak nemusíš procházet v životě terapiemi, proč jsi nevyhověl.

Nevyhověl?

Teď je to nastavené tak, že je norma, a kdokoli se do ní nevejde, nevyhověl. A musí se s tím nějak popasovat. Celé je to o tom, že někdo je normální a někdo ne. Ale když by nikdo neříkal, že tohle je špatné, tohle dobré, tak nemáš potřebu se s tím srovnávat. Největší kulturní paradigma, které jsme přijali, je, že jediná normální buňka, kterou můžeme vytvořit v rodinných vztazích, je muž a žena. Že nic jiného není normální. Přitom normální je vždy jen to, co je většinové. Podle mě je ale všechno ostatní přirozené úplně stejně a jedna názorová skupina by neměla mít právo tlačit jinou názorovou skupinu k přestupu do svého tábora.

Povinné manželství ještě není uzákoněno. Zatím…

V tomhle je to ve školství horší. Ale ta nesvoboda je nastavená už v myšlení. Na těch vztazích je to dobře patrné. Lidi, co se rozcházejí po nějakém dlouhodobém vztahu, mají špatné svědomí, protože někdo řekl, že ideál je, aby spolu umřeli. Takže oni často ani moc nežijí, jen se snaží dojít za každou cenu do cíle, bez ohledu na kvalitu cesty samotné. A to je myšlenkový koncept, na který jsme přistoupili všichni. Je těžké s tím být konfrontovaný.

Přemýšlejí tvé děti, unschooleři, jinak?

Ano. Jsou ve spoustě věcech uvolněnější, nevnímají žádné škatulky. Mají schopnost sebereflexe. Domácí vzdělávání, ve kterém jsou, není ideální stav, ale je to momentálně to nejlepší, co je možné. Je škoda, že děti, které chtějí trávit čas s ostatními dětmi, za nimi musí vyrazit do baráků, kde čas společně vlastně ve výsledku ani netráví, protože nedostanou příležitost.

Potřeba socializace v dětském kolektivu je pro většinu lidí ten největší argument proti unschoolingu, potažmo domácímu vzdělávání…

Argumenty většiny lidí stojí právě na tom, že si představují socializaci tak, že musíš jít za jinými lidmi do nějakého baráku. Nedojdou v té úvaze dál, že není úplně v pořádku, že jsou děti v tomhle baráku nedobrovolně zavřené. A že je třeba fajn, když jsou místo toho děti v přirozeném společenství a nemusí to být shora řízené. Život, kdy lidé neodjíždí někam do nějakých budov, kde jsou zavření, ale odehrává se ve skupině lidí, pospolitě, rodina, kamarádi, vesnice, na to se paradoxně nahlíží jako na sektu. Děti tam mají společný prostor, kam mohou přijít a uspokojit svou potřebu. S někým si pohrát, nechat si zodpovědět, co zrovna řeší, mají tam bezpečí.

Je ten uměle vytvořený stav, kdy chodíme na většinu dne někam do baráku, dospělí do jednoho a děti do druhého, trvale udržitelný?

Dlouho jsem žila v tom, že tohle už dál nejde. Ale stát má strategii, kdy si nás udržuje v nějaké komfortní zóně, v modelu, kdy ještě děláš, co se po tobě chce. Jsi ochotný být křeček v běhacím kolečku, ve stavu schvácenosti – ale neumřeš, pořád za to máš ještě nějaké benefity. Nejhorší scénář je, že se tohle dá udržet. Protože strach o to, co by se stalo, kdyby nebyla povinná školní docházka, kdyby stát nedržel monopol na vzdělávání, je obrovský… Co by se stalo? A co by se stalo, kdyby nebyl stát?

No, co by se stalo?

To nikdo neví. Ale lidi kdysi říkali, co budeme dělat, když zrušíme otroctví? Vždyť takhle dostanou najíst. Není to dobré, ale je to funkční. Žijeme v něčem, co nám nevyhovuje. Někdo si to uvědomuje, někdo ne. Ale je tam alespoň nějaká jistota, že vím, co se se mnou děje. Zdánlivá.

Jenže když rodiče nedají děti do školy, nemohou odejít do práce… U většiny lidí by tak šlo o změnu celého stylu života.

To je podstata decentralizování. Začneš zespoda, ne shora. Začneš řešit svoje okolí a takové tvoje dítě bude mít prostředí. Ale pokud bude represe pokračovat pořád dál, tak jednou třeba přijde zlom, kdy už řeknou lidé dost. Kdy přijde revoluce. Ale i státní politika je taková. Když zaregistruje, že to je moc, tak se stáhne. To je princip vaření žáby v horké vodě. Když pomalu zvyšuješ teplotu, nevšimne si žába, že se vaří.

Tou represí myslíš to, že unschooling není legální?

V současnosti je u nás jediná alternativa k povinné školní docházce plnění povinné školní docházky doma. Říká se mu domácí vzdělávání, které je ale udělenou výjimkou. Stejně musí děti v domácí výuce plnit školní výukový plán. Chodí do školy na přezkoušení. Stejně musí v nějakém věku dítě umět to a to. Celé je to paskvil. O to mít děti na domácím vzdělávání musíš žádat. A musíš uvést důvody, třeba špatně dostupná škola, dítě potřebuje individuální přístup apod.

To nestačí oznámit, že budu vzdělávat své děti doma jednoduše proto, že nám to vyhovuje?

Ne. Někdo ti to musí dovolit na základě pádného důvodu. A jednou za půl roku musím já a moje děti někam jít a musíme to, jak žijeme, obhájit. Ten princip je špatně. Nejde o to, že jsou všichni milí a přívětiví. Jde o to, že se musím zodpovídat cizím lidem. A je divné, že většině lidí to nepřijde divné. A jsou vděční za to, že přezkušování je přívětivé, a mávnou nad tím rukou.

Jaké je to přezkušování?

Pokud vybereš dobrou kmenovou školu, první rok je to v pohodě. Na konci roku přijdeš něco povyprávět, něco přineseš. Nemusíš nic moc dokazovat. Druhá, třetí třída také. Ale pak už by dítě mělo číst. Psát. Umět násobilku. Většina dětí to proto nějakým způsobem umí.

Jak můžeš na unschoolingu ale zajistit, aby děti uměly třeba vyjmenovaná slova, když je necháš dělat si, co chtějí?

Ještě jsem nepotkala dítě, které by se chtělo učit tím způsobem, kterým to po něm chce škola. Když nebyly zmanipulované třeba způsobem: „Pojďte děti, uděláme tohle to, bude to zábava…“ Ale často tak nejdřív v patnácti letech začneš mít potřebu psát kultivovaně. A tak je spousta rodičů s unschoolingem v pohodě, první třídu, druhou. Pak už začnou všichni propadat panice, protože dítě se samo od sebe nechce učit, co chtějí osnovy. Blbá představa unschoolingu je, že když děti necháš, budou hrát šachy a budou z nich vědci. Děti si většinou jezdí na kole, leží na gauči, koukají na pohádky. A to často i proto, že jsou samy a nemají možnost si hrát s jinými staršími i mladšími dětmi a dospělými, nebo jít někam, kde by mohly prozkoumat prostor, kde dělají lidé něco, co je bude zajímat.

Jak ven ze současné situace, kdy unschooleři musí plnit povinné osnovy a nemohou svobodně nevzdělávat své děti, aniž by jim na dveře nezaklepala sociálka?

Bezpečnější způsob, jak nevystavit konkrétní rodinu a děti takovému stresu, by byl možná odvážný ředitel soukromé školy, nezávislé na financích státu, který by se tomu postavil čelem. Otevřeně by řekl, mám svobodnou školu, děti sem nemusí chodit, nemusí nic dělat. Z ministerstva by po něm chtěli nápravy, udělili by sankce. Trvalo by to dlouho, byla by spousta času na to, aby se zaplatili právníci, vzbudil veřejný zájem, rozproudila debata.

Tak jen stačí založit takovou školu…

Ano. Ale v Čechách zatím není člověk, který je natolik statečný, aby tohle udělal.

Proč si vůbec myslíme, že potřebujeme povinnou školní docházku k životu?

Jsme přesvědčeni, někdo víc a někdo míň, že bychom se sami o sobě nestali plnohodnotným člověkem. Jakž takž jsme schopni uvěřit, že jsme se sami naučili chodit, možná ještě jíst lžičkou. Ale když dojdeš dál za čtení a psaní, tak už si nikdo nevěří, že se něco naučil sám. A je to úplně logické. Protože nám pořád někdo říkal, co a jak máme dělat, a tím nám vnutil koncept, jehož důsledkem je katastrofální míra tzv. vnímané osobní účinnosti (self-efficacy) v nás.

K čemu teda slouží povinná školní docházka, dané osnovy, když se umíme všechno, co potřebujeme, naučit sami?

K asimilaci. Když někdo dobude nějaké území, potřebuje asimilovat původní obyvatelstvo, zničit jeho kulturu. Naučit ho jiný jazyk, změnit způsob života. Jedině tak si ho podrobí a spolkne ho. A to je ten stát.

Školy se ale mění, už to není, co dřív…

Dneska už je ten skleník velký a prostorný. Ve školách už je to hezké, barevné, můžeš si dojít na záchod. Ale tím je to horší, ty na to tím pádem často hůře nahlížíš. V komunismu škola byla strašná, ale byly otevřené karty. Teď si tě stát také namotal, chceme všichni stejné věci, není to bič, ale cukr. Ale jinak je to stejné. Do školy chodíš pro to, aby sis zvyknul, že děláš něco, co ti nedává smysl. Děti si za rok zvyknou. Přijmou to. Přestanou o tom přemýšlet. To je cíl školy. V mnoha ohledech je dnes škola pro stát ještě důležitější než dřív.

Čím?

Dřív sis tam aspoň pro něco došel. Teď už je fakt blbost, že si tam chodíš pro informace. Pak se tvrdilo, že si tam chodíš pro socializaci. To je také trochu vachrlaté. A teď se zase tvrdí, že se tam chodí pro morální hodnoty. Což je podle mě úplně stejně nablblý argument jako ty předchozí. Žádný titul ti nedodá hodnoty. Ale není žádoucí, aby lidé začali přemýšlet o tom, co potřebují. Protože by zjistili, že stát při svém učení třeba nepotřebují vůbec. Takhle většina lidí dělá věci, které nechce. A přirozené je, že nechtějí, aby to ostatní měli jinak. Když jsi ty musel chodit do školy, tak ostatní musí také. Místo toho, aby každý chodil, kam chce.

Rozhovor původně vyšel v Pravém domácím časopisu.