Existuje více důvodů, proč se můžeme rozhodnout neudělat něco špatného, i kdyby nám to mělo přinést nějaký benefit. Rád bych se zde zabýval dvěma motivacemi. Tou první je strach z následků takového činu; to může být typicky nějaký trest (v nejrůznějších podobách). Tou druhou je touha být sám se sebou spokojen, cítit se dobře a vést dobrý život, který člověka naplňuje štěstím, láskou k sobě i druhým. Tyto motivace se vzájemně nevylučují, mohou v různém poměru působit naráz. Přesto však mají své výhody i nevýhody, které bych rád rozebral.

Strach z následků má především tu výhodu, že není tak těžké ho vyvolat; prostě stačí lidi trestat, když udělají něco špatného, což strach přirozeně vytvoří. Motivace být dobrým člověkem je něco, k čemu si každý musí dojít sám; okolí ho může samozřejmě stimulovat a inspirovat, ale dobrý pocit z vlastní užitečnosti a lásku k sobě si každý musí najít v sobě (byť pomoc druhých v tom může sehrát zásadní roli).

Hlavní nevýhoda strachu z trestu pak samozřejmě spočívá v tom, že když je někdo přesvědčen, že může jednat špatně a něco tím získat bez toho, aby byl přistižen, nemá důvod to neudělat. Existuje široce rozšířené přesvědčení, že tento problém dobře řeší pocit viny; externí trest je nahrazen trestem interním, sami před sebou neutečeme, takže hlídače a trestače dělá každý sám sobě. Protože motivace nejednat zle v tomto případě pochází zevnitř, spousta lidí si ji plete s tou druhou cestou, tedy s tím, když někdo chce být dobrým člověkem, protože z toho čerpá své vnitřní štěstí a sílu; tento závěr je dle mého názoru fatálně mylný.

Na první pohled to může vypadat stejně: Člověk mohl udělat něco zlého, aniž by byl přistižen, ale neudělal to. Tohle je přece důsledkem toho, když jednáme správně, protože nás to naplňuje, ne? A když stejného jednání dosáhneme i skrze pocit viny, tak proč ne? Krátkodobě se to asi liší jen v tom, že jednou má člověk dobrý pocit, podruhé se vyhne špatnému. Jenže dlouhodobě… lidé chybují. A vždy budou. Tohle přece všichni víme!

Co se stane, když někdo pochybí? Pro člověka, který se snaží jednat správně, protože z toho čerpá vnitřní štěstí, je takové pochybení především cenná zkušenost; já osobně jsem se naučil z chyb radovat, protože když je odhalím, vím, že jejich analýza mi umožní poučit se a být lepším člověkem (to samozřejmě neznamená, že mě důsledky chyb nemohou zarmoutit; ale vždy vím, že jsem se někam posunul a zlepšil, což mi přináší radost). Tohle v kombinaci s aktivním uvědoměním, že minulost stejně nezměním, ale budoucnost měnit mohu, znamená, že nepotřebuji trest (ani sám od sebe); potřebuji jen vědět, co příště udělat lépe. Nic víc.

Oproti tomu člověk, jehož hlavní motivací je vina, při pochybení (kterému se stejně nikdo nevyhne) začne trpět; dokonce bude trpět i jen při pouhé vzpomínce na něj! Utrpení jej bude sžírat a komplikovat mu učení z chyb. Ten, kdo dokáže mít z chyby radost, se ji rozhodně nebrání přijmout, ba naopak. Ten, pro koho chyba znamená bolest, se ji bude sám před sebou snažit zakrýt (třeba odváděním pozornosti – byť jen své vlastní – na chyby ostatních). Navíc i následná analýza té chyby pro něj bude bolestivá, takže se pokusí tím procesem netrávit moc času. Když pak takový člověk udělá víc chyb za sebou, případně má těžší období v životě, nemá už sílu své chyby pořádně zkoumat, moc ho neposouvají kupředu a spíše před nimi zavírá oči, upadá do spirály neustálé bolesti, ze které nevidí cestu ven.

Nemluvě o tom, že koho motivuje vnitřní štěstí, láska k sobě i druhým a dobrý pocit z vlastního správného jednání, působí na ostatní lépe, ti jsou k němu milejší, takže pokušení chybovat klesá. Oproti tomu člověk plný viny má pocit, že na něj všichni útočí – už jen tím, že v něm vyvolávají vzpomínky zatížené vinou; dotyčný samozřejmě ubližuje sám sobě, ale je pro něj přijatelněší věřit, že jeho bolest způsobují svým chováním ostatní, protože kdyby si připustil skutečnost, znamenalo by to ještě více vinou způsobené bolesti.

V dlouhodobém časovém horizontu pak člověk plný bolesti a viny působí další bolest svému okolí (což se mu vrací v podobě další viny a větší bolesti); zatímco ten, kdo jedná správně proto, že z toho čerpá štěstí, dává lidem okolo to, co má v sobě, tedy právě radost (což se i jemu opět vrací v podobě dalšího štěstí).

Řešením, jak rozetnout tento začarovaný kruh, je dle mého názoru úplně odmítnutí pocitů viny. Vina je sice nějaký mechanismus, díky kterému někdy nejednáme špatně, ale má-li člověk lepší způsoby, jsem přesvědčen, že nás jen brzdí a měli bychom se jí úplně zbavit; zcela (vnitřně v sobě) odmítnout princip, že když udělám něco špatně, měl bych být potrestán. Neměl. A vůbec nejde o to, zda si to „zasloužím“; to je zcela irelevantní. Neměl bych být potrestán (ani sám sebou) proto, že to není k ničemu dobré. Nepomůže to mně, nepomůže to ostatním, nepomůže to nikomu. Naopak bych se měl prostě jen poučit a pokusit se následky svých chyb napravit; pak budu šťastný, silný a schopný přijmout své další chyby a využít je k tomu, abych byl lepší pro sebe i pro okolí.

Když i tak někdy vinu přeci jen cítit začneme, řešením je odpuštění sobě samému. Rozhodně ne odpuštění „za odměnu“ (jakože až to napravím, tak si odpustím – během napravování právě potřebuji necítit vinu, protože s tou jsem daleko horším člověkem, řídí mě bolest, takže zvyšuji šanci, že místo nápravy způsobím více škod); ani odpuštění „protože si to zasloužím“ (to je nemusí fungovat každému; a u někoho to nemusí být upřímné). Měl bych si odpustit a zbavit se viny prostě proto, že tak budu lepším člověkem, což pomůže i těm, které jsem třeba poškodil; jako sebevědomý člověk bez zbytečné bolesti jsem nejen hůře manipulovatelný, ale také daleko méně zraňující své okolí.

A proč to sem celé píši? Inu, když trestáme děti, vytváříme v nich pocit, že když něco udělají špatně, mají být potrestány. Vytvoříme-li jej dostatečně silný, začnou se pak trestat samy ve své hlavě skrze vinu. Rozhodně je to celkem snadný způsob řešení některých problémů, ale je otázkou, jaké následky zanechá dlouhodobě. Myslím, že než někoho potrestáme, je dobré se zamyslet, zda to vůbec něčemu prospěje a zda by nebylo lepší, aby cílem nebyl trest pro trest, ale spíše náprava způsobených škod. To někdy může splývat, protože nápravit škody lze často činností, která třeba není příjemná; pokud je však cílem jen to, aby zlobivé dítě trpělo a už to příště neudělalo (nikoliv aby napravilo škody), dejme pozor, aby pak asociace „jednal jsem špatně – musím trpět“ nezpůsobila nechtěné fatální následky.