Jdem si tak s Luckou po ulici a proti nám kráčí paní s asi tříletým chlapečkem. Když nás míjejí, zaslechneme útržek jejich hovoru. Kluk s nadšením: “…a paní učitelka mě dneska pustila na záchod!” Dcera na mě udiveně koukne a protočí oči. A já si radši nedomýšlím kontext toho chlapečkova výroku.

Nesoudím a nehodnotím. S Lu jsme to probraly a obě chápeme, že nevíme o paní, klukovi, ani školce, z níž ho vedla, vůbec nic. Přesto mi připadá, že kolem sebe slyšíme podobné “hlášky” až příliš často. Shodou okolností právě někdy tou dobou probíhala na Facebooku diskuze pod postem obrázku, který vidíte v úvodu článku. Se zážitky ze školky je to trochu jako se zážitky z vojny; vyprávíme je jako veselé historky a všichni se smějeme, jak s námi ty učitelky zatočily. Mně osobně ale při těch historkách tuhne úsměv na rtech. Se svolením autorů vzpomínek jsem některé z nich vybrala, abyste se mohli… ehm… zasmát taky.

Robert Malecký: “U nás dávaly učitelky neposedným spáčům na ruce cvičky, aby nás umrtvily. Vedly se pak boje o to, zda ruku smíme prostrčit pod tou gumičkou (nesměli), čili jarmilky musely volně ležet na rukou natažených podél těla. Pokud spadly, následoval černý lísteček s poznámkou (psanou bílou tužkou, za celý život jsem pak už neviděl jiné její využití). Sedmdesátky byly tvrdá doba.
Skutečnej koncentrák byla pak „ozdravovna“ pro podvyživený děti v Bořislavi, kde jsem strávil měsíc kolem roku 1975. Smyslem bylo ztloustnout, čili byla pětkrát denně mlíčná polívka, já sežeru všechno, ale tohle byl opravdovej kentus. Nesměli jsme si hrát, běhat, nic, co by hrozilo výdejem energie. Jen žrát mlíčnou polívku a čekat na další mlíčnou polívku.
V podstatě tam ze somatoasteniků vyráběli neurasteniky.”

J. R.: “Já měl v letech 1984-86 taky výbornou gestapačku… ta mě donutila sežrat nenáviděnou hrachovou kejdu, když jsem se poblil, tak mi na kraj talíře odstrkala blitky a zbytek jsem musel dojíst… Pak ji zavřeli… :-D”

C. M.: “A všichni museli ležet na stejném boku, abychom si nepovídali. Kdo neležel dost klidně, musel za trest ležet o to dýl, když si ostatní už směli hrát.”

Josef Tětek: “U nás asi studovali Pavlova, za spánek (či předstírání spánku) byl bonbon pod polštářem. Samozřejmě jsem nikdy nespal, ale předstírat aktivitu jsem se naučil dobře (patrně příprava na dalších 20 let ve školách a pro některé i v práci).”

M. R.: “To jsi mi připomněla den, kdy naše soudružka vychovatelka měla dovolenou. Místo ní nastoupila stará smradlavá paní, která po přečtení pohádky vstala a řekla: „Teď vás všechny obejdu, kdo spí, toho pohladím, kdo je vzhůru, dostane facku.“ … proč si to tak dobře pamatuju, je asi jasné.”

Pavel Jehlička: “Praha – pomezí Libně a Vysočan v letech 1968-70. My jsem museli ležet na zádech, mít připažené ruce a přes obličeje položené svoje ručníčky … tak jsem jazykem pomaličku posouval, aby si „dozorkyně“ ničeho nevšimla, až jsem se dostal na světlo.
Z té školky v Kovářské ulici (dnes je tam blízko O2 aréna) mám ještě mnohem víc traumatizující zážitek. Představ si, že jsi 4-5letý chlapeček a ukládáte se k tomu poobědovému odpočinku, no a v momentu, kdy si sundaváš ty klasické okrové punčocháčky, tak to vezmeš i s trenýrkami. A v tom “dozorkyně” na celý sál zavřískala: “NO FUJ!”. Absolutně jsem nechápal…”

A. H.: “Já takhle ve školce usnula snad jedinkrát… Nás několik, kdo nespali, jsme byli umístěni i s postelema na takový vyvýšený pódium, aby na nás vychovatelky dobře viděly. Nudili jsme se, nemohli jsme si ani povídat, tak jsme z peřin skrz povlaky vytahovali peří a házeli ho na zem. Pak jsme za to dostali vynadáno a od té doby nás jedna vychovatelka hlídala přímo na tom pódiu. No, že by nám tam někdo dal třeba knížku, to nehrozilo… strašný časy.
Jo a ještě tam s náma ležel chlapeček, kterýmu vždycky říkali: „Nehraj si s lulánkem, budeš ho mít nemocnýho!“

Nepřipomíná vám to něco? Skutečně je v pořádku, že tolik z nás má takovéhle zážitky z dětství? Opravdu si myslíme, že taková “výchova” neovlivní naši osobnost, že na nás nezanechá následky, s nimiž se budeme potýkat možná celý život? Moc je sladká. Zvlášť když ti, nad nimiž ji máte, jsou o tolik slabší. Psychická zranění bývají často horší – a hlavně dlouhodobější – než fyzická. Nenalhávejme si, že je to dnes o tolik lepší. Systém se totiž téměř nezměnil, a dokud budou děti ve školkách a školách nedobrovolně, a rodiče se budou bát nebo nebudou chtít za své děti bojovat, ani se nezmění.

Přidejte se k nám a SUňte hranice svobody ve vzdělávání s námi!