– Co by sis přál ze všeho nejvíc na Vánoce?

– Mír na celém světě.

– Myslíš, že to může někdo zařídit?

– Nevím. Ale už kvůli všem dětem na celém světě by to měl někdo zařídit.

– Hm. A nemůžeme dětem pomoct jinak? Třeba ne všem. Třeba aspoň některým z nich.

– Jo.

– Jo? Jak?

– Zrušit školu. Zrušit tu nudnou, otravnou školu, kam musíme chodit, i když se nás nikdo neptá, jestli se nám tam chce.

– Tebe nebaví poznávat nové věci?

– Baví. A Moc! Ale copak můžeme něco takového dělat ve škole?

– Jakto, že ne? Vždyť se tam učíte tolik zajímavých věcí.

– Tys asi dlouho ve škole nebyl, že? Musíme tam sedět, dávat pozor, poslouchat, co nám říká učitel před tabulí. Většina z toho je pěkná nuda. Já chci dělat to, co mě baví. Chci se učit, co mě zajímá. Chci se učit, když se mi chce, ne když zrovna musím. A hlavně si chci hrát. Vždyť jsem ještě malý kluk.

– No počkej, ale to všechno je přece pro tvoje dobro. Nemůžeš vědět, kdy se ti to bude hodit.

– Jo. Ale co když se mi to nikdy hodit nebude? A vůbec, proč mám dělat domácí úkoly? A proč mi někdo dává známky a proč píšeme písemky? Víš, jak je to hrozné, když se bojíš, že tě někdo bude zkoušet a ty něco nebudeš vědět? Škola je jako vězení!

---

Pojďte na chvíli stranou. Necháme malého P. a spolu s ním velkého P., aby si mohli povídat mezi čtyřma očima. To nejdůležitější už jsme stejně slyšeli.

Malý P. by si přál k Vánocům, aby někdo zrušil školu. Má k tomu očividně své důvody.

Ale protože my dospělí víme, že je to jen malé dítě, že nemá rozum, že neví, co je pro něj dobré, budeme méně radikální. Mně osobně by stačilo, kdyby někdo zrušil povinnou školní docházku.

Ne zrušil školu. Škola stojí v jádru na dobré myšlence. Zajišťuje přístup k vědění a rozličným dovednostem. Alespoň potenciálně.

A už vůbec bych nestavěl jakékoli překážky na cestě ke vzdělávání. Jenže škola, jak ji známe dnes, jich do cesty staví přehršle.

Bohužel, jak řekl malý P., škola je jako vězení.

A nemyslí si to sám. Stejný názor má i profesor Peter Gray, uznávaný americký psycholog. Ten se zabývá vývojem dětí, učením a vlivem hry na rozvoj osobnosti. I on patří k těm, kdo by školu takovou, jakou ji známe dnes, nejraději zrušili.

No řekněte sami, jak by se vám líbilo, kdybyste museli každý den chodit někam, kam chodit dobrovolně nechcete? A prosím, nepleťte si to teď se zaměstnáním, tam chodit nemusíte. Přinejmenším u nás neexistuje žádný zákon, který by vám to nařizoval. Není nic, jako povinná pracovní docházka.

V případě dětí to je jinak. Dětí se nikdo na nic neptá. Ty prostě musí. Máme povinnou školní docházku. Ta ukládá dětem povinnost chodit do školy v rozsahu devíti tříd. A nově máme dokonce povinnou předškolní docházku v rozsahu jednoho roku.

Teď si představte, co by se stalo, kdyby se povinná školní docházka zrušila.

1. Preference a potřeby dětí budou na prvním místě

Preference a potřeby dětí a jejich rodičů by se najednou začaly dávat na první místo. Přestalo by se řešit, co potřebuje společnost. Politici, úředníci, ale i experti – centrální plánovači, všichni ti by ztratili vliv na vzdělávací proces. Nemohli by nadále nikomu říkat, co je pro něj dobré, co se musí naučit, jak se musí ve škole chovat. Pokud by totiž nadále existovala škola, kde by se někdo snažil uplatňovat svůj mocenský vliv a poroučet ostatním, aniž by o to ostatní stáli, většina lidí by do takové školy přestala chodit.

Školy a vzdělávací instituce by se najednou začaly ptát dětí, případně jejich rodičů, co je zajímá, co by se chtěly učit. Začaly by se dokonce ptát, jakým způsobem se chtějí učit. Jako mávnutím kouzelného proutku by se školy doopravdy začaly zajímat o to, co si děti myslí. Co chtějí. Co považují za důležité. A musely by se setsakramentsky snažit, protože v opačném případě by jejich budovy zely prázdnotou.

2. Žádné povinné kurikulum

Povinné kurikulum, rámcové vzdělávací programy… nic z toho by neexistovalo. A pokud ano, tak pouze jako doporučení.

Děti by si samy volily, co je zajímá. Mohly by rozvíjet své silné stránky, své talenty. Škola by jim byla nápomocná tím, že by vytvářela svá vlastní kurikula. Tu by kladla důraz na humanitní vědy, tu na přírodní, jinde na umělecké obory.

Škola by přirozeně mohla čerpat z doporučení, které by vydávala centrální autorita v podobě státu či ministerstva. Ale také by nemusela. Jistě by se našla řada nezávislých odborníků, kteří by dokázali mnohem lépe definovat, co a v jakém rozsahu je důležité pro ten který vzdělávací směr. Určujícím vodítkem by byly též požadavky, které by pro zájemce o studium předepisovaly střední (případně vysoké) školy.

Podobné by platilo pro vydávání certifikátů o absolvování určitého vzdělávacího programu. Autoritu ministerstva by nahradila autorita nezávislých certifikačních organizací. Ty by jednoduše musely pracovat na své důvěryhodnosti a renomé, aby jim lidé věřili a brali je vážně. Že to nejde? Už dnes tu máme Scio, jehož přijímací testy považuje řada vysokých škol za relevantní. Proč by soukromé firmy nemohly garantovat kvalitu závěrečných zkoušek a udělovaných certifikátů?

3. Konec zneužívání státu ze strany vlivových skupin

Vzdělávání by bylo svobodnější a transparentnější, protože by na něj přestaly mít vliv různé organizace, které se snaží určovat jeho podobu podle svého vidění světa nebo ke svému prospěchu.

Tyto organizace a vlivové skupiny často chtějí, aby se na školách vyučovalo to, co považujíideologicky za správné. Mohou to být různé názorové a postojové otázky, které vnucují dětem jednostranné odpovědi. Často jsou to ale též zaměstnavatelské svazy, které očekávají, že jim stát prostřednictvím školy zajistí přísun zaměstnanců takříkajíc vyrobených na míru.

Tyto organizace by bez povinné školní docházky přirozeně nezanikly. Jejich fungování by se ovšem stalo transparentnějším, protože by k prosazování svých zájmů nemohly nadále zneužívat mocenský aparát státu.

V případě zaměstnavatelů bychom se navíc nepochybně dočkali expanze ve zřizování firemních škol, kde by se učilo právě to, co budou jejich budoucí zaměstnanci potřebovat. Umíte si představit, jak by taková výuka byla efektivní? Speciálně v případě navazujícího učňovského vzdělávání by se dramaticky zkrátila doba trvání učebního programu a žákům by odpadla celá řada předmětů, které považují za zbytečné. Učební obory by se otevřely také mladším dětem, které by mohly svou zručnost rozvíjet mnohem dříve a v případě zájmu se o několik let dříve také postavit na vlastní nohy a začít vydělávat.

4. Učitel by se stal respektovanou autoritou a prestižním povoláním

Škola bez učitelů by nebyla škola. To bude platit nejspíš ještě hodně dlouho. Pravda je, že role učitele se postupně mění. A právě proto bude na učitelích záležet, jak bude škola úspěšná v očích dětí a jejich rodičů. Pokud bude docházka do školy dobrovolná, bude jen málo důvodů, aby děti ztrácely čas s učiteli, kteří pro ně nepředstavují žádný přínos.

Dobrý učitel nebude ten nejchytřejší, ale ten, kdo dokáže dětem pomoci v jejich cestě ke vzdělávání. Školy si takové učitele budou hýčkat. Učitel se bude v budoucnu těšit zasloužené autoritě. Ve školách budou převažovat ti, které učení baví, kteří přijali učení jako své životní poslání. Jasně, že takoví jsou už teď a že je jich spousta. Jen jsou utopení v nepřátelském systému, se kterým musí často sami zápasit, což jim bere energii, kterou by mohli věnovat dětem.

Díky kvalitativní proměně systému vzdělávání budou učitelé svobodnější. Také oni si budou smět vybírat, kde chtějí učit, čemu se chtějí věnovat a jaké pedagogické směry jsou jim blízké.

Samozřejmě, tato kvalitativní proměna by měla vliv na platy učitelů. Těm nejlepším by platy narostly exponenciálně.

5. Školy by se staly bezpečným prostředím pro růst a vzkvétání

Potřeba bezpečí a jistoty je v pyramidě lidských potřeb hned u samotné základny. A teď si vemte, že děti v šesti letech (nebo ještě dříve v případě školky) vrhneme z bezpečného prostředí domova do cizího a nepřátelského prostředí školy. To musí zamávat s každým. Jo, přežili jsme to a oni to taky přežijí. Nastartují se totiž různé obranné mechanismy, které však dokáží nadlouho dopředu, někdy až nenávratně, poškodit lidskou duši a pokřivit schopnost utváření mezilidských vztahů.

Velký problém je, že prostředí dnešní průměrné školy omezuje růst jedinců a klade bariéry lidskému vzkvétání. Bohužel, tohle by si vyžádalo samostatný článek. Nicméně zkusme alespoň protentokrát důvěřovat respektovanému zakladateli humanistické psychoterapie, Carlu Rogersovi, který považuje bezpečné prostředí za základ růstu jednotlivce v psychoterapeutickém i jakémkoli jiném vztahu. Rogers se zabýval i učením a roli učitele spatřoval právě v tom, aby systematicky a cíleně vytvářel bezpečné prostředí, kde mohou žáci rozvíjet svůj potenciál.

Pokud školy přestanou být represivními institucemi (a bezduchými nalejvárnami) a budou zaměřené na potřeby svých žáků, totálně to změní jejich nastavení. Učitelé budou přirozeně tíhnout k tomu, aby pomáhali vytvářet pro své žáky prostředí příznivé pro učení arůst. Díky tomu se ze škol stanou bezpečné přístavy. Školy přestanou být místem utrpení. Děti tam budou chodit rády a budou se tam cítit dobře. A právě to se stane, pokud odstraníme onu povinnost navštěvovat školy určené státem, případně jakékoli další.

Růst je tendence k lidskému vzkvétání.

6. Děti by si ve školách mohly hrát

Pobuřující, že? Proč by si sakra děcka měly ve škole hrát?!

Asi patřím k těm, kdo si myslí, že mezi učením a hrou není žádný rozdíl. Děti si hrají na popeláře nebo prodavače, rýpou se klackem v hlíně, pletou se doma do vaření. A při tom všem se učí mimoděk spoustu věcí. Je to pro ně přirozený způsob učení, podobně jako u jiných živočichů. Děti navíc hladoví po učení, chtějí poznávat a objevovat. Proč jim tedy brát radost z učení? Proč jim kazit hru?

Při hře se navíc učí jedno dítě od druhého. Mladší se učí od starších, ale také starší se učí díky péči o menší děti. Literatury k tomu je v dnešní době víc než dost. A existují četné příklady dobré praxe i u nás.

(Pár příkladů uvádím v tomto článku.)

Pokud má být škola bezpečným místem pro učení a růst a pokud tam mají děti chodit rády a dobrovolně, musí mít v takové škole dostatek prostoru pro hru.

Mimochodem, už dnes slouží škola jako odkladiště dětí, jen si to nechceme nahlas přiznat. Škola má zaplnit prostor, kdy na děti nemáme čas. Proč se tedy tvářit, že je to jinak a že tam děti chodí proto, aby se naučili něco, co by se bez školy naučit nedokázaly? Jedno s druhým se nevylučuje. Otevřeme školy hrám. Udělejme ze hry školní mindset.

7. Stát by ušetřil miliardy a uvolnil by se nezměrný lidský potenciál

A ty miliardy může ponechat lidem v jejich peněženkách. Jen na chod samotného ministerstva školství, pokud čtu správně v tabulkách, padne ročně více než miliarda. Do regionálního školství, včetně platů, jde ročně více než 120 miliard. Jsou tyto výdaje skutečně efektivní? A jaký mají skutečný přínos pro děti a jejich vzdělání?

Kolik peněz, času a lidského potenciálu stojí všechny ty plánované reformy, reformy reforem, strategie, studie? Pokud by padla povinná školní docházka, velká část zmíněného by přestala dávat smysl. Armáda bezpochyby chytrých a kreativních lidí by své schopnost a úsilí začala uplatňovat jinde. Co vše dobrého by z toho mohlo vzejít…

A víte, co mě udivuje? Že jen v minulém roce přišlo na ministerstvo na padesát žádostí o povolení zřídit soukromou školu v různých částech republiky. Ministerstvo povolilo zhruba polovinu z nich. Rok předtím přistál na stole ministerstva podobný počet žádostí. Myslím, že z toho jasně vyplývá, že rodiče přestávají být spokojení se systémem vzdělávání pro své děti. Chtějí něco jiného. To je vlastně dobrý signál.

Znamená to, že pokud by přestala být školní docházka povinná, školy by mohly vznikat svobodněji, protože by je nesvazovalo žádné úřední omezení. Ano, stát by mohl omezit přísun peněz z rozpočtu do soukromých škol. Ale i kdyby byl rozpočet pro státní školy dvojnásobný, pokud by se nezměnily, byly by prázdné. Začali by z nich prchat jejich zaměstnanci, v prví řadě učitelé. Uvolnil by se obrovský potenciál. Do školství, které by se osvobodilo od povinné školní docházky, by naopak začali přicházet další lidé, protože by to pro ně začalo být zajímavé. Rostoucí poptávka po soukromých alternativách navíc naznačuje, že lidé jsou ochotní za vzdělání svých děti připlatit.

8. Stát by investoval do skutečného vzdělávání

Za mě platí, že školství bez státu by teprve bylo opravdové, svobodné, smysluplné. Bylo by více o vzdělávání, vytvářelo by prostor pro učení (a hru), přestalo by být školským systémem.

Ale dobře, když už ten stát máme a chceme, aby pomáhal se vzděláváním, ptejme se jak.

Pokud pomineme prosté řešení, že stát ponechá lidem peníze vybrané z daní, aby sami nesli odpovědnost za své vzdělání a vzdělání svých dětí, řešení bude jediné.

Vezmeme-li za své výše uvedené body, pak jediný spravedlivý a opravdu účinný způsob, jak podpořit vzdělávání, je příspěvek na osobu. Hrubým odhadem mi z toho vyplývá, že pokud vezmu čistě peníze určené na regionální školství, tak na osobu ve věku do 18 let ročně připadne bratru šedesát tisíc korun.

Stát na svobodném, a vlastně jakémkoli, vzdělávacím trhu nedokáže rozlišit, co je a co není smysluplné, kvalitní, účinné. To mohou posoudit pouze děti, potažmo jejich rodiče. Proto to rozhodování musí nechat na nich. Dostane-li každý stejnou částku, může ji uplatnit na vzdělávání dle své libosti. Každý se rozhodne sám, do čeho investuje svůj balíček určený na vzdělávání.

Zní to nereálně? Co když to někdo utratí za blbosti, které nesouvisí se vzděláváním? Co když na tom bude chtít někdo jen prachsprostě vydělávat? Kdo na to bude dohlížet?! Nejspíš by musela vzniknout nějaká pravidla, co považuje stát za vzdělávání a co už ne. Vím, čouhá z toho další možná nespravedlnost. Ale pořád mi to připadá jako lepší řešení, než to, které tu máme teď.

Dodávám, že v tomto malém myšlenkovém experimentu vycházím z toho, že máme stát, který chce podpořit vzdělání svých obyvatel. Můj osobní názor je ten, že stát by neměl do vzdělávání zasahovat vůbec a tím pádem by měl také ponechat lidem jejich peníze, které dnes přerozděluje přes státní rozpočet.

9. Stát nebude zavírat do vězení za odmítnutí školní docházky

Tohle se skutečně děje! A je to důsledek povinné školní docházky.

Rádi se stavíme do role soudců a říkáme ostatním, co je správné a jak by měli jednat. Rádi se stavíme do role těch lepších, kteří chtějí zajistit blaho dětem. Svým dětem, ale také dětem těch ostatních.

Když někdo odmítne dát své děti do školy, ať už jsou důvody jakékoli, stát má právo ho potrestat několika lety vězení. Protože má jiný názor?

Komu to pomůže? Státu? Učitelům? Vám? Rozhodně ne dětem ženy, která z důvodů tzv. zanedbání povinné školní docházky u svých dětí dostala pět let natvrdo. A můžete si říkat, jak chcete, že to děláte pro dobro těch dětí.

Nebude-li povinná školní docházka, nikdo nebude zavírat lidi za to, že odmítnou posílat své děti do školy.

---

Co myslíte, mohlo by to fungovat bez povinné školní docházky? Osobně jsem přesvědčený, že ano. Ostatně, stejně je jen otázku času, kdy zanikne škola v podobě, jako ji známe dnes.

Pro mě osobně ve vzdělávání neexistuje předem daný cíl. Určitě ne takový, který by měl někdo moudrý určit a který by měl platit pro všechny bez rozdílu. Jsme posedlí cíli a jejich měřitelností. Ale vězte, že to není jediná cesta. Pokud se někdo snaží společný cíl definovat a vytváří státní vzdělávací koncepci s takto definovanými cíli, nikdy nebude úspěšný. Vzdělávání je navíc nikdy nekončící proces. Tak jaký může mít cíl?

Osobně vnímám vzdělávání jako součást osobního růstu. (Neplést prosím s populárním odvětvím osobního rozvoje.) Je to snaha o sebezdokonalení. A to může pro každého znamenat úplně něco jiného.

Ostatně, jeden moudrý pán, zakladatel svobodné školy Summerhill, A. S. Neil, který žil s dětmi a dýchal pro děti, řekl, že cílem jeho školy je probudit v dětech „schopnost pracovat radostně a žít pozitivně“. Jinými slovy, není až tak důležité, co děláte, jestli jste úspěšný popelář nebo jen(nepostradatelný) popelář, důležité je žít šťastný a spokojený život. A víte, co si tenhle ten Neil ještě myslel? Že „nutnost zajistit dětem štěstí by mělo být základním principem všech vzdělávacích systémů.„

Co říkáte, může povinná školní docházka zajistit dětem dostatek štěstí?

---