Představme si, že se blíží další životní milník. 56. rok života. Pravda, člověk je v tomhle věku ještě produktivní, ale o něco méně, než byl dřív. Všechna ta znalost získaná neustálou potřebou a zároveň touhou se učit a poznávat právě vrcholí. Každý člověk je sice jiný, ale my víme, že když se tak akorát zatlačí, stejně jako prut se i člověk dá ohnout. Tím správným tlakem se dá zajistit jistá míra uniformity. Nic by se tedy nemělo nechat náhodě. Je žádoucí zajistit, aby člověk se svými znalostmi nakládal správně. A kdo jiný by měl stanovit mantinely správna než odbornicí z Ústavů moudrosti?

Padesátý šestý rok. Zvyk a tradice říkají, že je to ten správný čas. Ideální doba na devítiletou povinnou docházku do Ústavu moudrosti. Taky si na to každý člověk vydělal. Každému pracujícímu bylo z jeho výplaty bráno, aby mohl tuhle výsadu sociální civilizace využít. Každý den pečlivě připravený program pod vedením zřízenců, který nás má připravit na to správné stáří. Všichni přece víme, že člověk, tvor, který se v evolučním žebříčku hřeje na prvním místě, nemůže být schopen samostatnosti a vlastního vedení. K tomu je třeba institucí. Těch druhých, kteří ví. Těch druhých, kteří vytvoří plán, podle kterého se ostatní řídí. Člověka je třeba připravit, vyškolit, vychovat. Je třeba řádu. Není důležité přemýšlet. Vše, co potřebuje, už vymyšleno bylo. Je třeba dát každému stejné možnosti. K tomu slouží rozvrh. Hodina pletení, cvičení, zahradničení. Přestávka. Učebna luštění. Přestávka. Muži i ženy. Bez rozdílu. Vše pro všechny. Na zájmech a vlastním chtění nezáleží. Nemůžeme si dovolit, aby byl někdo ochuzen o činnost jen proto, že neměl možnost si ji vyzkoušet a naučit. Co kdyby se z profesionálního fotbalisty stal profesionální malíř nebo architekt jen proto, že neměl možnost a nenaučil se hrát fotbal.

Senioři jsou v ústavu rozděleni do skupin podle věku. Každý má své číslo a své místo v lavici. Svou šatnu, svůj pytlík na přezůvky, svůj seniorský sešit. Každá skupina má svého zřízence. Ten skupinu řídí. Toho skupina musí poslouchat. Řád a autorita je potřebná. Zřízenec ví lépe než senioři, co je pro ně vhodné. Je tedy logické, že ho budou poslouchat. Dělali to tak přece i jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. Jen díky tomuto systému máme civilizovanou vícegenerační společnost. Společnost, kde se generace respektují a rodiny fungují. Pravda, čas od času se vyskytne násilí a šikana a některé rodiny nefungují, ale to je jen nedostatečnou poslušností a roztržitostí seniorů. Někteří senioři se nechtějí přizpůsobit společnosti. Nechtějí plnit své úkoly. Neposlouchají zřízence. Z ústavu utíkají. To jsou ti nepřizpůsobiví. Na tyto je potřeba zatlačit o něco víc. O něco víc je ohnout, aby byli schopni stát se součástí naší sociální společnosti. Jedině tak lze zajistit funkčnost naší sociální společnosti, která je postavena na solidaritě a spolupráci.

Představme si v každém městě jeden Ústav moudrosti. Vše je řízeno z ministerstva pro vzdělání, výchovu a moudrost. Je zajištěno, aby každý po dovršení 56 let mohl začít svou povinnou přípravu. Devět let povinné docházky do Ústavů moudrosti. Každý den 7 hodin přípravy. Podle rámcového přípravného programu je stanoven rozvrh činností a znalostí, které každý účastník musí splnit. Vše naplánováno pro zkvalitnění života lidí odcházejících do penze. Vše pro zajištění efektivního a udržitelného sociálního systému. Vše v zájmu naší společnosti. Vše pro stabilitu. Vše pro blaho nás všech. Jen si to představme.