K napsání tohoto článku mě inspirovala jedna internetová diskuse, kde se mnoho maminek ohánělo termínem „ušlechtilá zábava“, který je – alespoň podle mého skromného názoru – sám o sobě neuvěřitelná prasárna. Kritizovaly zrovna pubertální mládež, která tráví spoustu času „poflakováním se“ po obchodních centrech, nebo jinou, dle jejich názoru, naprosto zbytečnou a zhýralou činností.

Jedna věc je, když člověk jedná tzv. produktivně a vytváří určité hodnoty. Které činnosti sem ovšem spadají, to už je velmi diskutabilní. Když to vezmeme do důsledku, tak se každý člověk snaží – jakýmkoliv svým jednáním – maximalizovat svůj užitek. Vždy a všude. Ovšem zábava (v rámci odpočinku) byla vždy považována za přirozenou součást dne, na kterou má každý z nás nárok. Už po dlouhou dobu si všímám toho, že se, hlavně mezi rodiči dětí, rozlišuje dokonce i zábava na ušlechtilou a neušlechtilou. Protože i zábava by zřejmě měla buď plodit nějaký smysluplný užitek, anebo by mělo jít přinejmenším o takové aktivity, které se právě dotyčnému kritikovi zdají lepší než jiné. Nebo také třeba jenom proto, že se pojí s užíváním starších médií, namísto těch moderních, v současné době velmi oblíbených.

Jako by už jenom to, že se někdo nadchne pro něco, co mu jeho doba nabízí a čemu se věnuje až příliš jeho vrstevníků, mělo být samo o sobě ztrátou času.

Jak se zdá, ve společnosti panuje všeobecné přesvědčení o tom, že takové činnosti jako je například: Kolektivní sport, četba, sledování přírodovědných dokumentů, nebo hra na housle = ušlechtilá zábava. Naproti tomu věci jako: Chození do nákupních center, hraní „stupidních“ PC stříleček, či sledování seriálů = hloupá, zhýralá zábava, zkrátka úplný fuj! Z praktického hlediska mi třeba taková kritika Minecraftu připadá zhruba stejně absurdní, jako by starší generace argumentovaly svoje „lepší“ hodnoty a „správné dětství“ stylem:

„To my jsme celý dětství, od rána do večera, hráli domino, ale ty dnešní mladý jsou úplně blbí, ty celej den hrajou akorát Člověče, nezlob se a nic pořádnýho nedělaj! To je strašný!“

Snad každá generace se vždy snažila dělat to, co je bavilo nejvíce, v rámci dostupných technologií. A teď se budou arogantně bít do prsou, že jejich dětství tedy díky tomu stálo za daleko víc.

Bez ohledu na to, jak arogantní a egocentrický je takový postoj, který prohlašuje, jaká zábava je a není ušlechtilá, naprosto deformuje už samotný termín „zábava“ a to, jak ho pojímáme. Zábava je zkrátka něco, co daného člověka baví a přináší mu radost a už z definice je to věc zcela individuální. Zábava opravdu nemůže být ani ušlechtilá, ani neušlechtilá.

Jak je vidno, společenské nároky na děti se opět zpřísnily. Už to není jenom:

„Nejdřív práce, potom zábava! “, teď platí: „Nejdřív práce, potom ušlechtilá zábava, a potom, když zbude čas (možná) nějaké, dle mého, úplně stupidní mrhání časem, které tě teda baví nejvíc“.

Protože třeba takové hraní na housle je něco, za co vás každý ocení a pochválí, zato bezcílné povalování se na gauči (a přemýšlení) je čirá ztráta času. Tak kdo by nechtěl bavit se užitečně a ušlechtile?

Jakmile začneme používat pojem „ušlechtilá zábava“, už je jen krůček k tomu, vytvořit dětem další otravnou povinnost, kterou by měly podstoupit, aby na ně společnost shlížela s dostatečným uznáním. A činnost, která vás do té chvíle bavila, se vám zhnusí úplně stejně, jako se vám v dětství, absolvováním povinné školní docházky, zhnusil zájem o vědu, matematiku, či třeba o klasickou literaturu. A nakonec nám nezbude z našeho krátkého času už vůbec nic. Celý ho zaplníme ušlechtilou povinností, prací, snahou využít každou vteřinu k něčemu, co okolní společnost klasifikuje jako dostatečně užitečné či žádoucí. A pokud si na chvíli dovolíme vypnout a nedělat prostě nic, pak budeme cítit, jak obrovského morálního zločinu se dopouštíme. A dílo bude dokonáno.