O unschoolingu probíhají dlouhé debaty. Napsala jsem, k čemu jsem došla já, a budu ráda za další názory.

1. Kojení na požádání

Naše děcko je ještě malé, takže mám v živé paměti, jak jsem se nemohla rozkojit po „císaři“, a co všechno odborného jsem načetla. (Po třech hodinách, klouboučky, atd atd.) Nakonec bylo funkční kojit na požádání – NECHAT DÍTĚ, aby samo řídilo, jak to potřebuje. A jak sleduji téma dál u dalších matek, osvědčuje se to. Existují mimina, která spí v kuse 6 hodin (mazec). Existují děti, které se potřebují kojit stále. Rozdíly jsou velké. Odborník-pediatr hlasuje za odborný jednotný postup. Matky ale svým citem zjistily, že dítěti lze důvěřovat a dělat to podle něj a funguje to nejlíp. Žijeme ve skvělé době; např. v sedmdesátých letech byly matky pod velkým tlakem („sunar je lepší než vaše nehygienické prso“ – hrůza), dneska už si to matka celkem může dělat jak chce.

2. Separace na požádání

Kdy má dítě být schopno fungovat v kolektivu? Kdy má spát celou noc? Kdy má spát samo? (Kdy se má odstěhovat? 🙂).
Zase. Čím dál více rodin v tom kontaktním rodičovství zjišťuje, že každé dítě je jiné, i v rámci jedné rodiny. Osobnost hraje velkou roli. A nejvíc plynulé je NECHAT TO NA NĚM. Až se od matky odpojí, tak se odpojí a pak spokojeně funguje, dál a dál ve světě. Versus přístupy šoupnout introvertní dítě do školky, „aby se otrkalo“. Br.

3. Vzdělávání na požádání

Ale u vzdělávání toto už tak známé a přijímané není. NECHAT TO NA NĚM, v jakém pořadí si zapne zájmy a touhy, jestli začne číst v 5 nebo v 9, jestli bude psát psacím nebo na klávesnici, jestli tři týdny v tahu bude řešit jedinou věc, jestli bude celé léto lítat po venku… 

To vytváří velkou úzkost. Ta úzkost mi ale připadá podobná těm matkám, které od pediatra slyšely, že pokud budou kojit déle než 10 minut v tahu, ničí-rozmazlují-zadělávají mu na koliku. Nebo že když tříleté dítě není ve školce, tak „to není normální“. Ale když kolem sebe vidí spoustu příkladů, jak děti, které se mohou řídit svým rytmem, v pohodě prospívají, pak se uklidní a je to paráda.

Čili podle mě je to jen otázka času. Že určité rodiny budou mít zkušenosti se vzděláváním na požádání. Že dítě chodí a říká: „Mami, já bych si zakojilo.“ (Metafora 🙂).

Dítě třeba přijde:

• „Mami, co je to genocida?“
• „Mami, když těch palačinek chci udělat 2x tolik, jak se vlastně upraví recept?“
• „Tati, jak přeinstaluju ty windows?“
• „Mami, chci si koupit další lego, jak si na to můžu vydělat?“

„Mami, mami mami.“ A máma poskytne prso (radu, podporu, …), ale ví, že dítě nelze kojit násilím. To ví každá matka – že pokud dítě zrovna mléko nechce, je nemožné ho do něj nacpat, prostě ten sací reflex nezapne.

Vzdělávání už není takto jednoduchý reflex. Takže do dětí to „cpát“ lze. Strachem, laskavou manipulací, různě. Převažují ale výhody? Každé dítě je jiné.

Čili: mělo by se to vyzkoušet v širším měřítku. Tj. nechat rodiny, které do toho chtějí jít, aby to prozkoumaly. Neplést veřejnosti hlavu nesmysly o povinném kojení každé tři hodiny po pěti minutách 😉