Pohled dospělé unschoolerky.

Čas od času se vždycky odněkud vynoří jedna opakující se otázka – jaký že typ člověka vlastně „produkuje“ unschooling. Lidé mají potřebu zjistit, jaký produkt na konci tohoto výrobního řetězce vlastně vzniká.

Když na to narazím, vždycky ve mně hrkne. Vím, že to není myšleno zle. Lidé jsou prostě zvědaví. Útok není jejich primárním cílem.

Ale, ať tak či tak – já nejsem žádný produkt.

Unschooling nevytváří produkty, ani výsledky. To život vytváří naši osobnost. V tom, kým jsme, se odráží všechny naše životní zkušenosti, vzdělání je pouze jednou z nich.

Dále narážím na to, že je unschooling popisován jako podvod. Zkrátka jako dobrý způsob, jak děti přesvědčit, aby se učily. Prostě jde o to, propašovat učení do každodenních aktivit, a je to! Říkají vám spiklenecky: nebudeme si nic namlouvat, cílem je, aby se děti naučily, co je pro ně důležité, ale aby měly dojem, že se vlastně neučí.

Díky bohu tyto mylné úvahy o unschoolingu obvykle přicházejí od lidí, kteří sami nejsou uschoolery. Ale i tak mě vždycky vytočí a zklame, když vidím, že někteří lidé považují důvěru a respekt k dětem za eufemismus zakrývající snahu dětmi manipulovat, aby udělaly to, co po nich chceme, tak, aby si vůbec nevšimly, že je s nimi manipulováno.

Myslím si, že tyto dvě myšlenky jdou většinou ruku v ruce: víra v možnost kontroly nad dětmi a myšlenka, že je možné děti formovat do takových osobností, jaké z nich chceme mít. Pokud věříte tomuto, pak se už nedivím, že si přirozeně také myslíte, že unschooling se řídí jakýmisi předvídatelnými pravidly, na základě kterých lze na konci dosáhnout určitého produktu.

Ve vynikajícím a výstižném článku o úspěšném učení v životě napsala Wendy Priesnitz:

„V naší rodině byly základem životního učení a výchovy (které probíhaly současně) respekt a důvěra. Své dcery jsme nevychovávali v respektu a důvěře proto, že bychom měli představu, co z nich má vyrůst. Dokonce si myslím, že předem dané představy či postupy by naši důvěru a respekt narušily. Prostě jsme postupovali tak, abychom s nimi jednali způsobem, jakým si myslíme, že by mělo být nakládáno s kteroukoli jinou lidskou bytostí.“

Jaká úleva, přečíst si něco takového! Chci, aby lidé s dětmi jednali s důvěrou a respektem, protože i já věřím, že je to tak správně. Sdílet své zkušenosti a psát tenhle blog jsem se rozhodla v naději, že se mi podaří přispět právě k tomu, aby dospělí dětem dopřáli více důvěry a respektu. Tato otevřenost však vede také k tomu, že se mi do života zvenčí dostává spousta rýpavých otázek typu: „A co vlastně děláš? Dokážeš vystát sebe sama? Co tvůj společenský život? Chodila jsi vůbec na vysokou?“

Vím, svojí činností a otevřeností jsem se sama vystavila těmto otázkám, a lidé, kteří je kladou, mi nevadí (pokud cítím, že je kladou s respektem a na vhodném místě a ve vhodný čas). Všechny tyto soudy mířené na životní cestu jediné osoby jsou však pro mě současně nesmírně tíživé, zvlášť když si uvědomím, že moje slova mohou nasměrovat někoho jedním či opačným směrem.

Každého z nás utváří mnoho vlivů. Ať již genetika, lidé, kteří nás vychovávali, to, kde žijeme, co máme rádi, s kým se přátelíme a kde trávíme svůj čas. Je bez nejmenších pochyb, že unschooling má dopad na ty, kdo jím projdou, ale je to stále jen jeden kousek z celé velké skládanky… a navíc je to vždy jen jeden z mnoha přístupů ke vzdělávání, které mají tolik různých forem, kolik je na světě lidí.

Myslím si, že naslouchat dospělým unschoolerům je důležité. Více než naši rodiče můžeme z první ruky podávat informace o tom, co je to unschooling, a o tom, co bylo v našem jedinečném životě funkční a co ne. I přesto však každý z nás, jakožto jedinec, zůstává vždy a stále jen neopakovatelnou individualitou. Setkání s unschoolerem a naslouchání jeho životní zkušenosti a způsobu učení vždy vypovídá nejvíc o něm samotném než o unschoolingu jako takovém. Není racionální ani fér nahlížet jednotlivce jako produkty unschoolingu, nebo nás používat jako nějaké příklady či vzory pro rozhodnutí, zda skutečně máte důvěřovat svým dětem a respektovat je.

Děti si zaslouží důvěru a respekt bez ohledu na okolnosti. Bez ohledu na objektivně dosažené „výsledky“, bez ohledu na to, zda plní či neplní něčí očekávání.

Jednejte se svými dětmi dobře, dnes i kterýkoli další den. Každý z nás si to přirozeně zaslouží, protože to je jediná správná cesta. Všechno ostatní pak už přijde samo a přirozeně.