Vyučování. Výkon. Způsobilost.

Samozřejmě by moje děti mohly chodit do školy. A samozřejmě by to v pohodě zvládly. To je to, co děláte vy. To je to, co jsem dělala já.

Už si tím nejsem jistá.

Moje zaměření spočívá více v cestě než v cíli. Samotný proces učení, jak číst, psát, dělat matematiku, vědu, historii, výtvarné umění, vše propojeně, je velmi hodnotný. Nesnažím se, aby to vyznělo, že jsem zde proti vzdělávání, ale samotná struktura a způsob dnešního hlavního proudu vzdělávání ve třídách se mi zdají velmi problematické.

Místo toho, aby dítě sedělo v učebně a učilo se dějepis kvůli dějepisu samotnému, co kdyby se učilo o historii v průběhu zkoumání jeho náhlého zájmu o pirátské lodě? Co kdyby se dítě učilo matematiku během jeho náhlého zájmu o to, proč se okvětní lístky většinou řídí určitou číselnou posloupností? Co kdyby dítě pilovalo své literární dovednosti psaní poté, co se rozhodne napsat dopis do místních novin o tématu, které je blízké a drahé jeho srdci?

To samozřejmě neplatí jen pro starší děti. Malé děti se učí jak počítat maliny na prstech ruky, učí se číst, protože je zajímají i ostatní způsoby komunikace, fyziku pomocí skákajícího míče. Mohla bych pokračovat donekonečna.

Tyto myšlenky jsou jádrem unschoolingu. Vůbec nic nového. Nicméně teď se dívám na vzdělávání (nebo unschooling) optikou rodiče dítěte, které nemá rovnocenné místo v našem systému veřejného školství. Dívám se na naši cestu k začlenění (inkluzi).

Začínám uvažovat, jestli argumenty o začlenění (inkluzi) nejsou určeny k nezdaru, protože ve svém jádru je celá idea školství velmi znevýhodňujícím [1] počinem. Vypadá to, že náš současný vzdělávací systém strašně moc klade důraz na výkonnost pro výkonnost, na způsobilost pro způsobilost. Taková je povaha testů, kvality a hodnocení. Klade se tak malý důraz na proces a spíše se klade mnohem větší důraz na výstupní produkt.

Co kdyby místo toho, aby se dítě učilo, co by mohlo potřebovat, jednoduše a postupně dělalo to, co by chtělo? Co kdyby schopnosti nebyly úspěchem samy o sobě, ale pouze prostředkem ke zkoumání světa? Co by s tímto uvažováním mělo záležet na tom, jestli se dítě naučí číst v pěti nebo deseti letech? Co by mělo záležet na tom, kdyby dítě nekomunikovalo tak, jako většina jeho vrstevníků?

Unschooling, který klade důraz na proces a nikoli na konečný výstup, má potenciál obejít potřebu „speciálního“ vzdělávání. Samotná idea speciálních vzdělávacích potřeb předurčuje definici ne-speciálních, hnusí se mi říci, „normálních“ potřeb. A dokud bude školství zcela zaměřeno na dosahování určité úrovně schopností a dovedností v porovnání s ostatními v předepsaném časovém rámci, pak některé děti z něj budou vyloučeny. Pro mě jako mámu je lákavá idea vzdělávání jako podpory přirozeného procesu učení v souladu s přáním každého jednotlivce a jeho vrozeným nadáním spíše než dosahování předurčené úrovně způsobilosti.

Já vím. Je toho mnohem víc. Nakonec jsme na příští rok přeci jen zapsali Mouse (syn autorky – pozn. překladatele) do přechodné španělské třídy mateřské školy. NEjsem proti školám. Myslím, že se dnes ve školách dějí některé úžasné věci. Ještě pořád. Čím více o tom však přemýšlím, tím přitažlivěji vypadá unschooling pro všechny moje děti.

[1] Pozn. překladatele: pro nedostatek vhodných českých ekvivalentů uvádím definici původního anglického termínu „ableism“: https://en.wikipedia.org/wiki/Ableism