Musím se vám k něčemu přiznat. Vysvětlovat pořád dokola filosofii Sudbury Valley School pro mě po těch letech začíná být úmorné. Začínám mít dost všech těch neustálých donekonečna se opakujících a stále stejných otázek. Jen mě utvrzují v tom, že je těžké přimět lidi, aby změnili svůj pohled na svět, který se od doby, kdy si své dojmy utvářeli, dávno změnil. Musím se čím dál víc hlídat, abych si zachovala slušnost a pochopení, například když se mnou rodiče pětiletého dítěte řeší, jestli se dostane na vysokou. Horko těžko skrývám svá muka a musím se opravdu držet, abych se jich nezeptala:

„A co takhle zajímat se pro změnu o to, co vaše dítě prožívá teď? Nepřejete si snad, aby děti byly především šťastné, dychtivé poznání a plné radosti ze života? To opravdu nemáte žádný respekt k nim samotným, k jejich bezelstné důvěře a dobré víře, že svět je úžasné a vzrušující místo? Opravdu si myslíte, že učit děti číst, psát a počítat dříve, než po tom samy zatouží, stojí za to vzít jim jejich svobodu a znemožnit jim stát se tím, kým skutečně jsou? Věříte, že vaše děti dokáží dosáhnout vynikajících intelektuálních výsledků. Proč tedy podceňujete jejich schopnosti a dostatečný nadhled k naplňování svého vlastního potenciálu bez nucení učit se podle vašich plánů?“

Tyto otázky však kladu mlčky sama sobě. Nemám na to, abych sdělovala rodičům, kteří své děti bezpochyby milují, to, co sama považuji za zcela zásadní. Koneckonců, oni jsou, kým jsou. Není mým úkolem radit jim, jak vychovávat své děti.

Jenomže pak mě ničí, když vidím děti, které podle mého názoru kvetou a září, opouštět naši školu proto, že jejich rodiče si myslí, že se toho u nás nenaučí dostatek, nebo že by jim někdo měl říkat, co a kdy se mají učit. Občas velmi těžce nesu, když vidím, jak si okolí neváží skvělého mladého člověka, jeho přirozené moudrosti a mimořádných lidských vlastností. Těžko snáším, když okolí mladým lidem podsouvá, že se mají cítit „hloupí“ jen proto, že se neučí počty nebo gramatiku. Co vlastně lidé chtějí? Epitaf s nápisem „jedničkář, který vydělal jmění“? Nebo spíše chceme, aby na nás lidé vzpomínali jako na dobrého a laskavého člověka, který prožil svůj život naplno?

Úplně nejtěžší pro mě však je, když lidé, kteří sami sebe považují za liberály a jsou aktivní v boji proti sexismu, rasismu či násilí, jednají se svými vlastními dětmi stylem „účel světí prostředky“ a mají za to, že je v pořádku používat donucovací strategie, aby jim předali všechny své vznešené myšlenky. Není právě vnucování vlastních ideálů dětem násilí páchané na jejich právu přemýšlet samy za sebe? Nejsou výuka a kázání všech těch skvostných myšlenek prachsprostým zásahem do svobody dětí vytvořit si vlastní pohled na svět? Mám za to, že to je násilný a špatný způsob, který maří všechno to dobré, co se snažíme dětem vštípit.

Takže ano, často si připadám úplně vyčerpaná. Ale svou profesi neopustím, ani kvůli jiné, lukrativnější a méně náročné práci. Nikdy bych nedokázala opustit Sudbury Valley School, její filosofii a interakce s dětmi, které ji navštěvují. Jsou pro mě neustálou výzvou a zdrojem inspirace. Pomáhají mi postupně zbavovat se pout, kterými mě svázalo vzdělávání, jímž jsem sama v dětství prošla. Téměř každý den se v naší škole odehraje něco nádherného. Příběh, který se chystám popsat, mě ale zasáhl obzvlášť silně, protože se odehrál v nové škole, která byla založena v Oregonu podle vzoru Sudbury Valley School. Zakladatelé této školy mě pozvali, abych u nich strávila týden a sdílela s nimi naše zkušenosti s fungováním svobodné a demokratické školy.

Jako poděkování si pro mě zástupci místní školy připravili jednodenní výlet do přírodní rezervace Columbia River Gorge, kaňonu, ve kterém se spousta malých říček sbíhá do četných vodopádů a ústí do řeky Columbia. Pro tuto oblast jsou typické vydatné deště a vysoké teploty, proto se zde výborně daří rozmanité vegetaci. Rostou zde gigantické stromy pokryté mechem a v místní půdě se daří bujné zeleni bohaté na všechny možné druhy rostlin, květin a kapradí. V Oregonu bylo zrovna jaro a spousta divokých květin byla na vrcholu svého výkvětu. Mezi všemi těmi květinami se vyjímala trojčetka, vzácný a chráněný druh. Protože hrozí její vyhynutí, platí pro ni zákaz trhání. Po cestě jsme minuli několik úchvatných vodopádů, děti dováděly v loužích, které se kolem nich tvořily, sbíraly kameny, šplhaly a skákaly, bylo jich všude plno. Celou svou bytostí si užívaly pobyt v přírodě. Připadalo mi, jako by na děti všechna ta překrásná příroda kolem působila, ale současně jsem si říkala, jestli si do nich náhodou nepromítám své vlastní myšlenky. Pak se však stalo něco, co mě nejenže přesvědčilo o tom, že děti moc dobře vnímaly, kde se nachází, ale také mi daly cennou lekci o učení a kázání.

Jeden z chlapců (říkejme mu třeba Saul), přibližně osmiletý, zbožňoval pobyt venku. Jeho hry byly obzvlášť intenzivní. Nadšeně vyprávěl o životě na venkově v australském Outbacku, kde se narodil. Hovory s tímto chlapcem jsou stejně poučné jako National Geographic, hlavně však jsou nesmírně osobní, protože jeho vyprávění vás naprosto pohltí. Byl to takový ten typ rozhovoru, který plyne jakoby sám od sebe a na který si později mnohokrát vzpomenete s lítostí, že jste si ho nemohli nahrát. Není divu, že tenhle malý Saul byl po celý čas, který jsme strávili v kaňonu, ve svém živlu. Během procházky si všiml několika rozkvetlých trojčetek a ukázal mi je. A právě, když se chystal jednu utrhnout, se ve mně ozval můj přirozeně konzervativní dospělácký hlas, který mu řekl, ať to nedělá. Zeptal se mě, proč, a tak jsem mu to vysvětlila. Pozorně mě vyslechl. Nicméně později jsem si všimla, že se mnou zřejmě nesouhlasil, protože si stejně natrhal malou kytici, ve které měl jednu trojčetku, několik kapradin a ještě nějaký další květ v barvě šeříku. Byla to překrásná kytice. Po celé hodiny ji Saul opatrně a něžně svíral v dlaních. Pozorovala jsem tuhle jeho hru s květinami. Neustále je různě aranžoval a bedlivě si je prohlížel. Úplně jakoby se s těmi květy láskyplně mazlil. A v tu chvíli mi to došlo. Saul se právě učil lásce a respektu k přírodě! A to tím, že si natrhal tyto květiny, aby je mohl co nejvíc zblízka prozkoumat. Kdyby mě poslechl, dostal by abstraktní lekci o ochraně přírody, ale přišel by o příležitost zamilovat si přírodu v celé její kráse. Těžko říci, co je z dlouhodobého hlediska pro společnost větším přínosem – lidé, kteří nás jako děti poslouchali a vyrostli na sterilních znalostech, nebo takovýhle Saul, který zbožňuje květiny tak, že až vyroste, bude si přát být jimi co nejvíc obklopen?

Tato malá lekce mě naplnila pokorou. Zjistila jsem, jak hluboce je v nás zakořeněna tendence dávat dětem kázání a zasahovat jim do života, aniž bychom se vůbec zamysleli nad tím, že i když jim sdělujeme „důležité“ vědomosti – stejně jako já, když jsem se snažila zabránit Saulovi v trhání květin – může být cena za tuto lekci vyšší než zisk. Nechci tím teď říci, že by dospělí měli přestat dětem říkat, co si myslí. Jen se domnívám, že děti by měly dostat na výběr, zda nás chtějí poslechnout, nebo si danou záležitost vyřešit po svém.

Když jsem se vrátila domů z kaňonu Columbia River Gorge, byla jsem stále uchvácena jeho krásou, ale ještě víc jsem si cenila lekce, kterou jsem dostala díky Saulově pokornému přístupu ke květinám. Připomněla jsem si, že děti mají být součástí mojí pokory před veškerým životem, protože právě děti ztělesňují samotnou esenci života a nevinnost v krystalické podobě.