Po osvobození černochů a žen jsou na řadě děti

Vzdělávání by mělo být nezávislé na státu, což by dětem dalo možnost o svém životě rozhodovat svobodně. To si alespoň myslí Zdeňka Staňková a Anna Třešňáková, které se podílí na projektu Svoboda učení, jenž si za úkol klade rozpoutávat veřejnou debatu o změně současného systému školství, a to zejména mezi intelektuály, ale i zákonodárci.

Ony samy vzdělávají své děti doma, což pro ně představuje jednu z cest, jak je alespoň částečně vymanit z rigidních výukových osnov. V rozhovoru vysvětlily, co by na dnešním fungování vzdělávání změnily a proč by odlišnost neměla být brána jako něco špatného, mluví také o vývozu západní kultury do zbytku světa.

Co by se stalo, kdyby bylo zrušeno státem zřizované školství?

Anna Třešňáková: Vytvořil by se tu trh s nabídkou různých vzdělávacích aktivit, ať už formou frontálních přednášek, nebo například online vzdělávání.

Zdeňka Staňková: Kdyby se najednou povinná školní docházka změnila na systém dobrovolného vzdělávání, v první chvíli by se nestalo nic. Většina rodičů by dál posílala děti do škol, protože se to prostě tak dělá. Společnost funguje tak, že rodiče chodí do práce a během té doby jejich děti musí někde být, což nepřirozeně odděluje dospělý a dětský svět. Ve chvíli, kdy se zruší povinná školní docházka, bude trvat ještě x let, než se většinové vnímání svobody dětí a zodpovědnosti za vlastní vzdělávání nějak přehoupne, pokud vůbec. Vždycky budou existovat lidé, co se vzdají určité části své svobody a zodpovědnosti za to, že budou pod ochranou.

Kdyby bylo vzdělání čistě dobrovolné, neklesla by po něm poptávka?

A. T.: Věříme, že potřeba učit se novým věcem je pro nás přirozená. Jde jen o to nechat dítě, aby si našlo, co se samo chce učit. Miminko intuitivně ví, co je pro něj dobré. Ví, kdy má hlad, kdy potřebuje přebalit, pochovat, kdy potřebuje tělesnou blízkost. Ví to i jeho matka, pokud naslouchá vlastní intuici a dítěti. Tenhle proces neustále pokračuje a neskončí ve chvíli, kdy dítě dosáhne šesti let. Ukazuje se to ve všech svobodných školách, které existují od počátku 20. století, v rodinách a komunitách, kde se praktikuje unschooling (idea vzdělávání bez donucení vnější autoritou, pozn. aut.) a děti dělají jen to, co chtějí a kdy chtějí. Dítě si nikdy nevybere nečinnost. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybuje, je třeba, aby bylo podnětné.

Nebude zde vždycky skupina lidí, kteří se vzdělávat nechtějí? Nevznikla by zrušením povinné školní docházky vrstva nevzdělaných, a tím pádem sociálně slabých a chudých, bez uplatnění?

A. T.: Nenabízíme žádnou idylku, ale tou není ani současný systém. Pořád jsou tu lidé, kteří se nedokážou ve společnosti zařadit, a jiný stav je chimérou. Ze svobodných škol (tj. takových výukových institucí, kde není nastolena žádná povinná agenda, a děti rozhodují o tom, čemu se chtějí věnovat, demokratickým hlasováním, pozn. aut.) samozřejmě nevycházejí jen vzdělaní a úspěšní lidé, ale poměr těch, kteří se zkrátka nenajdou a v životě se neuplatní, je zhruba stejný, navíc jsou díky tomuto vzdělávacímu systému spokojenější sami se sebou.

Spokojenější v jakém smyslu?

A. T.: Když člověk není nešťastný, není zlý. Ve svobodných školách panuje naprostá absence rasismu nebo xenofobie. Na děti tam nikdo netlačí, nikdo se je nesnaží formovat, takže vyrůstají spokojené.

Z. S.: Není tam frustrace a stres z povinného vzdělávání.

Mohl by unschooling dnes fungovat s ohledem na to, že některé školy připravují studenty přímo pro konkrétní pozice ve firmách? Nepřibylo by populárních zaměstnání na úkor těch nepopulárních a nezhroutil by se tak současný systém?

A. T.: Ve svobodných školách je poměr doktorů, právníků nebo třeba umělců shodný jako v těch běžných. Celé by to každopádně bylo o volném trhu. Jakmile by byl bez regulací, sama by se v něm vyrovnávala poptávka s nabídkou. Korporace by potom samozřejmě nefungovaly tak, jak by si představovaly, protože by jim chyběly „nástroje“. Naším cílem ale není ovládnout společnost, chceme, aby jednotlivec převzal zodpovědnost sám za sebe. Každý by si měl uvědomit, že denně dobrovolně či nedobrovolně odevzdáváme svoji svobodu a zodpovědnost do něčích rukou. Státní školství, státní zdravotnictví, veškeré státní služby využíváme často nedobrovolně.

Aby byl člověk plnohodnotný, musí se vejít do normy

Co kdyby vzdělávání zůstalo povinné, ale každý si pro něj mohl najít pro ideální řešení? Například alternativní vzdělávací instituce jako Montessori školy, které jsou principielně postaveny na tom, že děti podporují v tom, jakým způsobem ony samy chtějí získávat poznatky.

Z. S.: V Evropě existují dva typy států. Státy, kde je povinná školní docházka, to jsme my a většina postkomunistických zemí, a státy, které mají povinné vzdělávání, to je anglosaský svět. Ve chvíli, kdy máme v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy, povinnou školní docházku, nemůžeme se jí vyhnout. V Listině jsou vypsané všechny svobody, které máme, a jedním dechem je tam i povinná školní docházka, z čehož mi vyplývá, že dítě není člověk, protože je nucené být od pěti do patnácti let někde, kde leckdy být nechce. Jeho svoboda pohybu a rozhodování jsou omezeny povinnou školní docházkou, což je podle mě zásadní rozpor.

A. T.: Jsme přesvědčeni, že to nemůže fungovat v momentě, kdy je člověk k čemukoliv nucen.

Z. S.: Můj oblíbený příměr je kuře a ryba. Jdete na oběd a dostanete na výběr, že si musíte dát kuře, nebo rybu. Jiná možnost není. Vy jste ale přitom třeba vegetarián a chtěl byste si dát brokolici, nebo zrovna nemáte hlad a nechcete jíst. To pak není svobodná volba, to je volba ze dvou možností.

Každá základní škola musí dodržovat rámcový vzdělávací program a na jeho základě tvořit konkrétnější školní vzdělávací program. Většina učitelů umí pouze nacpat dětem do hlavy to, co jim tento program určuje. Příští hodinu je z toho vyzkouší a ověří si, jestli to umí, nebo ne.

A. T.: Stále je tam podprahově zastoupena ta informace, že člověk musí něco vykazovat, aby byl plnohodnotný. Tam vznikají všechna naše traumata z toho, že jsme nějakým způsobem nedostateční.

Co si v souvislosti s tím myslíte o trendu inkluzivního vzdělávání u nás?

A. T.: Opravdová inkluze by měla spočívat v tom, že neexistuje univerzální rámec, že existují pouze různí lidé a každý z nich je v pořádku. U nás je to z důvodu indoktrinace obráceně. Něco je správně a to ostatní sice tolerujeme, ale snažíme se to napěchovat do toho, co je správně. Někdo zkrátka určil, jak má vypadat správný člověk. Těm, co se jakkoli vymykají, vysvětlíme, že pokud se nevejdou do normy, nebudou plnohodnotnými jedinci.

Může tento přístup děti zásadně ohrozit na vývoji?

A. T.: Děti se potýkají s problémy v momentě, kdy jsou nuceny dělat něco, co je jim nepřirozené. Není přirozené, aby dítě v šesti letech najednou zasedlo na několik hodin do lavice, sedělo, koukalo, poslouchalo a nehýbalo se. Ve Spojených státech narostla před několika lety výrazným způsobem dětská spotřeba ritalinu a dalších léčiv tlumících hyperaktivitu nebo deprese. Dnes už je stejný problém i u nás. Dětí, které jsou nepřizpůsobivé, přibývá. Žijeme ve světě, který je pestrý a nabízí spoustu podnětů, a tak je těžší ve škole vydržet. V 80. letech, kdy jsem chodila do školy já, nebyl ještě kontrast mezi tím, co se odehrávalo vevnitř a venku, tak zásadní.

Z. S.: Místo toho, abychom se zamysleli nad tím, jestli by děti neměly být někde venku, nutíme je sedět zavřené ve škole. V současnosti se ve společnosti vede diskuze o dětské nadváze a obezitě, ovšem místo nějaké systémové změny se pouze přidávají do rozvrhů hodiny tělocviku nebo upravují seznamy „povolených“ potravin.

A. T.: Záplatuje se systém, který je od základu špatný.

Zatím je to spíš výzva intelektuálům

Snažíte se přímo působit na změnu legislativy?

A. T.: Kvůli tomu jsme založili pobočný spolek Asociace svobody učení ‒ abychom měli srozumitelný subjekt, který bude vést partnerský dialog s odbornou veřejností a ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Připravujeme různé podklady, máme konzultace. Samotný fakt, že o tom spolu mluvíme, je pro nás úspěch. Ještě před rokem byla jen samotná myšlenka zrušení povinné školní docházky úplné tabu.

Má vaše snaha podporu u zákonodárců?

A. T.: Spolupracujeme s Ondřejem Liškou, jediným schopným bývalým ministrem školství, který je ochotný nám dát zpětnou vazbu a říkat nám, co můžeme napsat, aby to bylo formálně správně, a přitom mělo podobu, kterou potřebujeme.

Z. S.: Naše snažení je v přímém rozporu s tím, co potřebuje stát. Pro ten je školství hlavní indoktrinační nástroj. Tam vše začíná, tam se vytváří a modeluje správný občan. Takže když říkáme, že by bylo nejlepší oddělit školství od státu a zrušit povinnou školní docházku, nemůžeme očekávat širokou politickou podporu. Zrovna v tuto chvíli nám není nakloněno jak ministerstvo školství, tak vláda, takže nemá smysl přicházet s návrhem na nějaké pokusné ověřování.

A. T.: Je to zatím spíš výzva intelektuálům. Snažit se časem vytvořit něco celospolečenského, o čem by se dalo diskutovat.

Má vaše myšlenka podporu u rodičů, učitelů a veřejnosti obecně? Stojí lidé o změnu nebo jsou spíše pro stávající systém?

A. T.: Spousta lidí se brání změně, a spousta jich o ni stojí. Na Facebooku nám přibývají fanoušci, je otázkou, kde je ta hranice, kdy se něco začne reálně měnit. Všechny oblasti, nejen školství, ale třeba také ekonomika, jdou vstříc syndromu vařící se žáby. Dneska všichni oslavují, že byla revoluce, že jsou svobodní a spokojení, ale většina si neuvědomuje, že se pomalu vaří. Což může být na jednu stranu dobře, protože čím víc dochází k represím, tím víc přibývá nespokojených lidí. I když s něčím třeba nesympatizují, pozastavují se nad tím, proč by ostatní neměli mít možnost volby.

Z. S.: Velká část společnosti v systému funguje jenom proto, že si neumí představit nic jiného. Když jsem chodila do školy já, nenapadlo mě, že bych tam vůbec být nemusela. Když moje dítě dneska řekne kamarádům, že do školy nemusí a učí se doma, mají oči navrch hlavy, protože nechápou, jak je to možné. Člověk se přece narodí, jde do školy, jde do práce a pak umře. Tak to je. Vůbec nikoho nenapadne, že by do té školy nemusel. A pokud ano, tak o tom začne přemýšlet až jako dospělý.

Neselhala by změna na tom, že rodiče musí chodit do práce, tím pádem děti musí dát do nějaké školy? Domácí vyučování tak jako jedna z možností v mnoha případech odpadá.

A. T.: Samozřejmě záleží na interakcích v rodině a vůbec v tom prvním nejužším společenství. Všechno by se dalo větší kooperací propojit. Někdo se kvůli práci dítěti věnovat nemůže, ale zase má třeba někoho blízkého, s kým se může střídat. Z party deseti se vždycky najde jeden, který ten čas má a ostatní mu například dají kus svého platu, aby pohlídal a vzdělával děti. Jde zkrátka o domluvu v komunitě. Možností je spousta.

Z. S.: Vyžadovalo by to změnu přemýšlení. My například máme skupinu pěti rodin domácích školáků a děti si střídáme. V čase, kdy je zrovna nemáme, můžeme chodit do práce, nebo když děti není komu svěřit, můžou jít s námi. Těch možností je strašně moc a jde jen o to podívat se na ně jiným než tím tradičním pohledem, který máme všichni zažitý.

A. T.: Dítě je potřeba brát jako partnera. Většina dospělých považuje dítě v rodině za podřízené. Někteří si dovedou představit, že by to bylo obráceně, ale o vyváženém vztahu neuvažují. Každý by měl svoji představu, která by byla v debatě stejně relevantní. Každé dítě je jiné, někdo je sólista, někdo zase potřebuje kolektiv. Je třeba si navzájem sdělit potřeby a najít průnik, který by fungoval pro všechny zúčastněné. Není to o tom, nechat dítě nadiktovat sobě i ostatním program. I tohle je složitá představa. Lidé si neumí stát za svým, neví, kdo jsou. Ani dospělí si potom neumí určit svoje hranice, a proto potřebují, aby je za ně určoval někdo jiný.

Jsme vlastně anarchisti

Nenapadlo vás, že by tomuto modelu mohl pomoci garantovaný příjem od státu, o němž se nedávno hlasovalo ve Švýcarsku? Ten by odstranil existenční problémy, jelikož by každému poskytl základní zajištění nehledě na to, zda je zaměstnán, či ne, a rodiče by pak měli více času se dětem věnovat.

Z. S.: V situaci, v jaké teď jsme, by to pravděpodobně pomohlo. Stačilo by ale, kdybychom nemuseli platit daně ‒ najednou bychom všichni měli spoustu peněz. Společnost si myslí, že státní školy jsou zadarmo, ale ony jsou velmi drahé, jen si málokdo uvědomuje, jak vysoké částky na ně z jeho daní jdou.

A. T.: V některých zemích to funguje tak, že rodiny sice platí daně, ale dostanou za ně od státu poukázku na vzdělání pro dítě a sami si rozhodnou, jak ji uplatní. Já jsem své dítě do českého systému nedala, a tím pádem platím vše dvakrát, stejně jako kdokoli, kdo se rozhodne pro alternativní formu vzdělávání. Vychází to na zhruba tři a půl tisíce na jedno dítě měsíčně, což nejsou malé peníze. S poukázkou by se pak mohlo více lidí rozhodnout pro něco jiného než pro státní školství, třeba pro školu, jako je Summerhill (nezávislá britská škola fungující jako demokratické společenství, kde je důraz kladen na požadavky jednotlivých dětí, pozn. aut.). Šlo by o dobré a srozumitelné řešení. My ale jdeme ještě o něco dál, jsme vlastně anarchisti.

Uvažovali jste někdy nad tím, jak se ze zavedeného systému dostat, jako to bylo naznačeno například ve filmu Tohle je náš svět – žít paralelně se státem?

A. T.: U nás je tohle dobře pokryté. Jsou země, například Irsko, kde, když rodiče dítě do školy nepřihlásí a nikdy se tam nedostaví, nepřijde se na to. Problém by vznikl až tehdy, kdy by se dítě ve škole ukázalo.

Z. S.: V některých státech v USA nejsou děti vůbec zaneseny v registru obyvatel, i taková místa na světě existují.

A. T.: Úplně legální to většinou ale není. Dá se kličkovat – sepsat školní vzdělávací program tak, aby napodobil fungování svobodné školy. Stejně tak v rámci domácího vzdělávání. Je mi ale nepříjemné, když něco, co mi přijde naprosto v pořádku, společnost bere jako underground.

Z. S.: Když jste dospělý člověk, tak jste vcelku svobodný, když se vám tu nelíbí, tak odjedete do jiné země. Ale u dětí mají i svobodomyslní lidé pocit, že by o sobě rozhodovat neměly. Pro nás je to další úroveň osvobozování – černoši, pak ženy a teď jsou na řadě děti.

Cesta je v decentralizaci

Dokumentární film Schooling the World sděluje myšlenku, že „misionáři” ze západu podsouvají zbytku světa svůj způsob vzdělávání a ničí tak kulturní rozmanitost. Jak se k tomu stavíte?

A. T.: Film dobře vystihuje podstatu toho problému – jde o indoktrinaci, o sílu a vliv mocných, která je lidem předkládána jako humanistický počin.

Z. S.: Jako jediný správný způsob života a vzdělávání.

A. T.: Kromě toho, že původním obyvatelům někdo naruší jejich „ekosystém“ a vnutí svoji kulturu, jim ještě dává najevo, že ta jejich je špatná. Domorodci považovali své životy za plnohodnotné do chvíle, kdy jim kdosi přišel vysvětlit, že vlastně stojí za nic. Že oproti západu nic neumí a nežijí tak, jak by se mělo. A my jsme si už na náš model zvykli do takové míry, že možnost jiného fungování nedokážeme pochopit.

Z. S.: Přitom stovky tisíc let, až do zavedení povinné školní docházky, se lidé vzdělávali úplně jiným způsobem.

A. T.: Žilo se v komunitních společenstvích, lidé kooperovali. Někdo hlídal, někdo vařil, někdo společenství živil. Samozřejmě ani tohle není idylka, ale princip, že někdo někomu něco vnutí, je špatně.

Nemohou školy pomoci v chudých státech, kde jsou lidé utlačováni politickým režimem nebo si vládnoucí garnitura nárokuje část jejich produkce? Není pro lidi výhodnější se odstěhovat na Západ nebo přijmout západní způsob myšlení, i když je třeba v rozporu s jejich mateřskou kulturou?

A. T.: Emigrace samozřejmě pomůže jednotlivým lidem utéci z nějaké opravdu zlé diktatury. Obecně by ale podle mě bylo nejlepší, kdyby misionář přijel a nevnucoval svoji kulturu, ale pomohl v konkrétním místě tím, že lidi naučí vytvářet něco udržitelného a soběstačného. Nenavézt jídlo, vodu a svetry, ale ukázat třeba, jak se postaví dům, který má sběrnou nádrž na vodu.

Z. S.: Lidé na svém rodném území žili dávno předtím, než přišel Západ a dobře věděli, jak fungovat. Jenže západní svět to všechno zničil a domorodci, kteří už jsou odstřiženi od své původní kultury, to vidí jako něco lepšího, za čím by měli jít. Tohle se zkrátka pokazilo už dávno.

Věříte tomu, že jednou u nás skutečně proběhne reforma stávajícího systému? A že se jí dočkají třeba už naše děti?

Z. S.: Já jsem spíše pesimistka, takže tomu moc nevěřím, ale udělám samozřejmě všechno, co bude v mých silách, aby to tak bylo.

A. T.: Člověku nezbývá nic jiného než dělat ty malé krůčky. Pokud je dělat nebudeme, nikdy se nikam neposuneme.

Z. S.: Cesta je v decentralizaci. Aby každý převzal zodpovědnost sám za sebe a za svoji komunitu a nespoléhal se na státní prostředky. Pokud něco potřebuji nebo mám nějaký problém, tak se musím spoléhat na okruh lidí kolem sebe a vytvářet paralelní systémy.