Děti trpí úzkostí a depresí více než kdykoliv předtím. Proč?

Míra deprese a úzkosti mezi mladými lidmi v Americe kontinuálně stoupá posledních 50-70 let. (O situaci v ČR např. zde – pozn. SU.) V dnešní době splňuje kritéria pro diagnózu klinicky významné deprese a/nebo úzkostné poruchy pět až osmkrát více středoškoláků než před půlstoletím. Zvýšený výskyt těchto psychopatologií není výsledkem změněny diagnostických kritérií; můžeme ho pozorovat i v případě, že používáme naprosto stejná testovací kritéria.

Nejnovější důkaz o strmém generačním vzestupu úzkosti, deprese a dalších poruch psychiky uvádí studie, kterou publikovala Jean Tweng z Univerzity San Diego. Tweng spolu se svými kolegy využili fakt, že MMPI – Minnesota Multiphasic Personality Inventory (Minnesotské multifázický test osobnosti – dotazník využíván na hodnocení různých psychických poruch) – vyplňovalo velké množství univerzitních studentů v USA již od roku 1938. MMPI-A (verze testu pro mladší dospívajících) zas vyplnil značný počet středoškoláků od roku 1951. Výsledky jsou konzistentní s dalšími studiemi použitím různých indexů, které také poukazují na dramatický vzestup úzkosti a deprese minimálně během posledních 5 dekád, u dětí stejně jako u dospívajících a mladých dospělých.

O dějinách bychom rádi přemýšleli jako o vývoji, pozitivním vývoji, ale pokud bychom to měli měřit psychickým zdravím mladých lidí, pak naše společnosti nejde dopředu, ale dozadu od padesátých let 20. století. Rád bych se proto věnoval otázce, proč tomu tak je.

Zvýšená míra psychopatologií zdá se nemá souvislost s reálným nebezpečími a nejistotou ve světě. Tato postupná změna nekoreluje s průběhem ekonomických cyklů, válkami ani dalšími světovými událostmi, o kterých by lidé řekli, že by mohly ovlivnit dětskou psychiku. Míra deprese a úzkosti u dětí a dospívajících byla mnohem nižší během Velké hospodářské krize, během 2. světové války, během Studené války, během hektických 60. a 70. let než dnes.

Změny zdá se souvisí mnohem více s tím, jak mladí lidé vnímají svět, než s tím, jaký je svět ve skutečnosti.

Pokles pocitu osobní kontroly mladých lidí nad svým osudem

Jednu věc, kterou s jistotou víme o úzkosti a depresi je, že významně koreluje s pocitem kontroly nebo nedostatku této kontroly lidí nad svými životy. Lidé mající pocit, že dokáží ovlivňovat své směřování a osud budou s nižší pravděpodobností trpět úzkostí nebo depresí oproti těm, kteří jsou přesvědčeni, že jsou oběťmi okolností a nemají moc je změnit. Mohli bychom si myslet, že pocit kontroly nad okolnostmi během posledních dekád spíše narůstal. V prevenci a léčbě chorob jsme výrazně pokročili, staré předsudky, které ovlivňovaly názory veřejnosti na rasy, pohlaví a sexuální orientaci už nemají takový vliv, a průměrný člověk je bohatší než v minulosti. Navzdory tomu všemu nám údaje naznačují, že mladí lidé jsou stále méně přesvědčeni, že mohou kontrolovat svůj osud, a tento pocit je stále silnější.

Standardním způsobem měření pocitu kontroly je dotazník, který vyvinul Julien Rotter koncem 50. let s názvem Internal-External Locus of Control Scale. Dotazník sestává z 23 dvojic výroků. Jeden výrok z dvojice reprezentuje vnitřní pocit kontroly (svůj osud si určuje člověk) a druhý výrok reprezentuje vnější pocit kontroly (člověk je podřízen okolnostem a osudu). Během testu člověk určuje, který výrok se mu zdá být více pravdivý. Jedna taková dvojice zní následovně:

a) Jsem přesvědčen, že co se má stát, to se také stane.

b) Důvěřovat osudu se mi nikdy nevyplatilo tak dobře, jak udělat vlastní rozhodnutí.

V tomto případě možnost a) představuje vnější pocit kontroly a možnost b) vnitřní pocit kontroly.

Mnohé studie v průběhu let ukázaly, že lidem s vyšším pocitem vnitřní kontroly se v životě daří lépe než těm, jejichž výsledek v testu se pohybuje v oblasti vnější kontroly. [2] S vyšší pravděpodobností si dokáží najít uspokojivé zaměstnání, které je baví, starají se o své zdraví a hrají aktivní role ve svých komunitách. Také mnohem méně trpí úzkostí a depresí.

V přehledové studii před pár lety analyzovala Tweng a její kolegové výsledky mnoha studií, které využily Nowicki-Strickladovu škálu při testování mladých lidí od roku 1960 do roku 2002. [3] Zjistili, že v průběhu těchto 42 let se průměrný výsledek testu dramaticky posunul u dětí ve věku 9-14 let a také u univerzitních studentů z oblasti vnitřní kontroly do oblasti vnější kontroly. Vzestup pocitu vnější kontroly vykazuje u těchto skupin stejný lineární vzestupný trend jako nárůst výskytu deprese a úzkosti.

Rozumným závěrem těchto pozorování je, že nárůst vnější kontroly (a pokles vnitřní kontroly) kauzálně souvisí s nárůstem výskytu úzkosti a deprese. Když lidé mají pocit, že téměř nemohou ovlivňovat svůj osud, začnou trpět úzkostí. „Kdykoliv se mi může stat něco hrozného a já s tím nebudu moci nic udělat.“ A když úzkost a bezmocnost trvá déle a stoupne na intenzitě, lidé začnou trpět depresí. „Nemá smysl se o něco snažit; i tak jsem ztracen.“

Přesun důrazu z vnitřních cílů a motivací na vnější

Tweng má teorii, že generační vzestup výskytu úzkosti a deprese souvisí s přesunem důrazu z vnitřních cílů a motivací na vnější. Vnitřní cíle jsou ty, které se týkají rozvoje osobnostních vlastností jako například kompetence v činnostech, které si člověk sám vybral nebo smysluplná životní filozofie. Vnější cíle jsou na druhé straně ty, které souvisejí s materiální odměnou nebo s hodnocením jiných lidí. Patří mezi ně například vysoký příjem, postavení ve společnosti a dobrý vzhled. Tweng cituje důkazy o tom, že dnešní mladí lidé se v průměru mnohem více orientují na vnější cíle a méně na vnitřní cíle jako v minulosti. Z průzkumu, který se každoročně koná mezi prvními ročníky na vysokých školách vyplývá, že studenti, kteří považují „být na tom finančně dobře“ za důležitější než „vytvořit si smysluplnou životní filozofii” je dnes většina, zatímco v 60. a 70. letech byl pravdou přesný opak. [4]

Snaha o dosažení vnějších cílů by mohla souviset s pocitem vnější kontroly. Je pravdou, že nemůžeme kontrolovat dosahování vnějších cílů tak, jako vnitřních. Můžeme vynakládat mnoho úsilí, abychom se zlepšili ve svých schopnostech, ale to nám nezaručí, že díky tomu zbohatneme. Můžeme různými duchovními technikami pracovat na své životní filozofii, ale to nám nezaručí, že nás lidé budou považovat za atraktivnějších nebo nás budou pozitivně hodnotit. Naše emocionální prospívání a uspokojení dokážeme kontrolovat do té míry, dokud pochází z dosahování vnitřních cílů. Čím více však naše uspokojení pochází souvisí s hodnocením ostatních a s odměnami, tím menší kontrolu máme nad naším emocionálním stavem.

Tweng uvádí ve své studii, že posun od vnitřního k vnějšímu reprezentuje celkový posun ke kultuře materialismu, kterou demonstruje i televize a další média. Mladí lidé jsou od narození vystaveni reklamám a dalším vlivům, které jim říkají, že štěstí závisí na popularitě, dobrém vzhledu a materiálních věcech. Můj názor je, že Tweng má v tomto směru částečně pravdu, ale rád bych se ponořil ještě hlouběji a ukázal, že jde o ještě závažnější a podstatnější problém. Moje hypotéza zní, že generační nárůst úzkosti a deprese vyvolal pokles příležitostí volně si hrát a nárůst vlivu školství v životech dětí a jejich rodin.

Jak způsobil pokles volných her pokles pocitu vnitřní kontroly a snahy o vnitřní cíle a vzestup výskytu úzkosti a deprese

Jak jsem ukázal v jiných článcích tohoto blogu a jako jiní autoři psali ve svých nedávno vydaných knihách [5], dětská svoboda hrát si a samostatně zkoumat své okolí nezávisle na usměrňování dospělými v posledních desetiletích výrazně poklesla. Volná hra a zkoumání jsou evolučně vyvinutými způsoby, kterými se děti učí řešit své vlastní problémy, ovládat své životy, hledat a rozvíjet své zájmy a stávají se díky nim kompetentní na cestě za vlastními cíli. Toto bylo předmětem mnoha mých minulých příspěvků. Hra je podle definice zaměřena na vnitřní cíle namísto vnějších cílů.

Když dětem znemožníme samostatně se hrát mimo bezprostřední kontrolu a dohled dospělými, znemožňujeme jim naučit se, jak si samostatně organizovat svůj život. Možná si myslíme, že je tím chráníme, ale ve skutečnosti jim kazíme radost, snižujeme jejich pocit sebekontroly, bráníme jim v objevování a zkoumání toho, co mají rády a zvyšujeme riziko, že v budoucnu budou trpět úzkostí, depresí nebo jinými poruchami psychiky.

Jak povinná školní docházka odebírá mladým lidem pocit osobní kontroly, směřuje jejich pozornost k vnějším cílům a podporuje vznik úzkosti a deprese

Posledních 50 let míra volných her klesala a v téže době rostla moc škol a škole podobných aktivit (např. mimoškolní vyučování a dospělými organizované sporty). Děti dnes ve škole tráví více času denně a více dní ročně než kdykoliv předtím. Testem a známkám se připisuje větší důležitost než v minulosti. I mimo vyučování tráví děti více času v prostředí, kde je usměrňují, napomínají, hodnotí, posuzují a odměňují dospělí. Téměř všude mají kontrolu a nadvládu nad dětským vzděláváním dospělí, ne samotné děti.

Ve škole se děti rychle naučí, že na jejich vlastních aktivitách, názorech a kompetenci nezáleží. Záleží jen na hodnocení učitele a jeho rozhodnutích. Učitelé navíc nejsou vždy předvídatelní. Student se může usilovně učit a přesto dostat špatnou známku, protože nepřišel na to, co přesně učitel chce, aby studoval nebo nesprávně odhadl, jaké otázky se ho učitel bude ptát. Smyslem školy není podle většiny studentů poznání nebo kompetentnost, ale mít dobré známky. Pokud jim dáte na výběr, zda by raději chtěli rozumět předmětu nebo dostat jedničku, většina by si bez váhání vybrala to druhé a platí to na každé úrovni vzdělávacího procesu minimálně do maturity. A není to chybou studentů, je to naše chyba. My jsme to tak zařídili. Náš systém neustálého testování a hodnocení ve školách, který je rok od roku přísnější je systémem, který velmi jasně nahrazuje vnitřní motivaci a cíle těmi vnějšími a už jen svým uspořádáním vytváří podmínky pro výskyt úzkosti a deprese. [6]

Škola je také místem, kde mají děti jen málo prostoru vybrat si, s kým se budou sdružovat. Na základě věku jejich rozdělí do místností spolu s dalšími dětmi, které si svobodně nevybrali, a musí tam denně trávit značnou část dne. Při volné hře mohou děti opustit hru nebo činnost, při které se cítí být obtěžovány nebo šikanovany, a najít si skupinu, do které zapadnou lépe. Ve škole to však udělat nemohou. A ať už dítě šikanují ostatní děti nebo učitelé, (což se stává stále častěji), dítě nemá na výběr a musí těmto lidem čelit každý jeden den. Důsledky jsou někdy katastrofální.

Před pár lety uspořádali Mihaly Csikszentmihalyi a Jarema Hunter studii o pocitu štěstí a neštěstí u studentů státní školy, kteří navštěvovali šestý až dvanáctý ročník. [7] Každý z 828 dobrovolníků z 33 škol v 12 různých komunitách v zemi nosil speciální náramkové hodinky, které naprogramovali tak, aby náhodně zapípaly někdy od 7:30 ráno do 22:30 večer. Když zapípaly, student vyplnil dotazník, ve kterém uvedl, kde se nachází, co právě dělá a nakolik se cítí být šťastný nebo nešťastný v tom daném okamžiku. Studenti se cítili být nejméně šťastní ( „překvapivě“) během vyučování a nejšťastnější byli v době mimo školu, kdy si povídali nebo hráli s kamarády. Čas, který trávili s rodiči spadal někam doprostřed. V průměru stoupal pocit štěstí během víkendu, ale začal klesat v neděli odpoledne až podvečer v očekávání přicházejícího školního týdne.

Jako společnost jsme došli k závěru, že děti musí trávit ve škole stále více času v prostředí, ve kterém chtějí být ze všeho nejméně. Cena za toto přesvědčení, pokud to budeme měřit podle pocitu štěstí, je ohromná. Je nejvyšší čas abychom vážně přehodnotili naše postoje ohledně vzdělávání.

Jiná cesta

Každý, kdo se upřímně podívá na zkušenosti studentů z demokratických škol modelu Sudbury Valley a unschoolerů, u kterých dominuje svoboda, hra a sebevzdělávání, zjistí, že se to dá i jinak. Nemusíme dohánět děti k šílenství, abychom je vzdělali. Stačí jim dát svobodu, příležitost a upustit od nucení, a mladí lidé se vzdělávaji sami. Činí tak navíc s radostí a přitom si rozvinou i vnitřní hodnoty, sebekázeň a emocionální spokojenost. A to je hlavním poselstvím celé série článků tohoto blogu. Je načase, aby se naše společnost skutečně začala zabývat těmito zkušenostmi.

Reference

[1] Tweng, J., et al., (2010). Birth cohort increases in psychopathology among young Americans, 1938-2007: A cross-temporal meta-analysis of the MMPI. In press, Clinical Psychology Review 30, 145-154.

[2] For references, see Tweng et al. (2004).

[3] Tweng, J. et al. (2004). Its beyond my control: A cross-temporal meta-analysis of increasing externality in locus of control, 1960-2002. Personality and Social Psychology Review, 8, 308-319.

[4] Pryor, J. H., et al. (2007). The American FRESHMAN: Forty-year trends, 1966-2006. Los Angeles: Higher Education Research Institute.

[5] Examples of such books are Hara Estroff Marano’s A Nation of Wimps and Lenore Skenazy’s Free Range Kids.

[6] Consistent with this claim is evidence that the more academically competitive the school, the greater is the incidence of student depression. Herman, K. C., et al. (2009). Childhood depression: Rethinking the role of school. Psychology in the Schools, 46, 433-446.

[7] Csikszentmihalyi, M., & Hunter, J. (2003). Happiness in everyday life: The uses of experience sampling. Journal of Happiness Studies, 4, 185-199.