Největší výzva pro příznivce unschoolingu: společenské stereotypy.

Minulý podzim jsem uspořádal dotazníkový průzkum mezi 232 rodinami, které praktikují unschooling a mají děti starší pěti let. Toto je poslední ze tří článků, ve kterých interpretuji výsledky studie. V prvním díle jsem popsal použitou metodu šetření, přidal pár demografických údajů a uvedl jsem převažující názory na definici unschoolingu a jeho hlavní přínosy. Ve druhém díle jsem se zaměřil na interpretaci způsobu, jakým se respondenti propracovali z klasické školní docházky až k metodě unschoolingu. Některé rodiny mají za sebou dlouhou cestu přes různé varianty domácí výuky, jiné naopak naskočily rovnou do unschoolingu a o jiných variantách neuvažovaly. Rovněž uvádím nejvlivnější autory, kteří mé respondenty k unschoolingu inspirovali. V tomto, posledním, článku vás seznámím s největšími překážkami, se kterými se rodiny při unschoolingu setkaly.

Pro ty, kterým slovo unschooling nic neříká, přípomínám, že jde o myšlenku vzdělávání, kdy rodiče neposílají své děti do školy a doma se vyvarovávají činností, které jsou tradičně spojovány se školní výukou. Konkrétně nesestavují rozvrh ani osnovy výuky, nepíšou testy ani nijak nezkoušejí úroveň znalostí svých dětí, nenutí děti opakovat stejné činnosti jen proto, aby se je naučily. Namísto toho jim poskytují naprostou volnost ve volbě tématu, kterému se chtějí věnovat, způsobu, jak poznatky získají, i hloubky, na kolik téma prozkoumají. Vede je vždy to, o co má dítě zájem. Úkolem rodiče je zasadit poznatky do kontextu prostředí a podporovat své děti, aby se mohly učit. Pokud chcete vědět, jak se jednotlivým rodinám daří tento koncept naplnit a jaké z toho rodinám plynou výhody, podívejte se na první článek o výsledcích studie.

Závěry, prezentované v tomto článku, vycházejí z kvalitativní analýzy dotazníku na téma unschoolingu. S kolegyní Ginou Riley jsme roztřídili odpovědi na otázku číslo sedm. Ta zněla: „Co podle vaší rodiny představuje největší výzvu nebo překážku v konceptu unschoolingu?“

Nejprve jsme zmiňované překážky rozdělili do několika samostatných kategorií. Nejčastěji zastoupená byla kategorie „Tlak společnosti“, kam patří kritika a odsuzování ze strany ostatních lidí, příbuzných, přátel, známých a dokonce i cizích lidí. Vyznavači unschoolingu musejí neustále obhajovat svoje rozhodnutí před lidmi, kteří s nimi nesouhlasí a nechtějí jim porozumět. Celkem 106 rodin (46 %) zmiňuje tlak společnosti, z toho 57 rodin ho považuje za jedinou překážku, kterou museli překonat.

Druhou nejvíce zastoupenou kategorii překážek unschoolingu jsme pojmenovali „Odškolení rodičovské mysli“. Sem patří všechny těžkosti, se kterými se potýkají rodiče, když se snaží naladit na unschooling. Přece jen všichni, kdo prošli klasickou školní docházkou, mají v mozku zakořeněný „školní“ systém výuky. Rodiče musejí vyřešit vnitřní konflikt – na jednu stranu jsou nadšeni filosofií unschoolingu, a na druhou stranu jim jejich školou vycvičená mysl vnucuje protiargumenty. K vnitřním konfliktům se přiznalo celkem 95 rodin, tedy 41 %. Obecný název „Odškolení rodičovské mysli“ vám možná připadá trochu kostrbatý, ale po pročtení svědectví z konkrétních dotazníků vám to bude jasné. Někteří respondenti uváděli překážky z první kategorie i z této druhé kategorie a současně poukazovali na jejich vzájemnou souvislost. Kritika ze strany společnosti někdy probudila v rodičích staré normativní způsoby myšlení, o kterých si mysleli, že samy zmizí společně s prvními pozitivními výsledky unschoolingu. Vzniklé obavy někdy vedly k rodičovské snaze směrovat a kontrolovat, co a jak se děti učí. Pokud s tím rodiče nepřestanou, zničí samou podstatu unschoolingu.

Obě výše zmíněné kategorie překážek souvisejí s obrovskou silou společenských norem. Člověk je společenský tvor, proto je pro nás obtížné chovat se proti sociálním zvyklostem. Mnohé škodlivé zvyky z minulosti se udržely jen proto, že vrhaly špatné světlo na všechny, kdo se odmítli podřídit. Jako příklad mohu jmenovat svazování chodidel dívek z čínské vyšší třídy nebo třeba ženskou obřízku. Lidé jsou si vědomi, že tyto praktiky jsou veskrze škodlivé, přesto k nim svolují, aby jejich rodina nenesla stigma odlišnosti, tedy nenormálnosti. Škola je stále přežívající kulturní rituál naší doby. Většina lidí ji vnímá jako normální či dokonce potřebnou součást kulturního života. Abychom tento pohled změnili, musíme překonat nejen negativní názory ostatních lidí, ale především svoje vlastní obavy z odlišnosti.

Další kategorie překážek už nebyly zdaleka tak hojně zastoupené jako předchozí dvě. Patří sem argumenty typu „Čas/kariéra/příjem“ (tedy problémy plynoucí z toho, že rodič nechodí do práce, nevydělává peníze nebo nemá dostatek času na svoje zájmy, když se stará doma o děti). Tuto kategorii zmiňuje 45 rodin. „Hledání přátel“ je další samostatná kategorie, představující těžkosti při hledání podobně smýšlejících rodin a přátel pro děti, které uvedlo 18 rodin. Poslední kategorii jsme nazvali „Právní překážky“ a patří sem příkazy a zákazy plynoucí z různých právních úprav vzdělávání, které unschooling ztěžují, a nebo přímo zakazují. Problém se zákony zmínilo 15 rodin. V této kategorii byla výrazná segmentace podle země původu. Ze severní Ameriky si postesklo pouze 5 procent rodin, zato v Evropě celých 33 %. Nejvíce stížností (tři ze čtyř respondentů) pocházelo z Francie.

Jak už jste zvyklí z předchozích článků, zbylý prostor věnuji citacím z dotazníků, abych dokreslil, co přesně která kategorie obsahuje. Přeji vám příjemné počtení.

První kategorie: Tlak společnosti
– “Zdaleka největší výzva je jednání s ostatními lidmi. Unschooling je tak radikální koncept, že každý člověk (zejména moji příbuzní) cítí povinnost ho kritizovat. Už mě unavuje čekat, až děti dospějí, abych všem mohla říct: Vidíte? Funguje to.“
– “Největší překážkou je překonat strach z plavby proti společenskému proudu a jednání se členy širší rodiny, kteří nesouhlasí s naší volbou a jen nás kritizují. ”
– “Ještě jsme neměli odvahu říct manželovým rodičům, že jsme se rozhodli pro unschooling. Bojíme se, že by zpanikařili a snažili by se zasáhnout. Nechceme děti vystavit takovému tlaku. ”
– “Odpovídat na otázky ostatních lidí, a to včetně lidí, které děti vzdělávají doma. Věci jako – v jaké jste třídě, jaké máte osnovy, jak s jedináčkem doháníte sociální kontakty atd. ”
– “Dalo by se říct, že jediné skutečné překážky nám kladli do cesty nezainteresovaní lidé (především úplně cizí lidé), jejichž předsudky byly zdrojem mnohých nedorozumění. Když zmíníme domácí vzdělávání (protože pojem unschooling obvykle lidem nic neříká), všichni očekávají, že v obýváku máme postavené školní lavice. Představují si, že se vůbec nestýkáme s ostatními lidmi. Je únavné poslouchat stejné komentáře pořád dokola (od lidí, které potkáváme na veřejnosti). Pak se jednou objeví v nejsledovanější televizi pořad o unschoolingu a zase si všichni myslí, že to je o nás. (Tyto pořady jsou obvykle účelově zaměřené proti unschoolingu a hrají na city většinové společnosti. Rodiče zobrazují jako lajdáky, kterým na dětech vůbec nezáleží, a tak jejich výuku zanedbávají. Už mám dost vysvětlování, že unschooling není jen hudba a malování, že se děti samy učí i matematiku, nebo jak se moje děti jednou budou cítit ve „skutečném světě“. Nechci být pořád v roli obhájce unschoolingu, vždyť jsem si k vám přišla jen nakoupit potraviny. Dost často se mi stává, že se do takové situace zapletu a už mě to unavuje.”
– “Hlásíme se ke křesťanství a tak je pro nás nejtěžší překážkou, že nás ostatní označují za „líné rodiče“. Na unschooling společnost pohlíží jako na přístup, kdy se rodiče o děti nestarají, což je v očích křesťanů považováno za hřích. Bůh miluje řád – to jim zní v uších. Nejlepší na tom je, že Ježíš se s velkou pravděpodobností také vzdělával formou unschoolingu.”
– “Naše rozšířená rodina – to je největší výzva. Od začátku byli zásadně proti domácímu vzdělávání a filosofie unschoolingu je přímo pobuřovala. Zhruba na rok jsme se stáhli do ústraní a teď už vidí, že naše dcera je naprosto v pořádku.”
– “Největší výzvu představovalo ukočírovat vztahy s přáteli a známými, kteří jsou zainteresovaní ve veřejném školství. Mám několik přátel mezi učiteli ve státní škole a ti často poukazovali na to, že se naším přístupem ke vzdělání vysmíváme jejich pracovnímu úsilí. ”
– “Skepticismus a otevřený nesouhlas většiny mých přátel a rodinných příslušníků na mě těžce dolehli. Naši rodinu to izolovalo od starých přátel. Naučila jsem se unschooling mezi přáteli nezmiňovat, protože jejich reakce byly přímo nepřátelské. Pár lidí, kterým jsem o unschoolingu řekla, reagovalo naprosto neúměrně. ”
– “Otec mojí dcery ji doslova vykopl ze dveří svého bytu, protože měl společně se svou novou ženou pocit, že by mohla být špatným příkladem pro jejich mladší děti. Natolik negativně byli proti unschoolingu nastaveni. ”
– “Moje tchýně se úplně přestala zajímat o svoje vnoučata, aby se nemusela dozvědět, co vlastně doma děláme. Prakticky jsme ztratili babičku. ”
– “Když jsme se poprvé dozvěděli o unschoolingu a jen jsme pátrali po dalších informacích, byla jsem tak nadšená tou myšlenkou, že jsem o tom neustále mluvila mezi přáteli i při rodinných setkáních. Brzy jsem si uvědomila, že většina lidí nedokáže nebo možná nechce porozumět tomuto konceptu a proto rovnou nesouhlasí. Začala jsem při vyprávění o unschoolingu používat slovní obraty, typické pro klasické školy, díky čemuž se můžeme bavit s ostatními lidmi a alespoň částečně si rozumíme. ”
– “Jednání s lidmi, kteří o unschoolingu nic nevědí, ale přesto s jeho ideou nesouhlasí, je velmi únavné. ”
– “’Ostatní lidé, ať už přátelé přátel, členové rodiny nebo prostě lidé, které potkáme na společenských akcích. Zkouší naše děti z obecných znalostí, podrobují nás výslechu, zpochybňují a zlehčují naše argumenty. Obviňují nás ze sobectví a zanedbávání dětí, když je neposíláme do tradiční školy, kde by se učily podle státních osnov. Občas nás takové názory nahlodají a my se musíme vypořádat s vlastními pochybnostmi.”
– “Největší výzva je jednání s jinými lidmi. Je těžké najít spřízněnou duši, zejména v našem sousedství. Podporu musíme hledat na konferencích a v online komunitách. … Lidé okolo nás zkrátka nerozumí tomu, co děláme, a dívají se na nás svrchu. Většina lidí je uvězněna v paradigmatu klasického školství a mají pocit, že děti nezbytně musejí chodit do školy, jinak z nich nevyrostou úspěšní dospělí. Šikanu a samoúčelná cvičení považují za nezadatelné právo „reálného světa“, který je podle jejich představ nudný, děsivý a nepřátelský. ”
– “Už jsme vzdali diskuze s rodinou … negativní názory všech známých i cizích lidí nás obtěžovaly, ale teď máme důkaz, že unschooling funguje … přesto se někteří snaží vymyslet, co je na unschoolingu špatně. Jako že naše dcera přijde o maturitní ples nebo že se nechová jako „správná puberťačka“. Podle jejich názoru je špatně, když se dívka uprostřed puberty chová zodpovědněji než student po maturitě a vnucují nám odpovědnost za to, že je ’jiná’.”
– “Můj syn nesnáší, když musí zdlouhavě vysvětlovat, co děláme a neděláme ve výuce, pokud jde o lidi, kteří s filosofií unschoolingu nesouhlasí.”
– “Kdykoliv uděláte něco, co neodpovídá většinovému názoru, stáváte se mluvčím, na kterého se všichni obrací se svými stížnostmi a pochybami. Nemám zájem být „příklad rodiče“ nebo stavět své děti do role „příkladu dítěte vzdělávaného formou unschoolingu“, ale stejně se to od nás očekává.”

Citace, které ilustrují potřebu rodičů přepnout svoje myšlení z klasického školního přístupu

– “Náš syn instinktivně ví, jak se naučit nové věci, ale já s manželem se toho musíme tolik odnaučit!“
– “Něco v nás se vzpírá myšlence, že naše děti vyváznou z povinnosti drilovat matiku a hláskování, psát domácí úkoly a bez toho, aby se učily jen proto, že to jednou budou potřebovat. Je těžké je sledovat, jak si spokojeně přelétají z předmětu na předmět a přitom v sobě jako rodič dusit pocit, že nepostupují dostatečně efektivně, přestože v efektivitě žádný problém není. Možná se v nás probouzí závist, že se nemusejí potýkat s monotóností, zmateností, frustrací a nařízenou socializací (tj. negativním vlivem spolužáků), se kterými jsme se museli potýkat my, a mohou se tak většinu času nerušeně věnovat učení.”
– “Základní překážka je překonat mé vlastní pochybnosti, že při výuce nepostupují dostatečně rychle. Pořád se musím soustředit na to, abych je nesoudila podle zažitých pravidel klasické školy. V médiích je tolik zpráv a díky členům rodiny (babičky, sestřenice, tetičky) mají moje děti přehled i o tom, co se probírá ve škole. Musím jen sama sebe pořád upozorňovat, že děti se pořád něco učí, že se u nich projevuje neskutečná láska k učení a že není nutné, aby jim někdo připravoval osnovy až pod nos. ”
– “Tak to bude problém nevpustit do mozku myšlenky typu: ‚Televize je zlo!’ ‘Počítače jsou zlo!’ ‘Děti by měly umět číst v pěti letech!’ ‘Počítačové hry vychovají z dětí násilníky!’ Není nic náročnějšího než poslouchat tyto výkřiky den za dnem a nenechat je, aby nahlodávaly vaše přesvědčení. Nic z toho se přece v životě neděje. ”
– “Mám akademické vzdělání a proto mi jako největší překážka unschoolingu připadá moje vnitřní nastavení, nutnost „odškolit“ sebe a vymazat si z mysli myšlenku, že „dobrá matka“ poskytuje dětem nekonečné příležitosti ke „vzdělání“, bez kterých je dítě odsouzeno k průměrnosti. Bylo potřeba se naučit, že příležitosti k získávání poznatků jsou všude kolem nás a hlavně že učení nemá nic společného s vyučováním. ”
– “Odolat nutkání směrovat děti a vnucovat jim různé věci, které jsou podle mě pro ně užitečné. Nikdy to nefunguje a navíc takový přístup podrývá důvěru, která je pro unschooling nezbytná. Na počátku této snahy je obava, že jsme s unschoolingem udělali obrovskou chybu a že moje děti nezískají znalosti a schopnosti, které potřebují. Je to směšné, ale tahle myšlenka se mi v prvních letech dost často vracela. Teď už mám od ní pokoj, protože děvčata dozrála a začalo se ukazovat, že jsou velmi nadšená a schopná.
– “Mé vlastní oproštění od školních povinností byla ta největší překážka. Měla jsem neustále na paměti zájmy svých dětí, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že potřebujeme hmatatelné důkazy výuky jako písemné práce nebo různé projekty.”
– “Ještě stále bojuji se starými obavami a předsudky, které existují jen v mojí mysli. Mému synovi je šest a jeho kamarádi už umí číst. Objevuje se u mě strach a nejistota, zda se to můj syn také naučí. A pak jsem těmi myšlenkami znechucena. Teď se učím na takových myšlenkách surfovat, nechat je vyrůst, uvědomit si, že jsou zastaralé a nechat je zase opadnout. Přitom mohu sledovat, jak můj syn proplouvá klidným mořem poznatků. ”
– “Pořád se s manželem potřebujeme vzájemně ujišťovat, že unschooling funguje. Dřív jsem pracovala jako učitelka a takhle nás na univerzitě vyučovat děti neučili. ”
– “Já osobně považuji za největší výzvu překonat pocit, že se málo snažím – záchvaty paniky, které mě ze začátku přepadaly, kdy mě něco popíchlo a já musela prosadit u svých dětí trochu učení. Brzy jsem toho zásahu litovala. Dnes už jen žasnu, co se moje děti učí a co už znají.”
– “Zjistili jsme, že největší překážky jsou ty, které má člověk v sobě. Někdy je bytí tak snadné, že si říkáte, že v tom musí být nějaký háček. Jsme jen líní? Pro lásku boží, co je tohle za učebnice? Díky vlastním zkušenostem se státním vzděláváním máme pocit, že když je něco „vzdělávací“, tak to nemůže být současně zábavné. A když je něco zábavné (a jednoduché), pak to není vzdělávací. Zpochybňuji svoje rozhodnutí, protože osobně neznám nikoho, kdo by se rozhodl děti vzdělávat doma, natož metodou unschoolingu.”
– “Největší výzva, které musím čelit, jsem já! Často se musím sama sobě klidit z cesty. Ať už jde o pocit, že ty počítačové hry už hrají příliš dlouho, a nebo o myšlenku „a co si počnou na vysoké škole?“ Důvěra ve schopnosti vlastních dětí je to nejtěžší. Utěšuji se tím, že konverzace s kterýmkoliv z mých dětí by dokázala rozpustit chmury i toho největšího skeptika. Jsou to pohotoví, soucítící a nadšení lidé, rozhodně nelituji cesty, kterou jsme pro ně zvolili (možná jsme mohli na začátku přeskočit pokus o školní docházku)! ”
– “Naše vnitřní prostředí je ta největší překážka. Přijmout kritiku ze strany rozšířené rodiny a přátel je hračka ve srovnání s tím, jaké myšlenky nám znějí v hlavě.”

Citace z oblasti peněz/kariéry/ztráty času

– “Peníze, peníze, peníze, peníze, peníze. Vždycky jsem musela pracovat a mnohokrát více než ostatní. Někdy jsem pracovala z domova (jako spisovatelka), abych si přivydělala, a když manžela propustili z práce, pustila jsem se do práce na plný úvazek. Celý jeden příšerný rok jsem strávila prací pro neziskovku – tři dni práce z domu a dva dni v kanceláři. Bylo to neuvěřitelně náročné nejen pro mě, která jsem málem zkolabovala vyčerpáním, ale i pro moje děti. Jejich společenský život šel ke dnu, protože jsme je s manželem neměli čas vozit po jejich kroužcích a společenských událostech.”
– “Největší překážka v našem případě má finanční charakter – je tolik míst, která bychom chtěli navštívit a prozkoumat, ale nemáme na to peníze. Na druhou stranu si uvědomujeme, že i nedostatek prostředků je součástí života. Hledáme možnosti, jak uspokojit potřeby a tužby a potřebu zvídavosti z jednoho platu.”
– “Čas, tedy spíše snaha vybalancovat práci a čas, strávený s dětmi”
– “Najít si čas sama na sebe, když moje děti jsou se mnou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.”
– “Náš největší problém je zakomponovat všechny činnosti. Tolik dětí a každé z nich má jiné potřeby a jiné zájmy, a my se snažíme, aby každé z nich mohlo jít svou vlastní cestou.”

Stesky nad obtížností nalézt přátele

– “Nejtěžší mi připadá cestování do společnosti. Za dívkami ve věku mojí nejstarší dcery musíme cestovat velmi daleko, což bývá vyčerpávající.”
– “Náš syn je jedináček a ostatní děti ze sousedství chodí do školy a pak do družiny. Musíme se snažit vyhledávat příležitosti, kde se může sejít s dalšími dětmi a kde si s nimi může hrát, protože je velmi rád ve společnosti. Z počátku to bylo těžké, ale naštěstí jsme narazili na síť místních rodin, které vzdělávají děti doma a nebo dokonce praktikují unschooling. Také proto, že já i můj muž pracujeme z domu, musíme koordinovat potřeby všech nás tří, abychom všichni mohli být spokojeni.”
-“Žijeme na venkově, pro děti bylo těžké navázat přátelství s místními lidmi.”

Právní překážky

– [Z Finska, kde děti chodí na pravidelná přezkoušení] “Zvláště když se blíží den oficiálního testování v místní státní škole, začínáme být nervózní. Pak typicky přejdeme do módu „učitel vyučuje, žák poslouchá“ a snažíme se nadrtit co nejvíc informací do testu. ”
– [Ze Spojeného království] “Problémy míváme se školní radou, když se snažíme je přesvědčit o této geniální filosofii výuky. Pravidelně propadám zoufalství, když po mě chtějí nějaký hmatatelný důkaz. ”
– [Z Francie] “Strach z inspektorů. U nás ve Francii nás každý rok kontrolují, a bývá opravdu náročné obhájit si právo na výuku podle jiné filosofie, než jaká je praktikována ve škole. ”
– [Z Francie] “Inspektoři, protože nás chodí pravidelně kontrolovat lidé, kteří nemají důvěru v koncept domácího vzdělávání (dokážete si představit, co pro ně potom znamená unschooling). Musíme se skrývat (což je protizákonné), a nebo dělat kompromisy, které nejsou v souladu s unschoolingem. Podle francouzských zákonů musí mít všechny šestnáctileté děti stanovené znalosti určitých předmětů. Pokud doma praktikujete čistý unschooling, je vám jasné, že vaše dítě pravděpodobně tuto podmínku nesplní.”
– [Ze Severní Karolíny] “V našem státě mám povinnost dát svému dítěti každoročně test znalostí. Začíná se v sedmi letech. Mám obavy, že to ovlivní můj přístup k unschoolingu, když budeme pod přísným dohledem státu. ”
– [Ze státu New Hampshire] “Největší překážky unschoolingu představují legislativní podmínky, stanovené pro všechny děti v domácím vzdělávání. Přestože požadavky státu jsou jednoduché a snadno proveditelné, stále nad námi visí povinnost „zařadit tohle nebo tamto do učebních osnov.“ Před několika lety jsme se synem před úřadem vlády New Hampshire osobně protestovali proti zavedení plošných každoročních testů znalostí. Můj syn se ve 14 letech vrhl na psaní, což vyústilo rukopisem vlastní knihy. Nedávno poslal do novin příspěvek o tom, jak ho státní osnovy svazují. Nedovolují mu, aby se svobodně věnoval, čemu chce, neboť se místo toho musí zabývat nezajímavými povinnými předměty.”

Nutno dodat, že nikdo z respondentů nelituje rozhodnutí vydat se cestou unschoolingu, ač zmínili tolik překážek. Je zřejmé, že výhody u nich jasně převažují nad nevýhodami. Hlavní výhody unschoolingu, které rodiny v dotaznících uvedly, najdete v prvním dílu výsledků studie.

Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl první
Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl druhý