Co vede rodiny k unschoolingu? Proč se 232 rodin rozhodlo věřit přirozeným instinktům svých dětí v oblasti vzdělávání?

Toto je druhý díl výsledků studie na téma unschoolingu, kterou jsem uskutečnil na podzim roku 2011. V prvním díle jsem popsal použitou metodu výzkumu, poskytl demografické informace o rodinách, které odpověděly na dotazník a shrnul jejich odpovědi o výhodách unschoolingu v jejich konkrétní rodině. (V minulém článku jsem tvrdil, že rodin s dětmi nad 5 let bylo pouze 231. Nechtěně jsme jednu rodinu vynechali, což jsme nyní napravili.)

Stručný úvod pro ty, kdo neví, o čem je řeč, a kdo nečetli první článek. Rodiny, které se považují za praktikující unschooling, neposílají své děti do školy, ani doma nedělají ty věci, které se obvykle ve škole dělají. Konkrétně nesestavují rozvrh hodin, nevyžadují od dětí, aby dělaly úkoly jen proto, aby se něco naučily a nezkoušejí je z nabytých znalostí. Místo toho nechávají dětem volnost, aby sledovaly své vlastní zájmy a učily se svým vlastním způsobem to, co potřebují. Také různým způsobem pomáhají zasadit znalosti do kontextu prostředí a podporují děti v učení. Pokud se chcete dozvědět více o způsobech, jakým se toho jednotlivé rodiny zhostily a jaké to pro jejich rodinu má přínosy, pročtěte si předchozí článek.

Mým cílem v této druhé části je popsat cestu, kterou jednotlivé rodiny dospěly až k unschoolingu. Závěry jsou založeny na kvalitativní analýze dat z dotazníků, které jsem s kolegyní Ginou Riley zpracoval. Konkrétně jde o odpovědi na otázku číslo šest:

Prosím, popište cestu, kterou vaše rodina absolvovala, než jste dospěli k filosofii unschoolingu.
a) Hrály roli specifické školní experimenty jednoho nebo více vašich dětí? Pokud ano, popište je.
b) Rozhodli jste se na popud nějakého autora/článků? Pokud ano, prosím, jmenujte je a přidejte informaci, co vás na jejich tvorbě nejvíce oslovilo.
c) Zkoušeli jste před unschoolingem také domácí školu? Pokud ano, proč jste přešli k unschoolingu?

A zde je ve stručnosti výsledek:

Rozhodnutí vzít dítě (nebo děti) ze školy

101 rodin z celkových 232 uvedlo, že alespoň jedno jejich dítě navštěvovalo školu před tím, než se rozhodli pro unschooling. Tato zkušenost je vedla k rozhodnutí osvobodit dítě od školní docházky. 38 rodin konkrétně uvádí jako důvod zkostnatělost školního řádu a autoritativní atmosféru ve třídě. 32 rodin uvádí jako hlavní důvod zbytečné plýtvání časem dítěte, ubohou úroveň poznatků, které získávaly ve škole, a z toho plynoucí nuda a ztráta zvídavosti, případně neochota se cokoliv nového učit. 32 respondentů se odvolává na to, že jejich děti byly ve škole nešťastné, bázlivé a nebo šikanované. (Poznámka: Počty shodných názorů jsou vždy přibližné, záleží na interpretaci konkrétních písemných příspěvků.)

Pro ilustraci opět přikládám reprezentativní vzorek citací z dotazníků k otázce 6 a. (Jména byla ve všech odpovědích vynechána).

Odpovědi, které potvrzují zkostnatělost pravidel a autoritativní atmosféru ve třídě
– „Ředitel školy mi vyhrožoval žalobou proto, že moje dítě přineslo do školy „zbraň“. Tou zbraní byly konfety ve spreji.“
– „Sledovali jsme, jak jsou děti trestány za upovídanost a zvídavost, což jsou vlastnosti typické pro všechny děti.“
– „Stále víc a víc jsme byli znechuceni způsobem, jakým se naše děti ve škole učily. Například děti, které rychle pochopily matematické zákony, musely stále ukazovat učiteli, jak k výsledku došly, i když ho uměly už spočítat z hlavy. Naši dceru už to nudilo a štvalo. Stále zůstávala po škole za to, že neměla domácí úkol, přitom na vysvědčení měla vždy výborné známky a v testech excelovala.“
– „Když chtěli mého pětiletého syna vrátit zpět do školky, protože neumí písmena, bylo mi jasné, že děti by se měly učit každé svým vlastním tempem.“
– „Už nás unavovalo, jak naše děti chodí domů naštvané, plné zášti vůči škole a totálně vyčerpané. Nehledě na neustálé škatulkování. Už to nebyly ty milé děti, které jsme znali. Jakmile jsme je osvobodili od školní docházky, zase rozkvetly.“
– „Naše nejstarší dcera byla hned první den docházky šokovaná, že musí mít souhlas vyučujícího, pokud se chce najíst nebo dojít vyčůrat. Hned si na to doma stěžovala a tak jsme se po dohodě se školou po pár dnech rozhodli, že ji necháme doma.“

Odpovědi zdůrazňující nudu, ztrátu času nebo zájmu o učení ve škole

– „Poté, co jsme je nechali nějakou dobu chodit do státní školy, mi bylo nad slunce jasné, že sledovat rozvrh, sestavený neznámým člověkem, je naprosto kontraproduktivní a probouzí to v dětech nenávist k získávání poznatků (což považujeme za neomluvitelné).“
– „Nenáviděli jsme výběrovou školu, kterou navštěvoval náš nejstarší syn. Už v šesti letech dostával denně domácí úkoly tak na hodinu (především z matematiky a čtení). Byly to příliš jednoduché úkoly, takže je nesnášel a museli jsme ho do práce nutit každý večer. Byl to významný zásah do rodinné pohody a odpočinku po celodenní práci.“
– „Pracovala jsem ve třídách a viděla jsem, jak obrovskou spoustu času moje děti jen tiše prosedí v lavici, přičemž absolutně nic nedělají.“
– „Našeho syna jsme od školní docházky osvobodili v páté třídě. Škola ubíjela jeho přirozenou zvědavost a lásku k učení. Trávil příliš mnoho času ve škole a ještě dostával domácí úkoly. Jednou se mě zeptal: „A mami, kdy už budu mít čas na sebe?“ Trhalo mi to srdce.“
– „Zjistili jsme, že rostoucí objem domácích úkolů a školních projektů zotročuje naši rodinu nejen ve všední dni, ale i o víkendech. K tomu jsme mohli pozorovat, jak náš nejstarší syn pomalu ztrácí veškeré nadšení do učení a naše druhé dítě nemělo dostatek času na rozvíjení svého talentu – tance a divadla.“

Odpovědi o nešťastných dětech, úzkosti a šikaně

– „Školu nenáviděla celá rodina – domácí úkoly, rozvrh hodin, problémy se spolužáky, nedostatek fyzické aktivity, málo času na rodinný život, problémy s chováním… každý den jsme museli děti do školy doslova přivleknout. “
– „Můj nejstarší syn začal číst později (než se ve státní škole předpokládá). Kvůli tomu jsme hledalii alternativní možnosti vzdělávání, ale pro žádnou z nich jsme se tehdy nedokázali rozhoupat. Později ve třetí třídě trpěl stále frustrací z objemu školní látky. Měl celkem slušné známky, ale trávil kvůli nim nad učením víc času než jeho otec v práci. Jaký to mělo smysl?“
– „Má starší dcera měla strach z každého testu (bylo to první rok programu No Child Left Behind – žádné dítě nebude vynecháno – školní osnovy, diktující pravidelné testy z matematiky a čtení), takže nesvačila, dělalo se jí mdlo a ve třídě ji stále něco rozptylovalo. Mladší dcera se od začátku ve škole nudila a odmítala se zapojovat do jejích aktivit. Starší dcera byla nešťastná po celou dobu školní docházky. Mysleli jsme si, že z toho vyroste, ale nestalo se tak. Nakonec věci vyeskalovaly až do bodu, kdy jsme se rozhodli děvčata ze školy odhlásit. Neměli jsme pro ně žádný plán, žádné náhradní osnovy, ale bylo nám jasné, že doma jim bude rozhodně lépe než ve škole. Přestali jsme je posílat do míst, kde byly nešťastné, a tím se zmírnilo napětí v celé rodině. “
– „Naše starší dcera absolutně nenáviděla školu a s ní trpěla celá rodina. Vůbec jsme si neuvědomili, že existují alternativy jako domácí výuka, o unschoolingu nemluvě. V Indii nejsou tyto koncepty vůbec rozšířené. Tím pádem jsme unschooling začali zvažovat až na pokraji zoufalství. “
– „Škola opakovaně přehlížela situace, kdy můj syn byl slovně i fyzicky šikanován. Po dvou letech takových útoků a obecného přehlížení se odhodlal k protiútoku a najednou z něj byl v očích školy ten největší násilník. Mého syna se nikdo nezastal, přestože měl dost svědků, že byl tím samým chlapcem opakovaně napadán. Vedení školy ignorovalo moje žádosti o změnu přístupu, až ve finále svolali schůzku, kde by nastavili opatření proti mému synovi, nikoliv na pomoc mému synovi. Vzkázali jsme jim, že žádná taková schůzka se konat nebude. “
– „Moje nejstarší dcera přišla o radost z učení záhy po zahájení školní docházky. Dokonce se úplně přestala věnovat své oblíbené matematice, a tím pádem se z pozice premiantky propadla mezi nejhorší žáky ve třídě. To vše jen proto, že se jí vyučující vysmíval a ponižoval ji. “
– „Na začátku druhé třídy mi dcera před spaním vyprávěla, jak její kamarádku spolužák přitiskl na zeď a vyhrožoval jí (slovy: jseš mrtvá, moje sestřenice z vyšší třídy tě sledují). Byla jsem šokovaná, jak se chovají osmileté děti a proto jsem celý incident oznámila třídní učitelce. K mému údivu škola nepovažovala takové jednání za alarmující. Odmítám své děti učit, že podobné vyhrožování je mezi lidmi akceptovatelné. Moje děti musejí vědět, že se mohou rozhodnout pro mírumilovný a bezpečnější svět, a proto jsme začali s domácí výukou. “
– „Když jsme přešli na domácí výuku, můj jedenáctiletý syn prošel během dvou měsíců neuvěřitelnou proměnou. Škola na něj musela mít obrovský vliv, když jsme ani jako jeho rodiče neznali jeho pravou osobnost. “

Přechod z domácí výuky na unschooling

To byla otázka 6c. Celkem 110 rodin z 232 respondentů uvedlo, že před přechodem na unschooling nejprve experimentovali s domácí výukou. Jako důvod uvedla většina rodin, že jejich dítě natolik vzdorovalo připraveným osnovám, až se rozhodli je zrušit. Rodiče přitom pozorovali, že když dítě není svázáno osnovami, učí se mnohem rychleji a s daleko větším zápalem. Nabízím opět reprezentativní vzorek odpovědí:

– „Nejprve jsme zkoušeli domácí výuku, založenou na waldorfské pedagogice (konkrétně šlo o metodu Oak meadow). Já jsem byla nadšená, připomínalo mi to, jak jsme si v dětství hráli na školu. Nakupovala jsem učebnice a školní pomůcky a připravovala jednotlivé „lekce“. Každý rok jsem po pár týdnech začala listovat učebnicí, abych našla téma, které by nás oba bavilo, bylo aktuální a zajímavé. Poslední kapkou byly slzičky nad cvičebnicí matematiky. Přemýšlela jsem, zda je pro mého syna klíčové získat matematické znalosti zrovna v tuto chvíli, a pak jsem si uvědomila, že i matematika může počkat. “
– „Přešli jsme na unschooling z tradičního domácího vzdělávání, když jsme zjistitili, že náš pětiletý syn není schopný pracovat podle pevného rozvrhu. Naučil se ale dvakrát tolik, když jsme do jeho dosahu umístili zdroje informací a nechali ho být. Unschooling je v jeho případě jediná možná cesta. “
– „Původně jsem měla připravené kompletní osnovy a rozvrh pro domácí výuku, myslela jsem si, že jen tak svého nejstaršího syna donutím se něco naučit…oba jsme z toho byli ve stresu a ze všech sil jsme se snažili vyhnout otravnému sezení u stolu. Den za dnem jsem mu pomalu přestávala vnucovat svůj přístup a zjistila jsem, že ho samostatné studium mnohem víc baví. Krok za krokem jsme se zbavovali rozvrhu a školních osnov, až jsme dospěli k unschoolingu. “
– „Pořídili jsme dceři spoustu cvičebnic, ale zatvrzele je odmítala vyplňovat, takže jsme postupně přešli k unschoolingu. Sebemenší instrukce ji přiměly zaujmout odmítavé stanovisko a nechtěli jsme jí do učení nutit. “
– „Nechtěli jsme doma stejně nepříjemnou atmosféru, jako vládne ve škole, ale přistihla jsem se, že na děti vyvíjím podobný tlak jako škola, jakmile jsme přešli na domácí vzdělávání. Nakonec jsem se na vlastní oči přesvědčila, že děti si samy vyberou mnohem příjemnější, dlouhodobější a smysluplnější projekty, než předměty, které jsem jim nakázala. “
– „Bylo to strašné. Pořád jsme se hádali, jako by byla moje zodpovědnost, že bude mít napsané úkoly a že bude látku ovládat. Škola na nás vyvíjela ohromný tlak, cítili jsme se hrozně. “
– „Nejprve jsme zkusili klasickou metodu domácí výuky (metoda The Well-Trained Mind), čímž jsme doma simulovali školní prostředí včetně lavice, pracovních listů, známkování atp. Po měsíci snažení a přemáhání jsme z toho byli oba zoufalí. “
– „Zkusili jsme domácí školu, ale skončilo to fiaskem. Ukázalo se, že problémy, se kterými můj syn bojoval ve třídě, se jen přesunuly na domácí půdu. Vystřídali jsme několik přístupů domácí výuky, ale žádná z nabízených variant nám nevyhovovala. Oba jsme byli nejšťastnější, když jsem ho prostě nechala být. Během doby, kdy si sám dělal, co uznal za vhodné, jsem hledala jiné varianty výuky. Kdykoliv jsem narazila na termín unschooling, říkala jsem si, že to je přesně jeho přístup. Měla jsem ale strach dát synovi tolik volnosti, takže jsme nadále předstírali organizovanou domácí výuku. Až když se mé dvě mladší děti samy od sebe naučily číst, konečně jsem uznala: „Aha, tak ony to opravdu zvládnou samy!“ Tak jsme přešli na unschooling. “

Ostatní důvody pro unschooling

Vlivní autoři

Na otázku 6b odpověděla většina respondentů, že se při rozhodování pro unschooling nechali ovlivnit konkrétními autory. Není velkým překvapením, že na prvním místě byl jmenován John Holt (celkem 127 respondentů), bývalý učitel, který zatracoval nucenou výuku a prosazoval vlastní iniciativu dětí v knihách How Children Fail (vyšlo česky pod názvem Proč děti neprospívají) a How Children Learn (Jak se děti učí). John Holt také zavedl termín unschooling and založil první časopis, který se unschoolingu věnuje – Growing Without Schooling (Vyrůstáme bez školy). Jeho odkaz dále rozvíjí společnost Holt Associates, v jejímž čele stojí Pat Farenga.

Druhé nejčastější jméno bylo John Taylor Gatto (zmíněn 52 respondenty), nositel titulu Učitel roku, který působil ve státě New York. Odešel ze školství kvůli svému přesvědčení, že povinný školní systém, ať už se v něm učilo jakkoliv dobře, vždy nadělá víc paseky než užitku. Gatto napsal řadu knih na toto téma, mimo jiné: Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling (Jak nás otupují: tajné osnovy současného školního systému); A Different Kind of Teacher: Solving the Crisis of American Schooling (Jiný druh učitele: řešení krize amerického školství); a Weapons of Mass Instruction: A Schoolteacher´s Journey Through the Dark World of Compulsory Schooling (Zbraně hromadného učení: průvodce učitele temným světem současného školství).

Třetí nejčastější autorkou byla Sandra Dodd (uvedlo ji 39 respondentů). Sandra spravuje velmi aktivní webovou stránku, věnovanou rodičovství a unschoolingu. Je autorkou knihy The Big Book of Unschooling (Velká kniha o unschoolingu), a propaguje směr, který sama nazývá radikální unschooling. Někteří respondenti byli zvláště nadšeni jejími názory. Mezi dalšími autory se několikrát objevila jména Alfi Kohn, Grace Llewellen, Mary Griffith, Dayna Martin, Naomi Aldort, Ivan Illich, Jeanne Leidloff, Raymond & Dorothy Moore, Jan Hunt, Pat Farenga, Joyce Fetteroll, Rue Kream, a Susan Wise Bauer.

Mnoho respondentů zmiňovalo také internetové stránky, které se věnují unschoolingu, konference a přednášky, které hrály roli při rozhodování o výuce dětí. Často byl zmiňován vliv přátel a známých, kteří už s unschoolingem měli pozitivní zkušenosti.

Rozhodnutí pro unschooling bez mezistupně domácí výuky

86 rodin z průzkumu uvedlo, že se pro unschooling rozhodli hned od začátku, aniž by experimentovali s nějakým typem domácí nebo alternativní školní výuky. Někteří z nich se dokonce pro unschooling rozhodli ještě dříve, než měli vlastní děti jen na základě celoživotního přesvědčení. Minimálně třetina z 86 rodin se pro unschooling rozhodlo na základě pozorování svých dětí předtím, než dosáhly školního věku. Některé z těchto rodin praktikovaly přirozené nebo kontaktní rodičovství a tak jejich rozhodnutí neposílat děti do školy automaticky vyplynulo z rodinné atmosféry. Jeden příklad za všechny:

– „Péče o moji prvorozenou dceru byla od samého počátku velmi náročná. Dr. William Sears o takových dětech tvrdí, že je potřeba je pořád držet v náručí. Díky tomu jsem se velmi rychle naučila reagovat na všechny její požadavky. Bylo tak těžké vzdát se předchozího stylu života. Objevila jsem myšlenku kontaktního rodičovství a dala se tímto směrem. Domácí porody dalších dvou dětí mi dodaly sebevědomí a sílu angažovat se také v otázce vzdělávání mých dětí, respektive důvěru v jejich schopnosti a přirozené instinkty, které já jen podporuji.“

Téměř třetina z celkových 232 respondentů zmínila negativní zkušenosti se svojí školní docházkou. Mnozí z nich ani nevyzkoušeli možnost státního školství a rovnou začali s unschoolingem. Opět uvedu příklad:

„Největší roli hrály mé vlastní školní zkušenosti. Když jsem se dostal na vysokou, uvědomil jsem si, že všechny školy, které jsem do té doby absolvoval, byly naprosto k ničemu. Vnímám to jako obrovskou ztrátu času a školní docházku považuji dodnes za nejsmutnější období v mém životě. “

Někteří rodiče bývali učiteli nebo školními poradci, z čehož se náležitě poučili a pro své děti zvolili příjemnější cestu. Přikládám tentokrát dva úryvky z odpovědí respondentů:

– „Můj manžel byl učitelem na malé střední škole ve městě x, kde se setkal s mnoha dětmi, které odmítaly zapadnout do systému. Smutná zkušenost s dětmi, které ztratily veškerý zájem o učení, mu otevřela oči. Některé děti poslouchaly, jak škola píská, jiné děti se prostě přestaly snažit. Všechny ale spojoval naprostý nedostatek entusiasmu.“
– „Pracovala jsem jako učitelka ve státní škole a většinu času jsem milovala vyučování, milovala jsem čas, trávený s dětmi. Brzy jsem prohlédla také nedostatky státního školství, a když moje děti dorostly do školního věku, rozhodla jsem se je do školy nepustit. Nechtěla jsem, aby musely čelit všem těm špatným skutečnostem. “
Jednoduše shrnuto – respondenti našeho dotazníkového šetření dospěli k unschoolingu různými cestami. Nejčastěji se rozhodovali na základě kombinace čtyř faktorů:

1. Životní filosofie, která zdůrazňuje hodnotu svobody a respektu k osobnosti dítěte.
2. Pozorování svých dětí a jejich emocí uvnitř i vně školského systému.
3. Vzpomínky na vlastní špatné zkušenosti se školou.
4. Znalosti spisovatelů, přednášejících, informace z internetu a zkušenosti jiných rodin, které už unschooling vyzkoušely.

Příští příspěvek se zaměří na největší úskalí unschoolingu tak, jak je popsali respondenti z 232 rodin.

Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl první
Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl třetí