Jaké výhody unschoolingu vidí lidé, kteří se tímto způsobem vzdělávají?

Před pěti měsíci, v září 2011, jsem zveřejnil článek o unschoolingu a požádal jsem rodiny, které mají s unschoolingem zkušenosti, aby se zúčastnily mého průzkumu. Dotazník byl k dispozici na stránkách Pata Farenga s názvem Výuka bez školy a stránkách Jane Hunt s názvem Projekt přirozené dítě. Žádal jsem od každé zúčastněné rodiny, aby mi sdělili informace o své rodině, věku a pohlaví dětí, zaměstnání rodičů, a jejich příběh, jak se dostali od tradičního školství přes domácí vzdělávání až k unschoolingu. Také jsem respondenty požádal, aby vysvětlili, co pro ně znamená unschooling a jak jej doma praktikují. Zaměřil jsem se na největší výzvy, kterým museli během unschoolingu čelit, a také na to, co považují za jeho největší přínos v jejich konkrétní situaci. Moje kolegyně Gina Riley (pomocná profesorka speciální pedagogiky na Hunter College) mi pomohla se zpracováním výsledků a přípravou příspěvku do časopisu o vzdělávání.

Na svém blogu bych vám rád v několika článcích poskytl širší informace. V tomto prvním článku se podíváme, jaké rodiny se do průzkumu zapojily a jak si pro sebe definují unschooling. Také se zaměříme na hlavní přínosy unschoolingu, které uvedly. V dalších příspěvcích se dozvíte, jak se k tomuto stylu vzdělávání dostaly a jakým překážkám musely čelit. Oproti akademickému článku si zde mohu dovolit mnoho citací z dotazníků. Mnozí respondenti byli ve svých příbězích velmi sdílní a z jejich příspěvků bylo poznat velké nadšení a propagace unschoolingu.

Kdo se zúčastnil průzkumu?

Dotazník vyplnilo celkem 254 rodin. Z toho 23 rodin mělo pouze děti, které ještě nedosáhly školního věku (který jsme stanovili na 5 let), a proto jsme se rozhodli jejich příspěvky do studie nezahrnovat. Tím se nám snížil počet rodin na 231, z nichž 186 pocházelo z USA, 19 z Kanady a zbylých 26 z ostatních zemí, zejména evropských. Ze USA přišly odpovědi ze 34 států, nejčastěji z Kalifornie (34), New Yorku (14) a Oregonu (10).

Z celkových 231 rodin bylo 48 s jedním dítětem, 104 rodin se dvěma dětmi, 51 rodin mělo tři děti a zbytek byly rodiny se čtyřmi a více dětmi. Ve většině případů (220) vyplnila dotazník maminka, v devíti případech to byl tatínek a ve dvou případech dítě (v současnosti už dospělé). Většina rodin (209) byla úplná se dvěma rodiči (jak se dá odhadnout z dotazníků), ať už vlastními nebo nevlastními, žijícími pod jednou střechou. 21 rodin bylo reprezentováno svobodnými matkami a jedna svobodným otcem.

Co se týče zaměstnání rodičů, přibližně polovina matek je v domácnosti (obvykle si přivydělávají na částečný úvazek) a ostatní jsou přibližně půl na půl soukromé podnikatelky a nebo v zaměstnaneckém poměru. Velká většina otců pracuje na plný úvazek, zhruba polovina je v zaměstnaneckém poměru a polovina pracuje soukromě.

Každému čtenáři musí být jasné, že nejde o náhodný vzorek všech rodin, které se pro unschooling rozhodly. Respondenty jsou rodiny, které narazily na můj dotazník a rozhodly se jej vyplnit. Dá se předpokládat, že to budou samí nadšení podporovatelé unschoolingu, kteří jsou ochotní sdílet své zkušenosti. Proto všechna zobecnění, která se v tomto článku dočtete, se týkají pouze skupiny, která se průzkumu zúčastnila, nelze je uplatnit na celou populaci, která se unschoolingu věnuje.

Jak respondenti definují unschooling?

V předešlém příspěvku, kde jsem informoval o průzkumu, jsem definoval unschooling jako žádnou výuku. Konkrétně jsem uvedl: „Rodiče při unschoolingu neposílají své děti do školy a nedělají doma ty věci, které se obvykle dělají ve škole. Konkrétně, nesestavují pro děti výukový plán, nežádají po dětech, aby dělaly určité úkoly jen proto, aby se je naučily, nezkouší děti, aby změřily jejich pokroky. Namísto toho umožní dětem, aby sledovaly vlastní zájmy a učily se vlastními způsoby to, co potřebují, aby svých zájmů dosáhly. Také různými způsoby doplňují kontext životního prostředí a podporují děti při jejich učení. Život a výuka neprobíhají ve vakuu, probíhají v kontextu kulturního prostředí a rodiče pomáhají dětem definovat toto prostředí a zapojit se do něj.“

Jedna z otázek v dotazníku zněla: „Popište, prosím, stručně, co pro vaši rodinu znamená unschooling. Připouštíte si jako rodiče nějakou zodpovědnost za vzdělání svých dětí? (Prosím pouze obecně, na podrobnosti se případně zaměřím v příští studii).“

V podstatě všichni respondenti zdůraznili roli dětí při rozhodování o vzdělání a upozornili, že učení je nedílnou součástí běžného života. Odpovědi se lišily v případě odpovědnosti rodičů. Rozdělili jsme odpovědi do tří skupin, jednoduše skupina 1, 2 a 3 – podle toho, nakolik jsou rodiče zapojeni do procesu učení svých dětí, ať už jako průvodce a nebo motivátor. Musím zdůraznit, že tyto kategorie nemají nic společného s tím, jakou měrou rodiče ovlivňují běžný život svých dětí, jedná se pouze o oblast vzdělání.

Podle našeho rozdělení celkem 100 respondentů (tj. 43 %) spadalo do první skupiny, která silně podporuje vlastní iniciativu dětí a rodiče necítí povinnost jakýmkoliv způsobem zasahovat do procesu učení svých dětí, pouze reagují na podněty a žádosti, které přicházejí vždy od dětí. Jako ilustraci uvádím jednu odpověď z dotazníku: „Unschooling rovná se svoboda v učení a v životě. Odmítáme klasická paradigmata a společností nastavená pravidla ohledně školství a věříme našim dětem, že si dokáží vyšlapat vlastní cestu ke svému vzdělání. Vše, co chtějí vyzkoušet, má nějakou hodnotu. Věříme jim.“ Jiný respondent napsal: „Unschooling pro nás znamená absolutní zrušení osnov a rozvrhu hodin, ani neurčujeme konkrétní cíle. Děti jsou zodpovědné za to, co, jak a kdy se chtějí naučit.“

Skupina dvě podle našeho kódování obsahuje 96 rodin, tj. 42 %. Liší se pouze v tom, že zmiňují záměrný zásah rodičů ohledně motivace a nasměrování pozornosti svých dětí. Opět ukázkový citát jednoho z rodičů: „V naší rodině definujeme unschooling jako vytvoření obohacujícího prostředí pro naše děti, kde může růst jejich přirozená touha. Snažíme se, aby hlavním prvkem v našem životě bylo spojení – ať už propojení jednotlivých členů rodiny, propojení s našimi touhami a zájmy, směrem ke společnému životu plnému radosti…. jako rodič hraji roli zkušenějšího partnera a průvodce a pomáhám jim získat přístup k materiálům a lidem, ke kterým by se jinak nedokázali dostat. Ukazuji jim předměty, místa a lidi, kteří by je podle mého názoru mohli zajímat, ale nenutím je a neberu si odmítnutí osobně, pokud zrovna nemají zájem….“

Zbývajících 15 procent, tj. 35 rodin spadá do skupiny 3, což jsou rodiny, jejichž výukový systém je na hranici mezi unschoolingem a volnou domácí výukou (relaxed homeschooling). Rodiče mají v tomto případě stanovený vzdělávací cíl a snaží se děti směřovat k dosažení tohoto cíle. Reprezentativní odpověď vypadá takhle: „Věříme, že bychom naši dceru měli podporovat, aby z velké části zkoumala právě to, co ji samotnou zajímá, a je naší rodičovskou zodpovědností, abychom jí to umožnili…. Obvykle ji každý den požádám, aby se naučila něco nového (a vysvětlím jí u toho, proč je cool naučit se každý den něco nového!).“

**Jak hodnotí tyto rodiny přínosy unschoolingu?**

Poslední otázka v dotazníku zněla: „Co považujete ve vaší rodině za největší přínos unschoolingu?“ Odpovědi byly velmi rozsáhlé a plné argumentů. Dále uvádím nejčastěji zmiňované kategorie odpovědí:

1. Výhody pro dítě na poli získávání poznatků. Minimálně 132 respondentů (57 % z celkového počtu) zmiňuje tuto kategorii. Tvrdí, že jejich děti se naučí víc, nebo se učí rychleji a efektivněji, nebo relevantnější informace, nebo jsou více nadšené pro věc v porovnání se situací, kdy by seděly ve škole a nebo měly domácí výuku. Mnoho respondentů uvedlo, že volnost a zodpovědnost dětí za vlastní vzdělání neomezilo jejich zvědavost a nadšení do učení.
2. Emoční a sociální výhody pro dítě. Nejméně 116 dotazníků (50 %) obsahovalo odpověď, že děti jsou šťastnější, méně stresované, více sebevědomé, milejší a přátelštější, než pokud by chodily do školy a nebo měly domácí výuku. Dost rodin zmiňuje sociální dovednosti – jejich děti mají lepší vztahy s lidmi všech věkových kategorií, se kterými jsou v kontaktu, nejen s dětmi svojí věkové kategorie, jak by tomu bylo v klasické škole.
3. Sblížení rodiny. 131 respondentů (57 %) uvedlo, že díky unschoolingu mohou trávit více času společně jako rodina, dělat společně to, co zrovna chtějí a navíc se zbavili shonu kolem domácích úkolů, čímž v jejich rodině zavládla příjemná a harmonická atmosféra.
4. Osvobození rodiny od školního rozvrhu. Nejméně 84 rodin (36 %) říká, že díky vymanění rodiny z pevně daného školního rozvrhu mohou děti i celá rodina fungovat v souladu s přirozenými rytmy a mohou podnikat výlety, které by jinak byly nerealizovatelné. Některé děti díky svobodnému rozvrhu mohou chodit na brigády nebo spolupracovat na komunitních projektech, což by během klasického školního dne nemohly.
Na závěr vkládám 33 citací z dotazníků na téma přínosy unschoolingu. Citace odrážejí pohled a nadšení jednotlivých rodin mnohem lépe, než bych to dokázal já prostou parafrází. Přeji Vám nerušené čtení.

Výběr odpovědí o přínosech unschoolingu

Každý citát pochází z jiného dotazníku.

– „Teda… tenhle seznam by mohl mít několik kilometrů! Víc času stráveného s rodinou, méně hádek, možnost sledovat naši dceru, jak dlouhé hodiny tráví čas ponořená do studia předmětů, které ji samotnou zajímají. Sledování, že má dostatek spánku a není každou chvilku nemocná, jak tomu bývalo za dob její školní docházky. Společné návštěvy muzeí a dalších informačních zdrojů. Každý den si můžeme povídat jako rodina, zbavili jsme se ranního spěchu, domácích úkolů, přidělených školních funkcí, nezdravé školní atmosféry. Nemusíme každý večer plánovat a balit oběd na druhý den, nemusíme vyplňovat žádné rozsáhlé formuláře do školy a nikdo nás nenutí nedobrovolně přispívat neziskovým organizacím. Vidíme, že je naše dcera spokojená s tím, jaká je a co dělá, a že se nemusí stresovat ohledně testů, známek nebo názorů učitelů. Peníze, které jsme původně vydali za školné a různé pomůcky, můžeme utratit za věci, kterými se doopravdy chce zabývat. Největší výhoda je v tom, že máme skvělé rodinné vztahy. Je to opravdu velký rozdíl, když teď na sebe máme víc času. Škola nezaměstnávala jenom naše dítě, zahltila úplně celou rodinu.“
– „Děti, které překypují radostí, láskou ke vzdělání, mají velkou fantazii, jsou hravé, nadšené, přemýšlivé, zvědavé a neustále se na něco ptají. Sourozenci jsou si velmi dobrými přáteli. Všichni členové rodiny jsou si velmi blízcí. Trávíme spolu spoustu času. A máme možnost prozkoumávat svět kolem nás.“
– „Jejda, no přínosů je spousta…. celoživotní zvědavost, blízkost všech členů rodiny, nečekaný úspěch, když děti nastoupily na vysokou a do zaměstnání, a síla, která vychází z uvědomění vlastní osobnosti v době, která nás soudí podle vzhledu a majetku. Každý víkend to pozoruji, když dvě děti přijedou z univerzity a dcera, výzkumná bioložka, se vrací z práce. Sedí u stolu ještě dlouho poté, co dojíme oběd, probírají abstraktní otázky a přitom se špičkují tak, jak to umí jen lidé, co se navzájem milují. A potom se společně vrhnou na nějaký nedokončený projekt z mládí. Večer vysedávají na verandě a nedokážou se rozejít, musejí si toho ještě tolik říct. Spřádají plány a spiklenecky se u toho pochichtávají. Nedokážu si představit větší výchovný úspěch.“
– „Největší výhoda unschoolingu tkví v tom, že středobodem našeho života je rodina, nikoliv školní instituce. Naše dítě – sova může ráno dlouho spát, zatímco druhé dítě – skřivan vstává brzy. Odpadá nutnost přizpůsobovat náš život školnímu rozvrhu. Naše děti se učí pořád, aniž by jejich pozornost byla směrována tu k jednomu tu ke druhému předmětu ve 45 minutových intervalech oddělených zvoněním. Cítíme se velmi vděční, že žijeme v oblasti a v době, kdy nám unschooling umožňuje svobodný život.“
– „Další výhodou je zájem mých dětí o učení a o život, nepokroucený povinnou školní docházkou. Neznáme dohady s dětmi na téma domácích úkolů a večerky, které jsou v ostatních rodinách běžné. … Šťastné rodinné vztahy nemohou být založeny na mocenských bojích. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že nás se žádné boje a dohady netýkají. Netrávíme spolu čas jako rodina proto, že by nás k tomu někdo nutil, jsme spolu, protože nás to baví a protože se máme rádi. Co může být lepšího?“
– „Když vidím, jak se moje děti učí s naprostou přirozeností, svým vlastním tempem a bez donucování. Když sleduji, jakou mají fantazii a neztrácejí hravost, když je nikdo nenutí se přizpůsobovat a poslouchat příkazy. Když vidím, jak přebírají iniciativu a jak obrovský zájem projevují o témata, která by mě ani nenapadla.“
– „Kdykoliv se ocitnu mezi přáteli, jejichž děti chodí do školy, jsem šokovaná. Jejich denní rytmus se točí jen kolem školy. Jdi spát včas, abys mohl včas vstávat a byl někde včas. Zabal si oběd, jdi už domů, abys stihl napsat domácí úkoly, všechno si sbal, ať máš na zítra připraveno. Vzniká tolik příležitostí k hádkám a bojům – FUJ. Opravdu se vám změní život, když vystoupíte z tohoto kolotoče sestavování denního rozvrhu a nucení ostatních, aby jej respektovali.“
– „Děti se mohou ponořit hlouběji do témat, která je baví, a strávit jejich studiem mnohem více času… Děti se zapojují do skutečného světa, učí se reálné dovednosti, přijdou do styku s lidmi všech věkových kategorií. Neztrácejí čas nekonečným opakováním, nudnými domácími úkoly, zabývají se úkoly, které nejsou ani pod ani nad úrovní jejich momentálních znalostí. Pohybují se vlastním tempem a bez zásahu dospělých, ke kterým vlastně nemají žádný vztah. Mohou být sami sebou, dozvídat se věci o sobě samých a stát se tím, čím opravdu chtějí.“
– „Svět a jeho nekonečné příležitosti, to je skutečné dětské hřiště pro moje potomky. Společně s manželem věříme, že když necháme dětem volnost, aby zkoumaly a sledovaly své zájmy teď v dětství, budou mít v dospělosti mnohem lepší šanci poznat, co chtějí dělat. Snadněji se rozhodnou pro další kariéru a jejich dospělý život bude radostný a plnohodnotný.“
– „Sledovat, jak naše dcera odpočívá a užívá si každý den, je velmi uspokojujcí pocit. Zejména v porovnání s předchozími lety v systému školní docházky. Nezávislost na školní instituci a jejích očekáváních, volnost bytí, to je osvobozující pro celou naší rodinu.“
– „Když vidím, jak se moje děti učí naprosto samozřejmě. Sledovala jsem, jak se moje pětiletá dcera sama naučila číst a psát. Bylo to neuvěřitelné, jako by luštila šifru.“
– „Největší přínos byl sledovat naše dcery, výbuchy jejich fantazie, schopnost dívat se na problémy zvenku, nápaditost a čistou zvědavost. Stále kladly otázky a hledaly odpovědi o světe kolem sebe. Úchvatné je jejich vnitřní ztotožnění s tím, že je nezbytné dělat chyby, aby člověk mohl růst a dál se učit. Vnímají chyby jako pozitivní a nezbytnou součást svého vzdělávacího procesu. Nebojí se zapojit do jakékoliv práce.“
– „Důvěra! Cesta unschoolingu mě naučila věřit vlastním pocitům a důvěřovat dětem, že samy poznají, co je pro ně správné. Žádný život není dokonalý, ale máme chyby, abychom se poučili, co jsme udělali špatně a abychom měli více zkušeností pro rozhodování v budoucnu.“
– „Takový seznam by byl nekonečný. Zejména jsme zjistili, že učení je jednoduše normální součást každodenního života, tak přirozená a nezbytná jako dýchání. Není to specifická činnost, pro kterou musí být vyhražen určitý čas a prostor. Ale také že spolu můžeme trávit více času, můžeme se lépe poznat. Můžeme cestovat, kdykoliv chceme (zejména se to projevilo, když holky začaly závodně šermovat, nemuseli jsme je uvolňovat ze školního vyučování). Že děvčata měla otěže svého učení pevně v rukou. Přes občasné pochyby dokázaly do dospělosti přijít na to, jak se naučit téměř cokoliv. Vždyť to dělaly celý život. A tak z nich vyrostly zvídavé ženy. Další výhoda byla, že nemusely sledovat žádné učebnice a mohly si číst „opravdové knihy“. Že se samy naučily, jak si nastavit priority a zorganizovat čas. Že měly volnost se učit co a kdy chtěly, ale také si samy našly způsob, jak se to naučit co nejefektivněji. Způsob učení rok od roku měnily a také přizpůsobovaly podle konkrétního předmětu. Že nemusely žádat o dovolení, když chtěly na záchod. Že jsme mohli číst během jídla, když jsme chtěli.“
– „Že ta zvědavost, kterou projevoval, když mu byly 3 nebo 4 roky, je stále přítomná. Myslí si, že život je zajímavý a zábavný. Věří, že je schopný dělat cokoliv ho napadne.“
– „Zásadní snížení mého stresu i stresu mých dětí….možnost spát a jíst podle vlastního rytmu….učení vlastním tempem, způsobem, který je pro ně nejlepší, informace a dovednosti, které si samy vyberou, a z toho plynoucí radost z učení!“
– „Svoboda! Moje děti mohly žít jako svobodní lidé a rozvíjet svoji osobnost. Měly dost času, aby si uvědomily, kdo vlastně jsou, co je zajímá a baví. Měly příležitost naučit se a zkoušet plno zajímavých věcí, na které školní děti obvykle nemají čas. Vyhnuli jsme se šikaně i jinak běžným urážkám ze strany učitelů. Setkávali jsme se s rodinami přátel, kteří své děti vzdělávali doma, a byli to velmi přátelští a milí lidé, veselí, optimističtí, zajímaví a zvídaví.“
– „Další velký přínos je snížení stresu u mého syna, teď je šťastný. Uvědomila jsem si, že když jsem ho nutila chodit do školy, ubíjela jsem jeho kreativitu, jeho vášně a učila jsem ho, že musí dát přednost znalostem, které společnost považuje za důležitější… On chce pracovat a vydělávat peníze, teď může být hodnotným členem společnosti namísto neproduktivního sezení ve třídě.“
– „Získala jsem svého syna nazpátek. Škola ho chtěla zaškatulkovat kam nepatří… má prostě velkou fantazii a je velmi citlivý. Rozhodně má světu co nabídnout takový, jaký je. … Vždy vycházel s ostatními dětmi. I v novém kolektivu si snadno najde přátele, stejně tak zůstal v kontaktu s přáteli ze své bývalé školy. Unschooling je pro nás požehnání, neboť mě i mého syna zbavilo stresu a dovoluje mu sledovat vlastní štěstí … a tvořit a představovat si a přemýšlet si pro sebe. Čte mnohem lépe než kdykoliv během školní docházky.“
– „Jeden příklad je kontrola. Moje nejmladší dítě je chodící časovaná bomba. Jakoukoliv situaci dokáže proměnit v hádku. Když jsme jí dali volnost v oblasti vzdělání, převzala celou odpovědnost a veškerou svoji energii směřuje do učení namísto původních hádek. (Pořád máme mnoho témat k dohadování, třeba čištění zubů nebo vhodné oblečení podle rozmarů počasí.)“
– „Je to jako bychom měli jmenovat přínosy dýchání. Nemusíme plánovat, předvídat, posuzovat, nařizovat nebo opatrně hodnotit. Prostě si užíváme jeden druhého. Můj syn žije svůj život zaměřený na zájmy, které jej v danou chvíli uchvacují.“
– „Miluju, jak moje děti rostou a učí se a pořád mají nějaké otázky. Miluju, že mám o jednu starost méně (jak najít čas na školu) a že můžeme každoročně přeskočit nákupy a plánování školních pomůcek. Občas sleduju ostatní, kdo vyučují své děti doma, a je mi jich líto, že stále mají nějaké obavy. (Učí se toho moje dítě dostatek? Vybrali jsme správný rozvrh? Kolik nás domácí vzdělávání bude stát peněz?) Rodiče, kteří své děti doma vyučují, bývají často ve stresu, který si sami vytvářejí. Jestlipak vědí, že jejich děti se naučí, co budou chtít, i přes snahy svých rodičů?“
– „Jednoduše řečeno, náš vztah s dětmi začal vzkvétat. Nikdy jsme se nesetkali s typickým pubertálním chováním, úzkostí ani rebelstvím. Nemyslím si, že je to výjimečné. Pokud postavíte rodinný život na vzájemné výpomoci a spolupráci, kde v ohnisku zájmu je šťastné učení, NENÍ těžké spolu vycházet a užívat si společný život. Školy používají zákeřný způsob jak mezi dětmi a rodiči vykopat hlubokou propast a zároveň narušovat vztahy, které by mimo školní prostředí kvetly. Když děti, a vlastně i dospělí, mají možnost odpočívat a vychutnávat život a sledovat své zájmy, jsou šťastní. Když jsou lidé šťastní, lépe spolu vycházejí, více spolupracují a navzájem se inspirují. Učí se jeden od druhého a rostou z nich silnější a zdravější jedinci. To všechno se propojuje v manželsví a rodinném životě, sourozenecké vztahy nevyjímaje. Neměli jsme nejmenší pochyby, že by na učení nedošlo nebo že by nás to nebavilo. Ale nečekali jsme tak velký rozdíl ve vztahu k našim dětem, když se porovnáme s rodinami školních dětí.“
– „Sledovat, jak zájem našich dětí o učení stále roste, místo aby ve škole vymizel. Sledovat, jak používají své znalosti během rozhovorů a ve hře s ostatními, místo aby je zapomněli hned po napsání písemky.“
– „Štěstí a radost, kterou vnímáme v každodenním životě, to je hlavní přínos. Náš život je v zásadě bez stresu od té doby, co žijeme, jak uznáme sami za vhodné. Rozhodujeme se podle sebe. Máme úzký vztah vybudovaný na lásce, vzájemné důvěře a vzájemném respektu. Jako učitel rozpoznávám u své dcery lepší kritické myšlení, než jakým disponují moji studenti na univerzitě. Má dcera žije a učí se ve skutečném světě, a miluje ho. Co víc si mohu přát?“
– „Při pohledu na mé odrostlé děti je jasné, že obě mají silnou vnitřní motivaci a jsou mnohem společenštější a snášenlivější než jsem byl já v jejich věku. Obě žijí život, který vyplynul z jejich zájmů a talentů. Je to velmi uspokojující. Navíc máme silný vztah díky zkušenostem z jejich dětství.“
– „Viděli jsme, jak bují vášně našich synů. Jsou šťastní a výmluvní a jsou pyšní na sebe a své projekty. Mají mnohem větší rozhled než jejich vrstevníci, kteří chodí do školy. Jejich názory nejsou zatíženy limity a negativními myšlenkami, tak jako názory jejich vrstevníků. Mají ohromnou fantazii.“
– „Moje dcery jsou velmi kreativní a umělecky založené. Vysokou školu si užívají mnohem víc než jejich spolužáci, unavení školními institucemi. Mé dcery jsou spíše skeptické, baví je věda a vždy se snaží o etický přístup.“
– „Unschooling zachránil sebevědomí oběma mým dětem. Můj syn byl ve škole zaškatulkován jako rebel a choval se podle toho (a učitelé na něj za to byli otevřeně zlí). Dlouhodobé působení školní instituce by ho vedlo k závislosti na alkoholu a drogách dřív, než by se dostal na střední. Když jsme ho osvobodili od školní docházky, nejen že se mu zvýšilo vědomí vlastní hodnoty, ale ještě jsme obnovili vzájemnou důvěru, o kterou jsme přišli někdy ve školce. Mojí dceři diagnostikovali poruchu učení a tvrdili nám, že se nikdy nenaučí pořádně číst a vždy bude potřebovat speciální zacházení. Když jsme ji vzali ze školy a nechali ji, ať se učí sama vlastním tempem, uchránili jsme ji od celoživotního pocitu, že je hloupá.“
– „Unschooling není všelék na veškeré těžkosti a neštěstí, nesmíme ho příliš romatizovat a zjednodušovat. Naše dcery měly stejné problémy a chování jako ostatní puberťáci v okolí. Jsou velmi bystré a vzdělané, ale mám pocit, že kdyby chodily do školy, byly by na tom stejně. Největší rozdíl vidím v tom, že znají samy sebe lépe než jsme na tom byli my v jejich věku. Možná jsou také blíž ke svému životnímu poslání. To byl každopádně náš cíl, tak doufáme, že se to podařilo. Stálo to za to.“
– „Na tuhle otázku mohou odpovědět pouze děti. Pro nás rodiče je jediná postačující výhoda, že jsou naše děti šťastné. Dnes už mají svoje vlastní rodiny a také se rozhodly pro unschooling. Den za dnem sledují, že život je úplně jiný než z jejich dětského pohledu.“
– „Mír, radost, vzájemná důvěra v mnohém převyšují všechny výhody, které jsem si dokázala představit ve vztahu rodič/dítě. Moje dcera je skutečně sama sebou. Je sebevědomá, je zvědavá, má radost ze života, to jsou hlavní charakteristiky, které by, myslím, ve škole ztratila. Všechny dospělé obohatila, když ji viděli zabranou do témat, která ji naplňovala. Je to nejvíce soustředěný člověk, kterého jsem kdy potkal. Dlouhé hodiny dokáže pracovat na projektu, který jí připadá smysluplný. Nic pro ni není „náročné“ nebo „práce“, tedy ani slova, která pro její charakteristiku používám, nejsou správná. (Jsem si jistý, že kdyby chodila do školy, tvrdili by, že má ADHD.)“
– „Spokojenost mojí dcery, její zvědavost, její nadšení prozkoumávat svět, její svoboda. Svoboda naší rodiny, vztahy založené na spolupráci a důvěra mezi námi zůstaly nedotčené.“

Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl druhý
Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl třetí