Otázka na kritické myšlení: Předpokládejme, že malá skupina lidí chce ovládat velkou skupinu lidí. Jak nebezpečné by bylo pro malou skupinu, kdyby neměla patřičné nástroje na ovládání myšlení lidí ve velké skupině?

Na konci poslední epizody jsem položil otázku, proč je tolik lidí ochotno přijmout nebo vložit svou víru do tolika pokořujících a ochromujících myšlenek vytvářejících způsob, jakým by měla být společnost řízena. Tyto ideje jsem nazval autoritativní absurdity. Je to myšlenka, že nevlastníte sami sebe a že je v pořádku, když si někdo jiný nárokuje vlastnictví vás a vašeho majetku. Také mě zajímalo, proč tolik lidí ignoruje filozofii svobody anebo o ní ani neví. A možná nejvíce matoucí je fakt, že když těmto lidem o filozofii svobody řeknete, naštvou se a zaútočí na vás a začnou ospravedlňovat autoritativní absurdity. Řeknou něco typu: „Brette, nechápeš, jak jsou lidé hloupí. Potřebujeme stávající systém, protože lidé jsou idioti.“ Na což odpovím: „Dospělí jsou hloupí?“ A oni odpovědí: „Ano, tito lidé jsou všude. Je jich většina.“ Poté se zeptám: „Aha, tak k čemu je potom to dvanáctileté státní vzdělávání, když lidé, kteří jím projdou, jsou stále hloupí?“

V dnešní epizodě začneme hledat odpovědi na tyto otázky tím, že odhalíme skryté lekce v osnovách státního vzdělávání. Poslední dobou jsem často doučoval studenty k testu SAT (jeden z nejvýznamnějších standardizovaných testů používaných pro přijímání studentů na vysoké školy v USA, pozn. překl.), což je bohužel hlavní činností jakékoliv doučovací firmy, ačkoliv si myslím, že v tomto testu jsou příležitosti pro studenty ke zlepšení kritického myšlení, které by se jinak ve škole nenaučili. Se skupinami studentů jsem vedl diskuze o procesu státní školní docházky a shodli jsme se, že škola je něco jako montážní linka, kde vás mine ohromné množství informací a kde jste nedílnou součástí stroje a musíte se pohybovat určitou rychlostí, a kde není čas věnovat se sami sobě jako jedinci. Co se týče množství informací, které je na vás vrženo a očekáváno, že si je zapamatujete, tak je to podobné, jako kdybyste se snažili pít z požární hadice; ale raději nemíchejme metafory a zůstaňme u té s továrnou. Ve státním vzdělávání jsou přesto lekce, které nám jsou užitečné po celý další život. Mezi nimi jsou základy čtení, psaní a trocha matematiky (sčítání, odčítání, násobení, dělení, možná zlomky a procenta). Tyto dovednosti byly nezbytné pro práci v továrnách v 19. století. O moc více si toho ale nezachováme. Jistě, jsou zde další znalosti mimo osnovy, jako např. pravidla vybíjené. Avšak většinu lekcí, které si odneseme ze školy a které si většina z nás uchová po celý život, jsou ty, o nichž si ani neuvědomujeme, že jsme se je naučili. A právě na tyto skryté lekce bych se chtěl v nadcházejících epizodách zaměřit.

Jsem konspirační teoretik? Jsem šílenec nebo příliš paranoidní, protože naznačuji, že systém státního vzdělávání v Americe může mít určitý jiný motiv, než poskytování opravdového vzdělávání americké veřejnosti? A opravdu bych zašel příliš daleko, kdybych naznačil, že skutečnými motivy státního vzdělávání od jeho počátku až po současnost, jsou tři hlavní cíle? První spočívá ve vytvoření reflexní poslušnosti a ustálených reakcí v mladých lidech namísto kreativního a zvídavého myšlení. Účelem druhého je, aby se děti přizpůsobily do snadno ovladatelných a předvídatelných skupin. A třetí, aby se děti vzdaly své individuality ve prospěch větší skupiny, které jsou údajně součástí. Pokud byste odpověděli: „Ano, Brette, jsi paranoidní konspirační teoretik, protože zastáváš tyto názory.“ Následující otázka by mohla znít takto: „Jak je možné, že tyto tři cíle skutečného motivu státního vzdělávání přesně popisují společnost, ve které dnes žijeme?“ Vím, že většina lidí není velkým fanouškem historie, a vlastně ani učení obecně – díky státnímu vzdělávání. Nyní bych shrnul historii v 10 až 15 vteřinách. Lidská historie je pokračující příběh, který se odehrává ve smyčkách stále dokola. Příběh o tom, jak velmi malá skupina lidí ovládá o hodně větší skupinu pomocí strachu či násilí, čehož je dosaženo udržováním velké skupiny v ignorantství a v beznadějné závislosti na údajném vůdcovství zmiňované malé skupiny. A pokud si myslíte, že tato pravidla se vás v 21. století v Americe netýkají, je mi líto, ale byli jste obelháni. Všechny sociální, kulturní, politické a ekonomické problémy v Americe mají stejného jmenovatele a tím je nedostatek opravdového vzdělávání. Je to zvláštní, protože po dvanácti letech státního vzdělávání bychom měli být všichni opravdu vzdělaní. Pokud něco děláte 180 dní v roce po více než deset let, měli byste v tom být úžasní.

Než půjdeme dále, je potřeba si ujasnit některé pojmy. Lidé často nevidí rozdíl mezi státní školou a vzděláváním, což je první nedostatek. Vzdělávání je totiž celoživotní snaha o osobní růst, rozvoj a o integraci nových vědomostí. Státní škola nepředstavuje vzdělávání. Státní škola je spíše něco jako zpracovatelská továrna, kde jsou z kreativních a jedinečných dětí nakonec vytvářeni poslušní daňoví poplatníci, občané nebo vojáci. Státní škola je proces vytvořený za účelem přeměny dětí v následovníky, kteří se zařadí do ovladatelných a předvídatelných skupin, a kteří se vzdají vlastnictví sebe sama na úkor cizinců, kterým na nich nezáleží. Toto není konspirace. Jedná se o základní kurz řízení veřejnosti. Připomíná mi to jeden film, který jsem viděl asi 46krát. „Matrix je počítačově generovaný svět vytvořený za účelem udržet nás pod kontrolou a přeměnit lidské bytosti v baterie. Neo, jsi otrokem. Jako všichni ostatní ses narodil v okovech, do vězení, které nelze cítit ani se ho dotknout.“ „Vězení pro tvou mysl“, říká Morfeus. Možná si říkáte, jaký jsem nerd, když jsem v minulých epizodách přirovnával naši společnost k Hvězdným válkám a nyní k Matrixu. No, nejsem první a určitě ani poslední, kdo použije Matrix jako metaforu pro dění v našem světě. Lidé se snažili použít tuto metaforu různými způsoby, ale tento, myslím, je nejdůležitější. Vycvičují nás, abychom byli pasivní a reflexivně poslušní systému autority. Jakmile je tento výcvik dokončen a udržován po generace, různé dříve nepředstavitelné věci se pro tento systém autority stanou možnými. Dokud existuje celospolečenská reflexivní poslušnost, neexistují hranice její moci. Lidé, kteří se mohou skrýt za legitimitu systému, mohou dělat, co se jim zlíbí. A ostatní lidé ji ospravedlňují a co je nejdůležitější, poslušně ji následují. My samozřejmě neležíme v bazénu želatiny s kabely vycházejícími z celého těla, jako tomu bylo v Matrixu. Naše smysly nám nelžou, vnímáme svět takový, jaký je. Sice existují infračervené a ultrafialové paprsky, které nevidíme, a frekvence zvuku, které neslyšíme, ale rozhodně víme, že existují. Náš Matrix je psychologický a emocionální, protože i když naše smyslové vnímání je přesné, tak zpracování těchto vjemů je emocionální a psychologický proces. A kvůli tomu, co se s námi děje během dvanácti let uvnitř státního vzdělávání, jiní lidé tento proces řídí pro příliš mnoho z nás. Jinými slovy, našich pět smyslů, naše smyslové vnímání, nám zprostředkovává realitu. Co se stane poté a co děláme s touto realitou, závisí na naší schopnosti myšlení a logiky. Zdá se, že cílem státního vzdělávání je narušení tohoto logického procesu a namísto něj vložení jakési předprogramované představy reality tak, aby se přijímaná informace přeorganizovala do nějaké jiné myšlenky, která je jen jakousi pohodlnou verzí vytvořenou za účelem pomáhat nám v ospravedlňování, omlouvání a tolerování lidí, kteří nad námi mají moc a kteří ovládají náš život. Tento proces nebyl ničím novým se vznikem státního vzdělávání v Americe. Americký systém státního vzdělávání byl převzat z Pruska, o čemž jsem již mluvil v minulých epizodách. Prusko, předchůdce Německa a Třetí říše – dnes už víme, jak to u nich dopadlo. Ale tato myšlenka je tisíce let stará. Před osvícenstvím existovali lidé, kteří infikovali mysl lidských bytostí myšlenkami o slepém následování autorit. Byli z církve, duchovní, kteří ospravedlňovali chování králů a císařů tvrzením, že jednají z vůle Boží. Po osvícenství byli tito duchovní jen nahrazeni intelektuály, psychology a pedagogy, aby dosáhli stejného cíle. Takže i když jsou političtí vůdci těmi, kteří z tohoto procesu veřejné indoktrinace profitují, nejsou to jeho tvůrci.

Dnes, jelikož se jedná pouze o úvod, by myslím bylo dobré identifikovat některé z těchto elitářských intelektuálů a centrálních plánovačů, kteří byli zodpovědní za vznik a růst amerického systému státního vzdělávání. Zde bych chtěl přečíst úryvek z eseje od Johna Taylora Gatta nazvaný Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, kde popisuje některé z těchto vlivů intelektuálů na systém, o kterém jsem mluvil. Jeden z těchto intelektuálů je Alexander Inglis, který napsal v roce 1918 knihu nazvanou Principy sekundárního vzdělávání. A právě o tom píše Gatto následovně:

„Inglis, po kterém je nazvaná přednáška o vzdělávání na Harvardu, zcela jasně tvrdí, že povinná školní výuka na tomto kontinentu měla stejný účel jako v Prusku ve 20. letech 19. století: pátá kolona pro buržoazní demokratické hnutí, které hrozilo tím, že umožní rolníkům a proletářům promlouvat u vyjednávajícího stolu. Moderní, industrializované, povinné školství mělo udělat jakýsi chirurgický řez do potenciálního sjednocení těchto nižších sociálních vrstev. Rozdělte děti podle předmětu, věku, neustálého testování a podle mnoha dalších nepatrných prostředků a bude nepravděpodobné, že by se tato nevzdělaná masa lidí oddělená v dětství, někdy znovu sjednotila v nebezpečný celek.

Inglis rozděluje účel – pravý účel – moderní školní výuky do šesti základních funkcí, z nichž každá stačí na to, aby se zkroutily vlasy těm dostatečně nevinným, kteří uvěřili třem tradičním cílům zmíněným výše.

1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustavit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to prakticky ničí myšlenku vyučování užitečných a zajímavých věcí, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti naučit se a dělat hloupé a nudné věci.

2. Integrační funkce. Ta by mohla být nazvána „funkce konformity“, protože její záměr je vytvoření co nejvíce navzájem si podobných dětí. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.

3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, čehož je dosahováno pomocí zaznamenávání důkazů matematicky a neformálně do kumulativní evidence.“

To by prozatím stačilo, později bych chtěl tuto esej přečíst celou. Ale o přizpůsobení se a poddajnosti tu nyní mluvíme. Možná si říkáte: „Ale Brette, tohle jenom jeden chlápek řekl o jiném chlápkovi. A možná je Gatto jenom nějaký naštvaný břídil. Chtěl bych slyšet, co Inglis opravdu napsal v této knize.“ Mám dobré zprávy, protože tuto knihu právě držím před sebou, takže vám přečtu jeden úryvek. A opravdu bude stačit jakýkoliv úryvek, protože když čtu cokoliv, co Inglis v této knize napsal, tak způsob, jakým mluví o lidech, zní, jako kdyby byl správcem zoo:

„Dále musí být uznáno, že minimální úroveň všeobecné inteligence potřebné v každé společnosti musí záviset na množství privilegií udělených jednotlivci a na množství zodpovědnosti do něj vložené. Společnost, ve které je pro většinu jednotlivců velkou nezbytností podřízení se uvaleným požadavkům, vyžaduje mnohem nižší úroveň inteligence než společnost, kde se jednotlivec musí nejenom podřídit společenským požadavkům, ale také musí částečně rozhodovat o tom, jaké tyto požadavky budou.“ Jeho elitářství nezná mezí. V dalších kapitolách popisuje některé z funkcí, které zmiňoval Gatto.

Nyní si možná říkáte: „Dobrá, Gatto měl pravdu o Inglisovi, ale není možné, že Inglis byl jen izolovaný blázen?“ Samozřejmě, Inglis nemluví za celou komunitu intelektuálů a elitářských centrálních plánovačů, kteří v Americe vytvořili státní systém vzdělávání. Věnujme teď chvíli tomu, abychom si poslechli, co říkali ostatní. Horace Mann, který je v Americe považován za otce státního vzdělávání, a který přinesl tento systém z Pruska: „Nemusíte říkat celou pravdu… pouze těm, kteří mají právo vědět vše.“ Horaci, to nedává smysl. Zkusme další jeho výrok: „Vyučování je jen z desetiny tak efektivní jako výcvik.“ Všichni víte, co je to výcvik, tedy věc, kterou jste dělali se svým psem. V roce 1888 vydala senátní komise o vzdělávání, když se vyjadřovala k nedávným civilním nepokojům, následující prohlášení: „Věříme, že vzdělávání je jednou z hlavních příčin nespokojenosti posledních let, která se projevuje uvnitř pracovní třídy.“ Jinými slovy, pokud se lidé dozvědí více o státu, budou na něj více naštvaní, a s tím se muselo něco udělat. V disertační práci z roku 1905 na pedagogické fakultě Columbijské univerzity Ellwood Cubberley, budoucí děkan vzdělávání na Stanfordské univerzitě a vlivný pedagogický intelektuál napsal, že školy by měly být továrnami, „ve kterých je surový materiál, děti, utvářen a formován do hotového produktu, vyráběn jako hřebíky, kde výrobní specifikace sepíší stát a průmysl.“ Rockefellerova rada o vzdělávání v roce 1906: „V našich snech se lidé sami vzdají do úplné poslušnosti naší utvářející náruče.“ Stejná rada také v roce 1906: „Neměli bychom se snažit dělat z těchto lidí, ani z jejich dětí, filozofy nebo učence a vědce. Stejně tak bychom z nich neměli vytvářet autory, pedagogy a básníky. Neměli bychom hledat embrya velkých umělců, malířů, hudebníků, ani doktorů, právníků, knězů, politiků, státníků, kterých máme dostatek. Náš úkol je velmi jednoduchý: zorganizujeme děti a naučíme je dělat dokonale věci, které jejich rodiče dělají nedokonale.“ Věci, o kterých mluví, jsou úkony v továrnách. William Torrey Harris, americký vládní komisař pro vzdělávání v letech 1889 – 1906: „99 studentů ze 100 jsou roboti, kteří opatrně chodí po předepsaných cestách a opatrně následují předepsané zvyky. Nejedná se o náhodu, je to výsledek hromadného vzdělávání, které je vědecky definované jako začlenění či potlačení jedince.“ Harris znovu ve své knize Filozofie vzdělávání z roku 1906: „Hlavní účel školy si můžeme lépe uvědomit v tmavých místech bez vzduchu, je to zvládnutí fyzické části sama sebe, povznesení se nad krásu přírody. Škola by měla vytvářet schopnost a sílu vzdálit se od externího světa.“ Woodrow Wilson, když byl ještě prezidentem Prinstonské univerzity v roce 1909, čtyři roky před tím, než se stal prezidentem Spojených států a započal svou cestu stát se nejhorším člověkem, kterého svět kdy zažil, řekl Newyorské Asociaci školních učitelů následující: „Chceme jednu třídu lidí s liberálním vzděláním, a chceme další třídu lidí, mnohem větší třídu, která se zřekne privilegia liberálního vzdělání a která bude vykonávat konkrétní náročné manuální činnosti.“ William Godwin ve vyšetřování ohledně politické spravedlnosti v roce 1793; jdeme tedy ještě dále do historie, před Horace Manna: „Stát neselže při využití vzdělávání pro upevnění své vlády a pro zachování svých institucí.“ Benjamin Rush, jeden z otců zakladatelů a signatář Ústavy: „Naučme naše lidi, že nepatří sami sobě, ale že jsou veřejným majetkem. Naučme je milovat své rodiny a zároveň, že svou rodinu musí zavrhnout či dokonce na ní zapomenout, pokud to bude vyžadovat blahobyt jejich země.“ Ať už to znamená cokoliv. John Dewey, jeden ze známých a vlivných amerických pedagogů z přelomu dvacátého století: „Každý učitel by si měl uvědomit, že je veřejným služebníkem vyčleněným pro udržování správného společenského pořádku a zajišťování společenského růstu.“ Dewey znovu: „Nemůžete udělat socialisty z individualistů. Děti, které dokáží přemýšlet samy za sebe, narušují harmonii přicházející kolektivní společnosti, kde je každý na někom závislý.“ Archibald D. Murphey, zakladatel státních škol v Severní Karolíně: „V těchto školách by měly být vštěpovány zásady morálky a náboženství a měly by být formovány zvyky podřízení se a poslušnosti, neboť jejich rodiče to nedokáží, zatímco stát v jeho vřelé lásce a starostlivosti pro jejich blahobyt musí převzít nad těmito dětmi kontrolu a umístit je do škol, kde může být jejich mysl osvícena a jejich srdce přivedeny k ctnosti.“ A nakonec úryvek z článku ze stránky Projektu o renovace ve vzdělávání, nazvaný Crossing Education’s Rubicon with Horace Mann. „Stejné názory měla skupina prominentních obchodníků z Essexu, v Massachusetts: „Lidé musí být naučeni důvěře a úctě ke svým vládcům,“ řekl Steve Higginson. Johnathon Jackson chtěl „návyky podřízenosti“ vůči vládě elit, které by měla být svěřena veškerá politická moc. Společnost chápal jako „rodinu“, kde má „otec“ pevně vládnout a kde se každý občan „naučí své řádné místo, které nebude chtít opustit.“ Zakončím to jedním z asi nejvýmluvnějších citátů o státním systému vzdělávání, jaký jsem kdy slyšel. Je od Horace Manna: „Vězení jsou doplňkem školy, čím méně máte škol, tím více musíte mít věznic.“ Horaci, a v čem je mezi nimi rozdíl?

Asi nejsmutnější částí Platónovy alegorie o jeskyni, příběhu o lidech, kteří akceptují iluze jako veškerou svou realitu, spočívá v tom, že když se jeden z vězňů dostane z jeskyně a uvidí svět v jeho skutečné podobě, tak se po svém návratu setkává nejen se skepsí, ale i opovržením a hněvem za to, že přináší tato poznání zpět do jeskyně. Realita pro lidi uvnitř jeskyně je tou jedinou realitou, kterou kdy poznali, a strach a nepříjemné pocity spojené s připuštěním si, že celý jejich život byl iluzí, je pro většinu z nich nesnesitelné. Státní vzdělávání dosahuje takové efektivnosti, protože se nás zmocní v útlém věku. Naučí nás přizpůsobení, poddajnosti, slepé loajalitě a poslušnosti. Představuje odevzdání našich myslí, které nakonec vede k přesunu vlastnictví nad sebou samými do rukou cizinců.

Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost
Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama