V tomto výňatku z knihy “Resisting Illegitimate Authority” (Jak se vzepřít nelegitimní autoritě – pozn. SU) zkoumá její autor Bruce E. Levine způsoby, kterými konvenční vzdělávání trestá projevy proti autoritě a vede děti ke konformitě.

“Role škol jakožto institucí je – z velké části – učit lidi poslušnosti a konformitě, což z nich dělá lehce ovladatelné a indoktrikovatelné jedince. Dokud školy budou plnit tento úkol, budou mít podporu.” – Noam Chomsky, Understanding Power: The Indispensable Chomsky, 2002

“Existuje důvod, proč je vzdělání na prd, a je to z toho stejného důvodu, proč se to nikdy nikdy nikdy nezmění… Protože ti, kteří za tím stojí, ti, kteří stojí za tímto státem, ho změnit nechtějí… Nechtějí dobře informované, vzdělané lidi, kteří jsou schopni kritického myšlení… Víš, co chtějí? Chtějí poslušné pracovníky… Lidi, kteří jsou dost chytří na to, aby mohli ovládat stroje a dělat všechno to papírování. Ale zároveň dost hloupí na to, aby pasivně všechny tyhle sračkový práce přijali.” – George Carlin, “The American Dream” z Life is Worth Losing, 2006

“Když si vzpomenu na všechny ty blbosti, které jsem se učil na střední škole, je s podivem, že jsem vůbec schopen přemýšlet.” – Paul Simon, “Kodachrome,” 1973

Když jsem byl malé, školou povinné dítko, a to ještě před tím, než jsem chápal význam slov „autoritativní“ nebo „odlidštěný“, už tehdy mi připadalo, že je něco hodně divného na místě, kde musím zvedat ruku, když potřebuji na záchod. Vzpomínám si, že jsem měl vlastně štěstí, jelikož nejsem stydlivý. Kdybych byl příliš ostýchavý na to se zeptat, mohl bych si načůrat do gatí. A nejen, že tahle nutnost se ptát byla špatná sama o sobě, ale někteří učitelé vyžadovali, abychom jim říkali – nebo ukazovali na prstech – jestli potřebujeme čůrat (jeden prst) nebo kakat (dva prsty). Pamatuji si, že jsem přemýšlel o tom, že pro ostýchavé dívky to musí být obzvlášť hrozné, a že učitelé jsou pervezní, když to po nás vyžadují.

I dnes mi hodně dětí říká, že stále potřebují povolení od učitele, aby si mohli odskočit. Nedávno mi jeden student střední školy pověděl, že na jeho škole mají studenti omezený počet propustek na pololetí. Zeptal jsem se ho, co se stane, když někomu propustky dojdou a potřebuje jít kadit – to jako čekají, že si nasere do kalhot? A on se smál. A tak jsem mu řekl, že tu otázku myslím vážně – co přesně čekají, že se stane? A on mi vážně odpověděl: „Ve škole je tolik zkurvených věcí, že o nesmyslných detailech už ani nepřemýšlíme.“

Sociální psycholog Stanley Milgram se po zveřejnění své studie “Obedience to Authority” (Poslušnost autoritě – pozn. SU), jež ukazuje až děsivou poslušnost vůči samozvané autoritě, pokoušel porozumět příčinám: „Jakmile dítě opustí bezpečí své rodiny, je umístěno do institucionálního autoritativního prostředí zvaného škola.“ Tam se student učí, že „úcta je to jediné správné a vhodné chování vůči autoritě“. Běžné školy nejen že požadují naši úctu k autoritám bez ohledu na náš názor na jejich legitimitu, ale také úctu k autoritám neosobním. Milgram poznamenává, že „moderní průmyslový svět tlačí jednotlivce k podrobení se neosobním autoritám, a výsledkem je hierarchie založená na odznacích, uniformách a titulech.“ Jinými slovy, na symbolech.

Psycholog Victor Goertzel a pedagožka Mildred Goertzel v knize “Cradles of Eminence” (Kolébky slavných – pozn. SU) z roku 1962 zkoumali dětství asi 400 významných lidí a došli k závěru, že většina z nich školu nesnášela.

Manželé Goertzelovi popisují trápení, které prožíval svobodomyslný Albert Einstein ve škole. Když byl Einstein v pubertě, byla pro něj docházka do školy natolik nesnesitelná, že požádal školního lékaře, aby mu napsal potvrzení, že se nervově zhroutil a nemusí chodit do školy (a tato taktika fungovala). Einstein to později uzavřel slovy: „Ve skutečnosti to není nic než naprostý zázrak, že moderní metody vzdělávání  ještě nestačily úplně zabít naší posvátnou zvídavost… Je obrovskou chybou si myslet, že radost z hledání odpovědí by měla být podporována nátlakem a smyslem pro povinnost.“

Jeden z Einsteinových životopisců, Ronald Clark, tvrdí, že mladý Albert nevěnoval pozornost svým učitelům a dvakrát nezvládl přijímačky na vysokou školu. Einstein vzpomínal na to, jak nenáviděl autoritativní disciplínu ve školách: „Učitelé na základní škole mi často připadali jako seržanti a na gymnáziu pak jako poručíci.“ Když se Einstein konečně dostal na vysokou školu, jeden profesor mu řekl: „Máte jednu chybu, nikdo vám nemůže nic říct.“ Dnes by mladý Albert Einstein zřejmě byl diagnostikován jako člověk s ADHD a možná také s ODD (Porucha opozičního vzdoru). Tyto charakterové vlastnosti Einsteina byly to, co štvalo autority – zpochybňování a vyzývání nelegitimní autority. Vlastnosti, které jsou velmi důležité pro opravdu velké vědce.

V běžné škole je hlavní metodou „motivace“ donucení skrze známkování. Studenti se učí zpaměti, aby dostali dobrou známku, ale přestali pokládat otázky a hledat na ně vlastní odpovědi. Jak tvrdil „antisystémový pedagog“, John Holt: „Když to doženeme do důsledku, škola je místo, kde se učíme být hloupí… Děti přichází do školy naplněné zvědavostí, ale během pár let jejich zvědavost vyhasne nebo se aspoň utlumí.“ Motivační metody donucení nejenže ničí zvědavost, ale zabraňují studentům v tom, aby si udrželi fakta v paměti.

„Udělal sis domácí úkol,“ připomíná Noam Chomsky, „napsal jsi test, možná jsi dokonce dostal jedničku – ale po týdnu už vůbec nevíš, co v tom testu bylo.“

Běžné školy také utlumují lásku ke čtení. Ve výzkumu, který byl zveřejněn organizací Common Sense Media v roce 2014, se uvádí: „Mezi obdobím dětství a adolescence až pozdní puberty se výrazně snížil počet dětí, které denně četly.“ Jedna studie (Scholastic, 2013) zdokumentovala propad z 48% mezi šesti až osmi lety – na 24% mezi patnácti a sedmnácti lety u dětí, které četly denně. A další studie (National Center for Educational Statistics, 2013) ukazuje propad z 53% v devíti letech na 19% v sedmnácti letech.

Co většinu adolescentů odrazuje od čtení pro radost? Povinná četba knih, které je nezajímají. Vzpomínám si, jak mi jeden teenager, který jako dítě četl velmi rád, říkal, že mu povinná četba znechutila čtení. Vtipkoval jsem, že kdyby jednoho dne zavedli dětem povinný sex s někým, o koho nemají vůbec žádný zájem, pravděpodobně by jim to znechutilo sex všeobecně. On se na pár sekund zamyslel, a pak mi řekl, že pokud by něco takového dospělí zavedli, pak jen proto, že právě zjistili, že jakákoliv povinnost dětem dokáže znechutit cokoliv.

Jaký je vlastně původ masového vzdělávání v USA? Chomsky vysvětluje: „V devatenáctém století bylo navrženo, jak z nezávislých farmářů vyrobit poslušné dělníky pro továrny. A to z velké části ovlivnilo vzdělávací proces.“ Chomsky to uzavírá tím, že ti, kteří byli na vrcholu sociální hierarchie, podporovali povinný vzdělávací systém, protože věřili, že „lidé by měli být pasivní, apatičtí a prostě dělat, co jim řeknou jejich nadřízení. To je elitářská ideologie napříč politickým spektrem – od liberálů až po leninisty. Je to v podstatě ta stejná ideologie: Lidé jsou příliš hloupí a ignoranští na to, aby dovedli fungovat samostatně, takže pro své vlastní dobro potřebují být ovládáni.”

Jak se Američanům dostalo více veřejného vzdělání, stali se méně schopni zpochybňovat vládnoucí elitu. V roce 1900 jen 6% Američanů dokončilo střední školu a studium na vysoké škole bylo mezi běžnými Američany velmi vzácné. Dnes má přibližně 85% Američanů střední školu a vysoká škola je pro všechny samozřejmostí. Nicméně v osmdesátých a devadesátých letech 19. století američtí farmáři, kteří neměli vzdělání žádné nebo jen krátké, založili Populistické hnutí, největší organizované hnutí dělnické třídy, a ustavili Stranu lidí, která dostala v roce 1892 v prezidentských volbách  8% hlasů. Tato strana navrhla “plán podhodnocení“ (pokud by byl implementován, farmáři by získali snadněji úvěr a omezila by se moc velkých bank) a poslali 40 000 lektorů napříč USA, aby tento plán propagovali. Dokázali, že všechny druhy sofistikovaných politických ideí, strategii a taktik u Americké dobře vzdělané populace chybí.

Existují svobodomyslní učitelé, kteří otevřeně poukazují na autoritativní povahu běžných škol. John Taylor Gatto, který získal cenu Newyorský učitel roku, 31. ledna roku 1990 uvedl:

„Pravda je, že škola vás doopravdy nenaučí nic, kromě toho, jak poslouchat rozkazy. Je mi to obrovskou záhadou, protože ve školství pracují tisíce dobrých a ohleduplných lidí jako učitelé, pomocný personál a úředníci, ale abstraktní logika instituce přebíjí jejich individuální přínos.“

Běžné školy učí úctu k nadřízeným, poslušnost k autoritám, ke kterým ani nemusíte cítit respekt, a papouškování zbytečného učiva jen pro lepší známku. Ve standardních třídách se studenti učí, že mají být pasivní, řízení druhými, vyžadovat odměny a tresty od autorit, předstírat, že je zajímají věci, které jsou jim doopravdy ukradené, a že člověk sám není schopen změnit svou neuspokojivou situaci.

V hierarchické společnosti renomované vzdělávací instituce dávají prestižní odznaky. Antisystémový pedagog Jonathan Kozol, který studoval na elitní přípravné škole a pak na Hardvardu, dodává: „Děti zjišťují už na začátku své vzdělávací cesty, že velkým nebezpečím pro jejich úspěch jsou výroky pronesené důrazným hlasem.“ Kozol také vzpomíná, jak byl učen, aby poslouchal rozkazy a svůj nesouhlas “formuloval jako zdvořilou diskusi“ a dále vysvětluje, jak školy, zvláště ty elitní, učí to, co nazývá „netečným zájmem“: že péče o sebe samého je etická, ale neposlušnost je dětinská.

Bruce E. Levine je praktikující klinický psycholog a autor několika publikací, mj. knihy Surviving America’s Depression Epidemic (Jak přežít americkou epidemii deprese – pozn. SU).

Tipping Points děkují AK Press a Bruce E. Levinovi za povolení použít tento výňatek z knihy Resisting Illegitimate Authority a také Andrew Gordonovi za to, že tuto myšlenku navrhl.