V článcích zde na internetových stranách SvobodaUčení.cz často poukazujeme na rostoucí nesoulad mezi rychle se rozvíjejícím světem a vývojově paralyzovaným školstvím klasického typu. Vycházíme z předpokladu, že nedokonalosti školní výuky podléhají určitému časovému vývoji a nadále se zvětšují. Považuji za důležité popsat, jak si tuto časovou závislost konkrétně představuji a podívat se přesněji na její počáteční bod.

Velmi dobře zmiňovanou problematiku popisuje video Ondřeje Šteffla z konference TEDx konané v roce 2010. Nyní se pokusím jeho myšlenku o něco rozšířit, graf vývoje společnosti doplnit o křivku školství a vyvodit patřičné závěry. Ondřej Šteffl výstižně poznamenal, že lidské vědomosti se rozšiřují stále rychleji a podléhají exponenciální závislosti. Naopak škola, jak ji běžně známe, vykazuje časově neměnný „vývoj“. Nebudu daleko od pravdy, když tuto státní instituci nařknu, že jediný pozorovatelný rozdíl za desítky let její existence představuje výměna černé tabule za lehce modernější, tmavě zelenou. Za pomoci právě uvedeného výroku si křivku klasického školství představuji jako přímku s nepatrným sklonem. Po definici vývoje společnosti i školství můžeme jejich časové závislosti porovnat. Musím však poznamenat, že můj graf není z matematického hlediska přesný, pouze se snažím s jeho pomocí vyjádřit určitou tendenci.

Odhadovat celý vývoj vzdělávání si netroufám, proto přímka začíná až v době zavedení pruského povinného školství, což je období představující stěžejní bod. „Během 18. století bylo pruské království jednou z prvních zemí na světě, která představila povinnou školní docházku placenou z daní, zahrnující osmileté základní vzdělání nazvané Volksschule.“ [1] Z Pruska se tento školní systém dále rozšířil do mnoha zemí včetně Rakousko-Uherska a tvořil předlohu tamějších reforem vzdělávání. Graf jsem načrtl způsobem vytvářejícím v tomto důležitém bodě podstatný rozdíl mezi společností a školstvím. Nejedná se o náhodu, jelikož pruské školní reformy si nekladly za cíl přesně kopírovat potřeby společnosti a připravovat absolventy na reálný svět, přestože mezi lidmi panuje přesvědčení, že školy vznikly s jednoznačným cílem vzdělávat a v minulosti bychom se bez nich neobešli. Zásadní krok spočívá v rozvaze nad tím, odkud se zmiňovaná myšlenka vzala. Tímto způsobem se nám škola prezentovala sama, při hodinách dějepisu, nebo při námitkách žáků ohledně její smysluplnosti. Všichni jsme si prošli povinnou docházkou a na každého z nás dýchla svým autoritářstvím. Těžko se při tom bude prezentovat byť jen s malou dávkou pochybností. Copak můžeme čekat například od jistého řetězce rychlého občerstvení následující slogan: „Naše jídlo je předražené, nezdravé a marketingové zaměření na děti po morální stránce silně pokulhává.“ Stejně tak nelze od školy očekávat střídmou sebereflexi, dočkáme se vždy pouze glorifikace.

Dokonce ani oficiální prameny a učebnice neupírají pruské reformě politický nádech. Opět uvedu citaci z anglické Wikipedie popisující systém následně: „Školství poskytovalo nejen dovednosti potřebné v počátcích průmyslové revoluce (čtení, psaní a aritmetiku), ale též striktní výchovu etiky, povinností, disciplíny a podřízení.” [1] Podobný výklad prezentuje i John Taylor Gatto, silný zastánce svobodného přístupu ke vzdělávání a autor knihy The Underground History of American Education. Pokud nadále považujete výklad historie popisující školství též jako nástroj moci za nepodloženou konspiraci, nahlédněte do článků od Bretta Veinotte, jenž výtečně mluví ve svém audio blogu School Sucks Podcast a cituje zajímavé výroky šiřitelů pruského modelu.

Pro Českou republiku jsou podstatné reformy Marie Terezie, inspirované pruskou pedagogikou. Naše jediná žena vládnoucí na českém trůně zavedla roku 1774 Všeobecný školní řád. Z něho nepřímo plynula povinnost chodit do školy ve věku od šesti do dvanácti let. Byrokraté zatím nemohli striktně stanovit povinnou docházku, jelikož neexistovala kompletní síť veřejných škol. Právě zřizování škol představovalo hlavní cíl Všeobecného školního řádu a předpokládalo se, že rodiče budou do těchto škol své děti posílat. Reforma schválená císařovnou však nesplnila očekávání a některé části Rakouska vykazovaly negramotnost poloviny obyvatelstva desítky let poté. Celkově se v rakouských krajích reforma nesetkala s velkým nadšením, a odpůrci reformy museli být zavřeni do vězení. [2] Pro zvýšení motivace docházet do školy bylo například roku 1778 vydáno nařízení, že mistr může přijmout do učení pouze pracovníka, jenž absolvoval pravidelné vyučování. Následně v roce 1786 byl ustanoven dvorský dekret stanovující povinnost všem řemeslníkům přijímat jedině učedníky, kteří absolvovali alespoň dva školní roky. [3] Situace se ani tak nevyvíjela dle představ panovníků, což byl důvod pro ustanovení povinné školní docházky císařem Františkem I. roku 1805 v rámci dokumentu Politické zřízení školské. Tomuto vladaři zároveň vadil osvícenský duch tereziánských reforem a školy podrobil důslednému dozoru a cenzuře. Motto uvedeného zřízení shrnuje následující citát: „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“ [4] Přes všechnu snahu se státu nedařilo školní docházku vymáhat a údajně až třetina dětí do školy vůbec nedocházela. [5] S nekázní obyvatelstva úřednictvu došla trpělivost v roce 1869, kdy byl vydán Školský zákon. Docházka se prodloužila na osm let a byla zavedena přísná kontrola jejího plnění. S laxním přístupem k povinné docházce měla zatočit školní rada zřízená v každé školní obci starající se o přesné dodržování zákona. Opět došlo i na vězení, tentokrát pro rodiče, jež děti do školy neposílali. [3] Po těchto událostech již následuje strnulý vývoj až do dnešní doby.

Nakolik bylo státem řízené školství motivováno zvýšením vzdělanosti obyvatelstva a nakolik upevněním mocenské struktury se neodvažuji přesně definovat. Stojím si ale za tím, že k jakémukoliv donucování ze strany byrokratů docházet nemuselo. Lidé mají přirozeně tendenci učit se věci, které shledají v danou dobu jako potřebné. Právě z tohoto důvodu se sice ve škole naučili skvěle psát, ale po několika letech se stejně vraceli k podepisování pomocí křížků. [4] S postupem času by si téměř všichni osvojili čtení, psaní a počítání, jelikož by se tyto dovednosti stávaly nepostradatelnými. Jako argument je možné uvést například počítačovou gramotnost, jež se díky stále většímu rozšíření moderní techniky stává v dnešní době základní dovedností, přičemž se ji lidé učí sami od sebe. Představte si, že Vám někdo zaklepe na dveře se slovy: „Učíme počítačové gramotnosti. Náš kurz trvá osm let a po zapsání ho není možné opustit. Neuposlechnutí stanovených osnov bude trestáno a musíte bezmezně poslouchat naše instruktory.“ Kývnul by někdo na takovou nabídku? Myslím, že by každý takovému prodejci razantně zabouchl dveře před nosem. Udělejme to samé se vzdělávacím systémem. Z hlediska funkce učení byl navržen velmi špatně a díky dynamickému rozvoji společnosti se v minulosti matně existující pozitiva definitivně vytrácí.