Moje aprobace mě opravňuje vyučovat angličtinu a literaturu, ale to vůbec není to, co dělám. Učím školu a získávám za to ocenění.

Říkejte mi prosím pane Gatto. Před šestadvaceti lety, když jsem neměl nic lepšího na práci, jsem zkusil učení ve škole. Moje aprobace mě opravňuje vyučovat angličtinu a literaturu, ale to vůbec není to, co dělám. Učím školu a získávám za to ocenění.

Vyučování znamená mnoho různých věcí, ale vyučování ve škole vždy obsahuje šest konkrétních lekcí, od Harlemu až po Hollywood. Za tyto lekce platíte více způsoby, než si dokážete představit, takže byste asi měli vědět, které to jsou:

První lekce, kterou učím, je: „Buď ve třídě, do které patříš.“ Nevím, kdo rozhodl, že děti patří zrovna sem, ale do toho mi nic není. Děti jsou očíslovány, takže pokud se nějaké ztratí, může být navráceno do správné třídy. Postupem času se různé způsoby číslování dětí výrazně rozšířily, až je těžké vidět lidskou bytost pod tou zátěží čísel, které každý nosí. Číslování dětí je velký a výdělečný byznys, ačkoliv to, co má docílit, je nepatrné.

V každém případě mi do toho nic není. Mým úkolem je, aby to děti měly rády – být společně zavřené – anebo aby to minimálně snášely. Pokud jde vše dobře, děti si neumí představit samy sebe nikde jinde; závidí a bojí se lepších tříd a pohrdají hloupějšími. Třída tedy většinou pochoduje společně. Je to opravdová lekce každého zmanipulovaného soupeření, jakým je škola. Naučíte se, kam patříte.

Nicméně navzdory všeobecnému plánu se snažím o povzbuzení dětí k vyšším známkám tím, že slibuji případný přesun do lepší třídy. Naznačuji, že jednou přijde den, kdy je někdo zaměstná na základě známek, i když moje zkušenost říká, že zaměstnavatelé (správně) na takové věci nehledí. Nikdy nelžu přímo, ale pochopil jsem, že pravda a učení ve škole jsou neslučitelné.

Lekce číslovaných tříd je, že neexistuje způsob, jak ze z nich dostat, leda za pomoci kouzel. Dokud se to nestane, musíš zůstat tam, kde jsi.

Druhá lekce, kterou děti učím, je to, že se mají zapínat a vypínat jako vypínač. Vyžaduji, aby v mých hodinách dávaly pozor a aby společně soupeřily o moji přízeň. Ale když zazvoní, trvám na tom, aby všeho zanechaly a rychle pokračovaly k další pracovní stanici. V mých hodinách se nikdy nic nedokončí, ani v žádných jiných hodinách, které znám.

Lekce zvonku je to, že žádná práce není hodná dokončení, tak proč se o něco příliš hluboce zajímat? Zvonky jsou skrytou logikou vyučování; jejich argument je neúprosný; zvonky ničí minulost a budoucnost, proměňují každý interval v jednotvárnost, stejně jako abstraktní mapa dělá každou živou horu a řeku stejnou, i když není. Zvonky vštěpují každé snaze lhostejnost.

Třetí lekce, kterou vás učím, je odevzdání vaší vůle předurčenému velení. Práva mohou být udělena či odebrána autoritou bez odvolání. Jako učitel zasahuji do mnoha osobních rozhodnutí, vydávám propustku těm, které shledám oprávněné, nebo zahajuji disciplinární konfrontaci za chování, které ohrožuje moji autoritu. Moje rozsudky jsou neúprosné a rychlé, protože individualita se v mé třídě neustále snaží prosadit. Individualita je prokletím všem klasifikačním systémům, rozpor v třídní teorii.

Čtvrtá lekce, kterou učím, říká, že jen já určuji, jaké osnovy se budete učit. (Spíše prosazuji rozhodnutí lidí, kteří mě platí). Tato moc mi umožňuje okamžitě oddělit dobré děti od špatných. Dobré děti dělají úkoly, které jim zadám, s minimálními problémy a přijatelným nadšením. Z miliónů užitečných věcí k učení já rozhoduji, na jakou malou část máme čas. Rozhodnutí je na mně. Zvídavost nemá v mé práci příliš důležité místo, jen přizpůsobivost.

Špatné děti proti tomu samozřejmě bojují a snaží se otevřeně či potají rozhodovat samy za sebe o tom, co se naučí. Jak to můžeme dovolit, aniž bychom přestali být učiteli? Naštěstí existují postupy, jak zlomit vůli těch, kteří vzdorují.

Toto je další způsob, kterým učím závislost. Dobří lidé čekají na učitele, až jim řekne, co mají dělat. Je to ta nejdůležitější lekce ze všech, že musíme čekat na jiné lidi, lépe vzdělané než jsme my, aby naše životy dávaly smysl. Bez nadsázky je celá naše ekonomika závislá na této lekci. Zamyslete se nad tím, co všechno by zkolabovalo, kdyby se děti nenaučily závislosti: byznys sociálních služeb by těžko přežil, včetně rychle rostoucí oblasti poradenství; komerční zábava nejrůznějších druhů, spolu s televizí, by ochabla, pokud by si lidé pamatovali, jak se zabavit sami; potravinové služby, restaurace a sklady na hotová jídla by se zmenšily, pokud by se lidé vrátili k připravování vlastních jídel, než aby spoléhali na cizince. Většina z moderního práva, zdravotnictví a strojírenství by šla také – stejně tak textilní průmysl – pokud by nebyla zajištěna zásoba bezbranných lidí, které školy produkují každým rokem. Vybudovali jsme způsob života, který závisí na lidech, kteří dělají to, co je jim řečeno, protože nic jiného neznají. Proboha, jen to neměňme!

V páté lekci učím, že vaše sebeúcta by měla záviset na měřítku hodnot pozorovatele. Moje děti jsou neustále hodnoceny a posuzovány. Měsíční hodnocení je ve své impozantní přesnosti posláno do domovů studentů, aby šířilo uznání či přesně označilo – do jediného procentního bodu – jak nespokojení by rodiče se svým dítětem měly být. Ačkoli někteří mohou být překvapeni jak málo času a uvažování je do těchto hodnocení vkládáno, kumulativní váha těchto objektivně se tvářících dokumentů vytváří profil, který od dítěte vyžaduje určité rozhodnutí o něm samém a o jeho budoucnosti založené na nahodilých soudech cizinců.

Sebehodnocení – podstata každého důležitého filozofického systému, který se kdy na této planetě objevil – není nikdy faktorem v těchto věcech. Lekce žákovských knížek, známek a testů je taková, že děti by neměly důvěřovat samy sobě ani svým rodičům, ale že musejí spoléhat na hodnocení certifikovaných úředníků. Lidem musí být jejich hodnota řečena.

V šesté lekci děti učím, že jsou sledovány. Každého studenta udržuji pod neustálým dozorem, stejně jako moji kolegové. Nejsou zde žádná soukromá místa jen pro děti; ani žádný soukromý čas. Přestávky trvají 300 vteřin, aby se promiskuitní přátelení udrželo na nízké úrovni. Děti jsou povzbuzovány, aby donášely na sebe navzájem a dokonce i na své rodiče. Samozřejmě rodiče povzbuzuji také, aby oznamovali vzpurnost svých dětí.

Zadávám „domácí úkoly“, aby se tento dozor rozšířil i do domácností, kde by se studenti mohli naučit něco neautorizovaného, možná od otce nebo od matky, nebo od nějakého moudřejšího člověka v sousedství.

Lekce neustálého dozoru je to, že nikomu nelze důvěřovat, že soukromí není legitimní. Dozor je antickou naléhavostí určitých významných myslitelů; bylo to základní doporučení Kalvína v Instituci, Platóna v Republice, Hobbse, Comta, Francise Bacona. Všichni tito bezdětní muži objevili to stejné: Pokud chcete udržet společnost pod centrální kontrolou, děti musejí být bedlivě sledovány.

Velkým úspěchem školní výuky je to, že dokonce i mezi těmi nejlepšími z mých kolegů a mezi těmi nejlepšími rodiči, je jen malé množství těch, kteří dokáží přemýšlet odlišně. Přesto jen několik generací zpět byla situace ve Spojených státech odlišná: originalita a rozmanitost byly všeobecně rozšířené; naše svoboda od státních regulací z nás udělala zázrak světa; hranice sociálních tříd bylo relativně jednoduché překročit; naši občané byli úžasně sebevědomí, vynalézaví a byli schopni dělat mnoho věcí nezávisle, přemýšlet sami za sebe. Byli jsme jednotlivci.

K přenosu základní gramotnosti a matematických dovedností, dostatečných proto, aby se děti dále mohly vzdělávat samy, stačí kolem padesáti vyučovacích hodin. Volání po „základních dovednostech“ je pouhým mlžením, kterým si školy zajišťují děti na dvanáct let, během kterých je učí oněch šest lekcí, které jsem vás právě naučil.

Ve Spojených státech máme společnost, která se dostává čím dál tím více pod centrální kontrolu již od doby před občanskou válkou: životy, které vedeme, oblečení, které nosíme, jídlo, které jíme, a zelené dálniční značky, podél kterých jezdíme od jednoho pobřeží ke druhému, jsou produkty této centrální kontroly. A stejně tak si myslím, že epidemie drog, sebevražd, násilí, krutosti a upevňování sociálních tříd, jsou produktem odlidštění našich životů, oslabení jednotlivců a důležitosti rodiny, které centrální kontrola uvaluje.

Bez plně aktivní role v životě vaší komunity se nemůžete vyvinout v úplnou lidskou bytost. Aristotelés nás to naučil. Měl zajisté pravdu; podívejte se okolo sebe nebo se podívejte do zrcadla: to je názorná ukázka.

„Škola“ je nezbytným podpůrným systémem pro vizi sociálního inženýrství, která odsuzuje většinu lidí k tomu, aby byli podřadnými kameny v pyramidě. „Škola“ je trikem, díky kterému vypadá tato pyramida společenského pořádku jako nevyhnutelná (ačkoli takový předpoklad je zásadní zradou Americké revoluce). V koloniálním období a během raného období republiky jsme neměli žádné státní školy. A přesto se příslib demokracie začal realizovat. K tomuto příslibu jsme se ale otočili zády tím, že jsme uvedli k životu antický sen Egypta: povinný výcvik v podřízení se pro všechny. Povinné školství bylo tajemstvím, které Platón zdráhavě nastínil v Republice, když popisoval plány pro totální státní kontrolu lidského života.

Současná debata o tom, jestli bychom měli mít národní osnovy, je nesmyslná; již je máme, v oněch šesti lekcích, o kterých jsem vám říkal, a v několika dalších, kterých jsem vás ušetřil. Tyto osnovy produkují morální a intelektuální strnulost, a žádný obsah v osnovách nebude dostatečný, aby tyto špatné vlivy zvrátil. Předmětem debat je jen velká bezvýznamnost.

Kde se tato hrozná místa, tyto „školy“ vzaly? Tak jak je známe, jsou to produkty dvou „rudých hrozeb“ let 1848 a 1919, kdy se mocné zájmové skupiny obávaly revoluce chudých zaměstnanců v průmyslu, a částečně jsou výsledkem odporu, který cítili starousedlíci vůči vlnám Keltů, Slovanů a Jihoameričanů – a katolického náboženství – po roce 1845. A zajisté třetí příčinu můžeme nalézt v odporu těch stejných rodin vůči Afričanům, kteří se po občanské válce volně pohybovali ve společnosti.

Znovu se podívejte na šest lekcí školy. Jedná se o výcvik pro trvalou nižší třídu, pro lidi, kteří budou navždy ochuzeni o možnost nalezení své vlastní geniality. A je to výcvik, který otřásá svojí původní logikou: regulovat chudé. Od 20. let 20. století se původní záběr školní docházky rozšiřuje i na střední třídu kvůli růstu školní byrokracie a kvůli méně viditelnému růstu průmyslů, které profitují z této podoby školní docházky.

Je s podivem, že Sokrates byl pobouřen, když ho obvinili z toho, že je placen za vyučování? I tenkrát filozofové jasně chápali nevyhnutelný směr, kterým by se vydala profesionalizovaná výuka, přebrala by vyučovací funkci, která ve zdravé komunitě patří všem; a vskutku nejzřetelněji patří vám, protože nikomu jinému víc nezáleží na vašem osudu. Profesionalizovaná výuka způsobuje další vážný problém. Dělá věci, které jsou ve své podstatě jednoduché se naučit, jako je čtení, psaní a počítání, obtížné – tím, že trvá na tom, aby byly vyučovány pedagogickými postupy.

S lekcemi, které každý den vyučuji, můžeme se divit tomu, že dnes čelíme národní krizi? Mladí lidé se nezajímají o svět dospělých a ani o budoucnost; nezajímají se téměř o nic, až na rozptýlení hračkami a násilím? Bohaté nebo chudé, školní děti se nedokáží na nic příliš dlouho soustředit. Nemají smysl pro minulost ani budoucnost; jsou nedůvěřivé k intimnostem (jako děti z rozvedených rodin); nesnáší samotu, jsou kruté, materialistické, závislé, pasivní, násilné, nesmělé před neočekávanými věcmi, závislé na rozptylování.

Všechny okrajové tendence dětství jsou zvětšeny do groteskních rozměrů školní výukou, jejíž skryté osnovy zabraňují efektivnímu osobnímu rozvoji. Vskutku bez zneužívání bojácnosti, sobeckosti a nezkušenosti dětí by naše školy nemohly přežít, a ani já jako certifikovaný učitel.

„Kritické myšlení“ je termín, který dnes často slýcháme jako formu výcviku, který předznamená zlaté časy masové školní docházky. To zajisté, pokud k tomu někdy dojde. Žádná běžná škola, která by se odvážila vyučovat používání dialektiky, heuristiky a ostatních nástrojů svobodné mysli, by nepřežila ani jeden rok.

Institucionalizovaní učitelé ničí vývoj dětí. Nikdo nepřežije Osnovy Šesti Lekcí bez úhony, ani učitel. Tato metoda jde hluboce a nesmírně proti vzdělávání. Nic ji nemůže spravit. Je velkou ironií lidských záležitostí, že masivní přehodnocení, které školy potřebují, by stálo o tolik méně, než kolik utrácíme dnes, že je pravděpodobné, že se to nestane. Byznys, ve kterém jsem, je především agenturou na ochranu zaměstnání. Nemůžeme si dovolit ušetřit peníze, ani kdybychom tím pomohli dětem.

Po studiu historického vývoje a po šestadvaceti letech vyučování jsem došel k závěru, že jediná dostupná alternativa pro většinu rodin, je vyučovat své děti doma. Malé, decentralizované školy jsou další alternativou. Nějaká volnotržní forma veřejného vzdělávání je nejpravděpodobnější místo pro hledání odpovědí. Ale nemožnost těchto věcí pro zdrcené chudé rodiny, a pro příliš mnoho lidí na okraji ekonomické střední třídy, naznačuje, že pohroma Škol Šesti Lekcí bude pravděpodobně pokračovat.

Po životě stráveném ve školách jsem přesvědčen o tom, že metoda školní výuky je jediným opravdovým obsahem, který má. Nemyslete si, že dobré osnovy nebo dobré vybavení nebo dobří učitelé jsou zásadním klíčovým faktorem času, který tráví vaše děti ve škole. Veškeré patologie, o kterých jsem mluvil, jsou přítomny ve velkém množství, protože škola dětem zabraňuje, aby byly samy sebou a aby byly se svými rodinami, aby se naučily sebemotivaci, vytrvalosti, samostatnosti, odvaze, důstojnosti a lásce – a samozřejmě aby se naučily pomáhat ostatním, což jsou jedny z nejdůležitějších lekcí rodinného života.

Před 30 lety bylo možné se toto všechno naučit po příchodu ze školy. Ale televize ukrojila velkou část tohoto času, a kombinace televize a stresu typického v rodinách, kde oba rodiče pracují, či v rodinách s jedním rodičem, téměř zničila čas, který spolu rodina trávila. Našim dětem již nezbývá čas vyrůst v plnohodnotného člověka.

Budoucnost se rychle blíží. Budoucnost, která bude trvat na tom, abychom se všichni naučili moudrost nemateriální existence; tato budoucnost bude vyžadovat jako cenu za přežití, abychom následovali život úsporný v materiálních nákladech. Tyto lekce se nelze naučit v našich současných školách. Škola je jako začínat život s dvanáctiletým trestem ve vězení, kde v osnovách jsou jen ty špatné návyky. Já školu vyučuji a získávám za to ceny. Já bych to měl vědět.