Každá škola by měla být především morální komunitou.

Před mnoha lety jsem jako součást svého raného výzkumu školy Sudbury Valley seděl na Školní radě, kde byla hlavním bodem programu stížnost ohledně oblečení nového studenta. Tento mladík chodil do školy s koženou vestou, na které byla zobrazena svastika (hákový kříž). Na většině škol by tuto záležitost rychle a efektivně vyřešil ředitel, který by si nechal daného studenta zavolat do své kanceláře, kde by mu nařídil, aby si bundu sundal a nikdy ji už do školy nenosil. Ale takto Sudbury Valley problémy neřeší. Sudbury Valley nemá ředitele. Je řízena výhradně demokratickým způsobem prostřednictvím Školní rady, které se mohou zúčastnit všichni studenti (od čtyřletých až po středoškoláky) a celý personál. Více informací zde.

Debata, kterou jsem poslouchal, by slušela Nejvyššímu soudu Spojených států. Na jedné straně se debatovalo o svobodě projevu. Zahrnuje svoboda projevu právo nosit svastiku? Pamatuji si, jak se jedna dívka promyšleně ptala: „Předpokládejme, že zakážeme svastiku. Znamená to, že bychom mohli také zakázat srp a kladivo, tedy symbol, pod kterým byla spáchána nesmírná zvěrstva? A co poté vlajka Spojených států? Někteří lidé by mohli být uraženi kvůli zvěrstvům, jakými bylo otroctví nebo masová vražda původních obyvatel. Jakmile začneme narušovat svobodu projevu, kde se zastavíme?“

Na druhé straně někteří argumentovali tím, že svastika je symbolem nenávisti, čímž srp a kladivo nebo vlajka jakéhokoli jiného státu není. Byla prezentována historie – ne za účelem vyučování, ale jednoduše jako součást procesu argumentace, která byla relevantní k danému rozhodnutí. Jak debata pokračovala, napětí mezi právem na svobodu projevu a právem na svobodu před urážlivým projevem stoupalo.

Většinou mluvili členové personálu a starší studenti, ale mnoho mladších dětí bylo také přítomno (dobrovolně, neboť účast na Školní radě není povinná). Z výrazu i těch nejmladších bylo poznat, že jsou do diskuze pozorně zapojeni, a když nastal čas volby, jejich hlas byl opravdu informovaným. Slyšely veškeré argumenty z obou stran. Záležitost ohledně oblečení se stala hlubokou morální otázkou o svobodě a o tom, jak svoboda jednoho člověka někdy zasahuje do svobody ostatních, což je důvodem, proč jsou pravidla potřeba. Nakonec byla svastika zakázána a ve škole nyní platí všeobecné pravidlo proti zobrazování symbolů nenávisti nebo užívání slov, která jsou běžně chápána jako výrazy nenávisti vůči nějaké skupině či jednotlivci, i když nenávist nebyla zamýšlena.

Co to má společného s šikanou? Všechno.

V tradiční škole, kde ředitel nařídí studentovi, aby nenosil svastiku, se on sám dopouští šikany. Používá svou nadřazenou moc, aby na studenta uvalil svou vůli, aniž by student měl jakoukoli moc. Jediným poučením, které by si tento student odnesl, by pravděpodobně bylo to, že „pravdu má ten, kdo je u moci“ – což je poučením z prostředí šikany.

V Sudbury Valley rozhodla celá komunita lidí, kterých se dané rozhodnutí týkalo. Bylo rozhodnuto promyšleně a morálně prostřednictvím zavedených demokratických procesů. Student, který nosil svastiku a který měl stejné právo volit jako kdokoli jiný, věděl, že to nebyl jen jeden člověk, ale většina lidí – včetně jeho vrstevníků, dospělých i malých dětí – kteří byli proti tomu, aby vestu nosil. A mohl slyšet důvody, které nebyly prezentované nadřízeným, ale které byly vytvořeny v otevřené diskuzi, v níž byly vyslechnuty všechny hlasy. Zároveň ti, kteří se cítili svastikou uraženi, se naučili, že to nemusejí snášet. Mohli své znepokojení vyjádřit, a jejich hlas byl vyslyšen a brán vážně celou komunitou. To je ten zapeklitý a neefektivní systém zvaný demokracie.

O několik let později strávil můj student Jay Feldman v Sudbury Valley stovky hodin. Pozoroval a psal si poznámky o interakcích studentů, jak uvnitř školy, tak i ve venkovních prostorách. Jeho hlavním cílem bylo porozumět tomu, jak v tomto svobodném prostředí dochází k učení, ale ve své zprávě také zaznamenal, že jakákoli přetrvávající šikana se ve škole vůbec nevyskytovala. Mnoho z jeho krátkých historek obsahuje způsoby, kterými studenti v tomto prostředí potlačují jakékoli náznaky začínající šikany. [1]

Z jeho pozorování je jasné, že jeden z účinných prostředků proti šikaně vychází z volného věkového míšení, ke kterému ve škole dochází. Zdá se, že přítomnost malých dětí, které všichni znají, v ostatních dětech vyvolává pečující vlastnosti, které se přenášejí i do interakcí s vrstevníky. [Více o věkovém míšení zde.] Další účinný prostředek vychází z demokratických procesů, prostřednictvím nichž škola funguje, a pocit rovnosti a respektu pro druhého, které tyto procesy vyvolávají.

Jedno z nejčastěji citovaných pravidel – vytvořené samozřejmě demokratickým procesem – se nazývá narušování práv. V zásadě zní následovně: Pokud řeknete nebo uděláte někomu něco, co je potenciálně urážlivé, dotyčný vás požádá, abyste s tím přestali, ale vy nepřestanete. Pak jste narušili právo této osoby nebýt obtěžován a tato osoba, nebo kdokoliv jiný, vás může předvolat před Soudní komisi. Soudní komise (SK) je stálou porotou, která se schází každý den. Je složena z členů školy všech věkových skupin – vždy je tam jedno malé, středně velké a starší dítě a jeden člen personálu – kteří slouží po určitou dobu.

U jednodušších případů se snaží SK většinou případ urovnat, to znamená, dostat se k závěru, který je uspokojivý pro obě strany bez formálního trestu. Obviněný se může omluvit a žalující může omluvu přijmout poté, co vysvětlí, jak se při obtěžování cítil, a to může být konec. Avšak pokud by se obtěžování opakovalo, SK by musela rozhodnout o přiměřeném trestu. Např. viník by nesměl vstupovat do místnosti, kde k činu došlo.

Jak jednoduché a elegantní pravidlo! Ve většině případů to řeší problém toho, pokud byla nějaká nadávka nebo nějaký čin jen „legrací“ nebo skutečným obtěžováním. O obtěžování se jedná, pokud je vážně řečeno: „Nelíbí se mi to, prosím přestaň.“ V některých případech studentům chvíli trvá, než se naučí, že mají právo vyslovit své námitky, a v takových případech se může stát, že viníka předvolá někdo jiný, pokud si opravdu myslí, že dochází k obtěžování. Pokud se tak stane, argumentace před SK se zkomplikuje. Není překvapením, že většina stížností se odehrává mezi mladšími dětmi. Starší děti se v tomto prostředí již většinou naučily vyřešit podobné spory bez SK.

Účastí v SK se studenti učí starat se o druhé, neboť mají za úkol vyslechnout a porozumět oběma stranám sporu. Soudní systém není navržen pro vzdělávání – je navržen pro velice praktický účel řešení sporů – ale ve skutečnosti je každý případ lekcí z reálného života o lidské ohleduplnosti.

Sudbury Valley se nazývá školou, ale především je to demokratická, morální komunita. Každý člen školy, bez ohledu na věk a status, má stejnou právní moc jako každý jiný. Oficiální systém autority není postaven na šikanování; není to autoritářský způsob vedení založený na mocenských rozdílech. Každý hlas je respektován, a když je lidem nasloucháno a jsou respektováni, již nemají potřebu šikanovat. V takovém prostředí se ve skutečnosti naučí, že šikana má nepříjemné následky. Nikdy nedosáhne jakýchkoli užitečných cílů a dostane vás do sporu s celou komunitou způsobem, který je pro vás nepříjemný, což vás donutí změnit chování.

Nebylo by hezké, kdyby všechny naše školy byly především morální komunity?

Školní šikana I.: Tragický důsledek nucené školní docházky a autoritářského školního vedení