Začátek září je na Facebooku plný pěkných fotek dětí s aktovkami na zádech, často rozesmátých a těšících se do školy. Možná i já jsem před osmi lety sdílela fotku svého syna v jeho první školní den. I já jsem jela v nalajnovaném světě, kde každé dítě přece musí jít do školy.

Mnoho mých přátel posílá děti do škol. Státních, soukromých i alternativních. A hodně z nich mi vypráví, jak mají jejich děti hodnou paní učitelku, jak se jejich dětem ve škole líbí a kolik tam toho zažijí. A drtivá většina z nich pak dodá: “No ono se jí/mu tam samozřejmě nechce chodit, po prázdninách už vůbec ne. Ale mně se taky nechce chodit do práce a musím!”

Ale víte co? Nemusíte. Máte svobodnou volbu vybrat si takovou práci, která vás bude těšit, a do níž budete chodit s radostí. Nebo, pokud taková práce není, nemusíte chodit do žádné. To je také vaše svobodná volba a vy “jen” ponesete následky svého rozhodnutí. Dítě takovou možnost nemá. Nemůže se rozhodnout, že do školy už chodit nebude. Stačilo by přitom tak málo. Připustit si, že děti jsou taky lidé, a že i ony mají svá práva…

Takže za mě a mou dceru: škola nám nezačíná a prázdniny nekončí, protože nikdy neskončil ani školní rok. Učíme se každý den, každou hodinu a každou minutu, protože prostě žijeme. Celý svět je naše škola.