Neměli bychom už déle brát za normální skutečnost, že současná škola ničí integritu tak mnoha lidí.

Školy se z tohoto hlediska na rozdíl od rodičů nacházejí v defenzivě, protože stále mají tendenci shazovat vinu na „náročné“ žáky a jejich rodiče. Rodičům se vytýká, že zaprvé špatně vychovávají své děti, a zadruhé, že jsou nadměrně kritičtí vůči práci učitelů a fungování školy. Obětním beránkem se případně mohou stát také politici a úředníci, kteří nedokáží vytvořit dobře fungující systém školství. To ukazuje, že škola stále nepřijímá odpovědnost za své jednání. Chtěl bych zdůraznit, že nyní hovořím o škole jako takové, nikoliv o učitelích. Mezi nimi lze najít mnoho skvělých a zapálených lidí, kteří jsou nešťastní ze současné situace. Naše školní kultura se prostě stala nesnesitelná. Jeden rakouský učitel řekl, že ve srovnání s dobou Marie Terezie je pouze jeden rozdíl: tehdy školy ničily žáky, ale dnes ještě navíc ničí učitele.

Kompetence při budování vztahů

Školy se ještě nenaučily brát na sebe svou část odpovědnosti. Místo toho zkostnatěly v roli kritika. Stěžují si na žáky, rodiče a politiky, odmítají jakoukoliv odpovědnost za své fungování. Stejně jako před třiceti lety se stále naříká na „náročné“ třídy, se kterými nechce nikdo pracovat, ale přece neexistuje nic takového jako náročná třída. Existují pouze špatné vztahy mezi učitelem a žákem.

Mohlo by se zdát, že za tímto postojem se skrývá obtížně pochopitelná arogance: já jako učitel jsem dokonalý a ostatní… Představme si, že by si šéf nějaké velké firmy stěžoval tímto způsobem na své zaměstnance. Kde by v tomto případě byla jeho osobní odpovědnost a vůdčí role?

Právě tento neodpovědný postoj školy je tím, co žáky bolí nejvíce. Za doby mého mládí bylo něčím normálním, že žáci museli brát na sebe celou vinu za všechny konflikty s učiteli. Jestliže si stěžovali doma, rodiče byli zpravidla na straně školy.

Větší kompetence učitelů v oblasti budování vztahů by byly prospěšné všem. Děti mají mnoho kompetencí, ale jedno od nich nelze vyžadovat: nejsou schopny brát na sebe odpovědnost za kvalitu komunikace s dospělými.

Samozřejmě, stává se, že když je dítě konfrontováno s dospělými, kteří se vyhýbají odpovědnosti, vstupuje do takového prázdného místa a zdánlivě přijímá vedení. Je to však role, kterou dostává proti své vůli a představuje pro něj velkou zátěž.

„Když nic jiného nefunguje, zkuste říct o sobě pravdu.“
– Jesper Juul

„Důvěřujme dětem, že udělají maximum, ale to neznamená, že budou vždy dělat to, co si myslíme, že by měly dělat.“
– Jesper Juul