Vstoupili jsme do nové éry, do věku fantazie, tak proč stále učíme děti stejně jako v 19. století?

***

O autorce: Kerry McDonald vystudovala ekonomii na Bowdoin College a vzdělávací politiku na Harvard University. Žije v Cambridge v Massachusetts s manželem a čtyřmi dětmi, které nikdy nechodily do školy. Píše blog Whole Family Learning.

***

Náš současný model povinné školní docházky byl vytvořen na úsvitu průmyslového věku. Vzhledem k tomu, že továrny nahradily zemědělské práce a výroba se rychle přesunula mimo domovy a na větší trhy, americké školy v 19. století kopírovaly továrny, do nichž nakonec většina studentů nastoupila.

Zvonky a bzučáky, které signalizují, kdy mohou studenti přicházet a odcházet, nudná práce, důraz na konformitu a dodržování pravidel, řady mladých lidí, kteří pasivně sedí za pracovními stoly a poslouchají své učitele, učitelé plnící příkazy ředitelů,…. To vše bylo navrženo podle důrazu na výkonnost a řád v továrnách.

Věk fantazie

Problém je, že jsme se z průmyslové éry přesunuli do věku fantazie, ale náš masový vzdělávací systém zůstává plně zakotven v továrním stylu. V mnoha ohledech je masová školní docházka ještě restriktivnější, než tomu bylo před sto lety, protože pohlcuje víc a víc času dětství a dospívání než kdykoliv v naší historii. První zákon o povinné školní docházce, který prošel v roce 1852 v Massachusetts, vyžadoval, aby osmileté až čtrnáctileté děti chodily do školy jen 12 týdnů ročně, z nichž šest mělo být po sobě jdoucích. To se zdá být téměř směšné ve srovnání s kolosem, jímž je masová školní docházka teď.

Uzavření dětí ve stále více omezujících školských prostředích po většinu let, v nichž se formuje jejich osobnost, drilování vědomostí obsažených ve standardizovaných učebních osnovách a ověřování znalostí testy je pro věk fantazie žalostně nedostatečné. V knize Now You See It říká Cathy Davidson, že 65 procent dětí, které vstupují do základní školy, bude v dospělosti pracovat v zaměstnáních, která ještě nebyla vynalezena. Píše: „V této době masivních změn dáváme dětem testy a plány výuky navržené pro jejich prapraprarodiče.“

Zatímco minulost patřila pracovníkům montážní linky, budoucnost patří kreativním myslitelům, experimentátorům, mužům a ženám činu a vynálezcům. Minulost se spoléhala na pasivitu; budoucnost bude postavena na vášni. V nedávném článku o budoucnosti práce píše autor a stratég John Hagel III o potřebě rozvíjet vášeň a pečovat o ni, abychom se cítili úspěšní a naplnění v budoucích zaměstnáních. Říká:

“Jedním z mých klíčových poselství jednotlivcům v tomto měnícím se světě je: nalezněte vaši vášeň a integrujte ji do vaší práce. Jednou z dnešních největších výzev je skutečnost, že většina lidí je produktem škol a společnosti z minulost. To je povzbuzuje k tomu, aby šli do práce kvůli výplatě (dobrá výplata = dobrá práce), spíše než aby je povzbudila k nalezení vášně a způsobu, jak se jí živit.”

Učení vedené vášní

Pěstování vášně je téměř nemožné v rámci donucovací struktury, která oceňuje konformitu více než kreativitu, dodržování pravidel více než nadšení. Tento fakt může být vysvětlením, proč je na vzestupu unschooling nebo hnutí sebeřízeného vzdělávání, a proč stále více rodičů přechází ze “vzdělávacího” modelu vzdělávání svých dětí do “učebního”. V sebeřízeném vzdělávání je vášeň středem všeho učení. Mladí lidé sledují své zájmy a věnují se svým vášním, zatímco dospělí působí jako facilitátoři a propojují děti a dospívající s obrovskými zdroji jak reálných, tak digitálních komunit. V tomto modelu je učení přirozené, bez donucování a je určeno k tomu, aby bylo řízeno učícím se, nikoli někým jiným.

Sebeřízené vzdělávání a učení se často odehrává v domácnostech a komunitách, ale stále více jednotlivců a organizací začíná budovat sebeřízená vzdělávací centra zaměřená na domácí školáky s možností plné i částečné docházky. Tato centra usnadňují více rodinám na více místech přístup k sebeřízenému vzdělávání. Každé má jedinečnou filozofii nebo zaměření. Některá se soustředí na dospívající a cílí na praktické učení a ponoření se do něj; jiná jsou tvůrčími místy zaměřujícími se na “vrtání se v něčem”, technologie apod. Například bostonská JP Green School v městské čtvrti Jamaica Plain pro domácí školáky i unschoolery slouží jako sebeřízený vzdělávací prostor se zaměřením na udržitelnost a propojení s přírodou. Spoluzakladatelka Andrée Zaleska říká:

“Lidé vzdělávaní v donucovacích modelech budou po celý život poškozeni (většina z nás je). Nedostatek respektu, který jako děti zažili, a nemožnost rozvinout jejich autonomní sebeuvědomění, se přenáší do celoživotní tendence „získat to, co potřebují“, a to jakýmikoli potřebnými prostředky… My jsme součástí rostoucí protikultury, která vnímá tradiční školní docházku jako poškozující.”

Místo toho, aby si stěžovali na vzdělávací status quo, vytvářejí podnikatelé alternativy ke škole. Takové, které její masovou podobu zpochybňují. Tito podnikatelé, často rodiče, bývalí učitelé a ostatní lidé rozčarovaní z běžných škol, jsou zaměřeni na vášeň a spojuje je víra v sebeurčení. Osvobozují mladé lidi od zastaralého a škodlivého systému masové školní docházky. Osvícení rodiče a inovativní podnikatelé mohou být klíčovými hráči při vytváření nového modelu vzdělávání zaměřeného na svobodu a určeného pro věk fantazie.

***

Doplnění překladatelky: V ČR je tento trend v posledních letech také dobře patrný. Vzniká mnoho tzv. komunitních či sdružených škol (skupinek pro děti na domácím vzdělávání), které fungují mnoha různými způsoby – jak je popsáno v článku výše (např. Svobodná škola Praha nebo Liberecká Sudbury škola), nebo čistě rodičovské iniciativy, kdy jsou děti střídavě v několika rodinách. Bohužel jsme stále omezeni tím, že povinnou školní docházku lze dle zákona plnit pouze ve státem určených školách a děti zapsané k domácímu vzdělávání musejí absolvovat dvakrát ročně přezkoušení. Více zde.