Mnoho mladých lidí se dnes cítí ztraceně. Někteří nedokážou dát svému životu směr a nakonec uvíznou u rodičů. Jiní bezcílně střídají různá zaměstnání, které je nebaví a nenaplňují.

Za všemi těmito potížemi stojí nedostatek sebeřízení. Mladí lidé se zmítají na vlnách života, protože nemají kormidlo, které by jim udávalo směr. A o ta kormidla je připravila škola.

Ve škole se nejvíce cení poslušnost. Dělej tohle, nedělej tamto. Proč? Protože to tak říkám. O tamto se nezajímej. Místo toho se nauč tohle. Proč? Věř mi, vím, co je pro tebe dobré.

Ekonomický filozof Ludwig von Mises napsal: „Lidské jednání je cílevědomé.“ Smysl tohoto jednání představuje právě ono „proč“. Ale pro úspěch ve škole je jediným relevantním „proč“ prachobyčejná poslušnost. Na jakékoli další „proč“ se téměř vždy ptá někdo jiný než ono dítě.

Většina dětí nedostane šanci uplatnit sebeřízení a dojít si tak ke svému vlastnímu „proč“. Jako nějaká vysoce inteligentní cirkusová zvířata nutí školní principálové tyto děti útrpně absolvovat 15 000 hodin proskakování vzdělávacími obručemi – na úkor sebevzdělávání. Můžeme se po letech takového pavlovovského podmiňování vůbec divit, že mladí dospělí mají velké potíže najít svou vlastní cestu životem?

Mladí lidé, kteří prošli školním vzděláváním, si musí znovu postavit své kormidlo, znovu najít své „proč“. To ale není úplně jednoduchá věc (v některém z budoucích příspěvků se jí budu určitě věnovat).