Ministerstvo škoství prezentuje svoji vizi vzdělávání jako perfektní systém plný demokracie a šťastných žáků. Na úředníky popsaném papíru zní povinná školní docházka velmi slibně, je tomu tak i ve skutečnosti?

Nedávno se mi do rukou dostala upravená verze Rámcového vzdělávacího programu (RVP) vstupující v platnost prvního září roku 2013. Při rychlém prohlédnutí mi do očí bilo tolik absurdních výroků, že se s vámi o některé musím podělit. Sebral jsem tedy odvahu a nahlédl do upraveného RVP znovu a podrobněji. Cílem tohoto článku není důkladný rozbor, ani analýza daných změn, ale již zmiňované poukázání na několik tvrzení prezentující státní vzdělávaní jako ctnostnou instituci.
Rámcový vzdělávací program je dokument připravovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jenž v roce 2004 nahradil tradiční osnovy. Prezentuje méně svazující představu vzdělávaní z pohledu státu oproti osnovám, jež měly pevně danou strukturu a jasně definovaly školní látku včetně časového harmonogramu. Vzdělávací program tedy představuje o něco liberálnější přístup a stanovuje spíše cíle než konkrétní postup. Školy na základě RVP následně vypracovávají školní vzdělávací program (ŠVP). Otázka však zní, zda se tato změna skutečně na způsobu výuky nějak projevila a učení probíhá volnější formou a více respektuje potřeby žáků. I bez důkladného rozboru si dovoluji odhadovat, že se jedná o přechod z bláta do louže. Pravděpodobně jediný rozdíl spočívá ve změně tvorby osnov, které již nejsou tvořeny státem, ale lokálně, což umožňuje akorát lepší přizpůsobení pro danou školu, ale ne pro každého žáka zvlášť.

První věc, jež mě zaujala, byl formát, v jakém je dokument distribuován. Dnes je standardem unifikovaný formát pdf zajišťující stejné zobrazení dokumentů na všech zařízeních. To jen tak na okraj, jádro problému samozřejmě spočívá jinde. Podívejme se tedy, jakým způsobem si ministerstvo představuje školní systém:

• Tendence ve vzdělávání si klade za cíl „vytvářet příznivé sociální, emocionální i pracovní klima založené na účinné motivaci, spolupráci a aktivizujících metodách výuky“
• Základní vzdělávání na 1. stupni „je založeno na poznávání, respektování a rozvíjení individuálních potřeb, možností a zájmů každého žáka“
• „Přátelská a vstřícná atmosféra vybízí žáky ke studiu, práci i činnostem podle jejich zájmu a poskytuje jim prostor a čas k aktivnímu učení a k plnému rozvinutí jejich osobnosti.“

Spoustu perliček nabízí kapitola Pojetí a cíle základního vzdělávaní:

• „podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů“
• „rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých“
• „připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti“

Neméně zajímavá je kapitola Klíčové kompetence, které by žák měl ovládat po absolvování základního vzdělání:

• Co se týče učení, tak žák: „má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení“
• Problémy řeší následovně: „kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí“
• Komunikační dovednosti by měly být následující: „naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje“
• Sociální kompetence: „účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu“
• Svobodomyslné politické filosofy jistě zaujme kompetence občanská: „odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí“

Dále RVP vymezuje požadavky v jednotlivých vzdělávacích oblastech, celkem jich je devět: jazyk a jazyková komunikace, matematika a její aplikace, informační a komunikační technologie, člověk a jeho svět, člověk a společnost, člověk a příroda, umění a kultura, člověk a zdraví, člověk a svět práce. Za devíti základními oblastmi ještě následují doplňující vzdělávací obory, které nejsou povinnou součástí základního vzdělávání, ale pouze rozšiřují jeho obsah. Tyto obory je možné použít jako povinný nebo povinně volitelný učební obsah, což je pojem, jenž jsem vždy shledával fascinující, neboť výraz povinně volitelný spojuje dva navzájem si odporující výrazy. Celkem se jedná o téměř sto stran konkrétních požadavků a dobře se na nich demonstruje protiřečení si státního přístupu. Nelze mluvit o respektu a rozvíjení individuálních potřeb a zároveň tvořit dlouhý seznam jasně definovaných požadavků, jelikož existence byť jen jediného dítěte s nulovým zájmem o organické sloučeniny, které tím pádem nechce být žákem, jenž „rozliší vybrané deriváty uhlovodíků, uvede jejich zdroje, vlastnosti a použití“ přímo vyvrací jakákoliv slova o individuálních potřebách a dokonce i brání plnému rozvinutí jeho osobnosti. Nelze vytvářet příznivé sociální, emocionální i pracovní klima založené na účinné motivaci a spolupráci, když dětem rozdáte stejné zadání a glorifikujete žáka, který se nejlépe přiblíží vámi stanovenému správnému řešení. Taková situace nevyhnutelně vede k porovnávání a následnému stresu.

Třešničku na dortu představuje na konci umístěná, jakoby schovaná, kapitola Průřezová témata, mající za úkol pomáhat „rozvíjet osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot“. Jedná o extrémně citlivou problematiku, ve které se názory lidí výrazně liší, mohou být i protichůdné. Na otázky týkající se dané tématiky existuje mnoho odpovědí a definovat jednu správnou je ve většině případů obtížné či nemožné. Ministerstvu to nicméně problém nedělá a definuje několik stran požadavků v jednotlivých Průřezových tématech. Nutno dodat, že tato kapitola tvoří povinnou součást základního vzdělávání a školy musí zařadit všechna stanovená témata do svých osnov. Nabízím seznam Průřezových témat a několik vytříbených citací:

• Osobností a sociální výchova, která „vede k porozumění sobě samému a druhým“
• Výchova demokratického občana, jež „vede k uvažování o problémech v širších souvislostech a ke kritickému myšlení“ a obsahuje hrůzu nahánějící výrok „škola jako model otevřeného partnerství a demokratického společenství, demokratická atmosféra a demokratické vztahy ve škole; způsoby uplatňování demokratických principů a hodnot v každodenním životě školy“
• Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
• Multikulturní výchova
• Environmentální výchova
• Mediální výchova

Nemohu si pomoci, ale realita školství je na hony vzdálená cílům stanoveným v úvodních kapitolách vzdělávacího programu. Pod andělskými slovy se skrývá ďábelský systém. Celou částí zabývající se konkrétními požadavky prostupuje tendence vnímat děti jako prázdné entity, kterým se přiřadí předem stanovené dovednosti. Kde bere ministerstvo jistotu, že všechny jím stanovené požadavky jsou skutečně potřebné? Jak je možné stanovit s takovým sebevědomím kompetence pro veškeré žáky v České republice, copak jsou všichni z nich stejní? Celý vzdělávácí program shledávám jako nesmyslný. Definuje sto padesát stran požadavků, přičemž pro všechny z nich nebude mít ani jeden žák plné využití. Zároveň by pro popsání všech věcí, jež se dnes můžeme učit, nestačilo ani tisíc stran. Dovolím si poslední citaci, tentokrát z textu dostupného na stránkách Svoboda učení: „Věříme, že děti a studenti se učí nejlépe, pokud jsou v prostředí, kde mají svobodu následovat své vlastní zájmy.“ Jsem hluboce přesvědčen, že žádné ministerstvo takové prostředí samo od sebe nikdy nevytvoří.