Celé mě to ale vyprovokovalo k tomu se nad celým tématem povinné četby zamyslet. Došla jsem k tomu, že celý koncept povinné četby ve škole vnímám jako nesmysl. (A ne, nemám úpal, i když dnešní tropy by k takové úvaze možná sváděly.)

Na Facebooku se strhlo velké haló. Způsobil ho zdánlivě nevinný a z mého pohledu velmi vtipný zápisek jednoho kloučka do čtenářského deníku. Klučina svérázným způsobem popisoval svůj zážitek ze čtení Babičky od Boženy Němcové.

Jemně shrnuto – nebyl z Babičky úplně paf.

Když jsem tento zápisek postovala, vůbec mě nenapadlo, jakou vlnu emocí vyvolá. Jsem sice osoba, ze které aby kapku empatie lopatou vymlátil, takže občas se mi stane, že nedomýšlím důsledky svého jednání (vím o tom a léčím se, díky za připomenutí). Ale ani ve snu mě nenapadlo, že tím někomu můžu tnout do bolavého místa.

Bitka o Němcovou

Lidé na Facebooku se rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů:

1) Babičce už odzvonilo

Dnešní děti čtou už něco jiného a konečně to někdo měl odvahu říct nahlas.

2) Babička je národní poklad

Dnešní děti už nečtou vůbec nic a když jim vezmeme i Babičku, co z nich vyroste?

Jak už to tak bývá, pravda bude asi někde mezi. Celé mě to ale vyprovokovalo k tomu se nad celým tématem povinné četby zamyslet.

Došla jsem k tomu, že celý koncept povinné četby ve škole vnímám jako nesmysl.
(A ne, nemám úpal, i když dnešní tropy by k takové úvaze možná sváděly.)

Jak vůbec vznikne vztah k literatuře?

Na úvod bych chtěla říct, že proti Babičce nic nemám.
Dokonce nemám ani nic proti lidem, kteří Babičku čtou.
A dokonce nemám nic ani proti těm, kteří ji pokládají za součást národního dědictví.

Já sama jsem vášnivá čtenářka.

Sleduju knižní novinky a čtu newslettery všech knihkupectví.
Za nejlepší dárek považuju knihu.
Za knihy utratím ročně víc než za oblečení.
Brouzdám se k smrti ráda knihkupectvími, levnými knihami a antikvariáty.
U každého nového přírůstku si pečlivě vybírám, jestli si zaslouží místo u mě doma.
Knížky už nemáme kam dávat, tak jsem je začala rozdávat a rozprodávat.
Takhle to prostě se mnou je.

A pozooor! Teď to přijde!
Babičku jsem nikdy nečetla. Ani Proti všem. Ani Lovce mamutů.

Jedna z mých prvních samostatně přečtených knížek byla Prázdniny na vodě. Literární kritici by to určitě označili za strašlivý brak, kde se nadpozemsky krásná Veronika zmítala v osidlech dvou nadržených mladíků, kteří kolem ní kroužili jako čmeláci kolem bonbónu. Člověk nemusel být žádný lumen, aby knížku myšlenkově obsáhl.

Co si ale pamatuju, je zážitek, který mi z ní zůstal.
Hltala jsem tehdy každou stránku. Příběh mě vtáhl a nemohla jsem se u nedělního obědu dočkat, až si budu moc zase číst. Když jsem knížku dočetla, bylo mi líto, že končí, a snažila jsem se sehnat něco podobného.

I přes moje nevalné čtecí začátky jsem si ale cestu k literatuře našla. I bez Němcové.

Pro mě je tedy otázkou, jestli když první setkání s literaturou vyvolá podobný zážitek jako v zápisku níže, nespustí to ve finále spíš odpor ke čtení jako takovému.

Co takhle nepovinná četba?

Kdo vlastně určil, že je dítě v X letech zralé na Němcovou?
A co když některé dítě zralé je a jiné není?
Kdo má právo napsat do školních osnov, že Němcová je lepší než Světlá?
Neměli bychom děti nechat vybrat si, co budou číst?

Roli sebe jako rodiče vnímám spíš tak, že mohu jít příkladem a nabízet dítěti možnosti.
Zjednodušeně pokud chci, aby četlo, budu sama číst.
Pokud chci, aby si mohlo knížky vybírat, budu je mít doma nebo budu dítě brát do knihovny.

Pokud já sama nečtu, neměla bych házet zodpovědnost na školu, ale nejdřív si hrábnout sobě do svědomí.

A pokud nemám možnosti, abych dítěti zprostředkovala vztah ke čtení, ačkoli bych chtěla, může to vzít na sebe škola. Nepovinně. A držet se stejného mustru jako rodič – čili jít příkladem, vytvořit v dítěti touhu po čtení a nabídnout mu možnosti, jak tuto touhu ukojit.

Argumenty o tříbení dobrého vkusu nebo pěstování citu pro krásnou češtinu mi připadají liché.
Kdo z těch, co se ohánějí babičkou, četl některou ze současných knížek pro děti?
A co je to vůbec ta krásná čeština? Ta, která je víc jak 100 let stará?

Navíc si myslím, i přes veškerou svou lásku ke knihám, že v dnešní době se dají vědomosti načerpat jinak. Znám spoustu lidí, kteří se knihám po celý svůj dospělý život úspěšně vyhýbají, a mnozí z nich jsou mnohem chytřejší než já (což uznávám není tak těžké) 🙂
Němcová s Jiráskem to prostě nespasí.

Co si o povinné četbě myslíte vy? Jaké byly vaše literární začátky a jak jste na tom teď?