Čas od času zazní názor, že bychom měli prodloužit povinnou školní docházku. Naposledy s touto myšlenkou přišel Ivan Langr, toho času náměstek libereckého primátora pro školství, sociální věci a kulturu. Slibuje si od toho celou řadu pozitivních přínosů.

Prodloužení školní docházky pomůže dětem z chudých rodin

Hlavní smysl tohoto opatření vidí v pomoci dětem z tzv. underclass, jak sám označuje rodiny, které podle něj preferují systém sociální podpory k zajištění obživy. Langr jim chce hodit záchranné lano a prostřednictvím dalšího vzdělávání je vytáhnout ze spodních příček společnosti.

Děti by podle Langra měly povinně chodit do školy, dokud nedosáhnou plnoletosti. Toto pravidlo by mělo logicky platit pro všechny děti. U dětí ze sociálně slabých rodin ovšem Langr neskrývaně předpokládá, že nastoupí na učiliště. Prodloužení školní docházky tak podle něj bude mít další pozitivní efekty. Tak například se zvýší počet žáků na skomírajících učňovských oborech a zajistí se dodávka čerstvých pracovních sil do továren a průmyslových podniků.

Plán je to skvělý a určitě se tímto krokem podaří dosáhnout požadovaných efektů a uspokojit poptávku ředitelů škol a majitelů výrobních firem.

Jsou děti z chudých rodin předurčené pro práci dělníků?

Jenže jestli to pomůže dětem dostat se z chudoby a jestli jim to zajistí lepší budoucnost, tím bych si nebyl vůbec jistý.

Předně, považuji za troufalé hodnotit, kdo a jak je spokojený se svou životní situací, a určovat mu, jak má žít. To vůbec nepopírá jakékoli snahy o zlepšení životní úrovně lidí, nabídku pomoci či podporu vzdělávání tam, kde chybí možnosti a peníze.

Jednoznačně ale nesouhlasím s tím, abychom o někom mluvili jako o underclass, jejíž příslušníci mají generačně zakódovanou tendenci jít si na úřad pro dávky. Nesouhlasím ani s tím, že jsou tito lidé vhodní tak akorát na práci v dílně nebo továrně a že je k tomu musíme donutit.

Myslím si, že děti, jakékoli, nepotřebují, abychom jim určovali, že se mají věnovat určitému řemeslu nebo se dokonce stát dělníkem u pásu. A i kdyby samy chtěly, nepotřebují k tomu školu.

Jeden můj kamarád si po večerech přivydělává jako hodinový manžel, práce všeho druhu od obkladače po instalatéra. Žádnou školu k tomu nepotřeboval. Jiný můj kamarád je úspěšným truhlářem. Žádnou školu k tomu nepotřeboval.

A dělníci v továrnách? Já se opravdu nedivím, že ani rodiče z oněch tzv. underclass nemají to srdce, aby své děti připravovali na takovou kariéru. Všem vřele doporučuji podívat se alespoň na kousek dokumentu Hranice práce. Pokud má být cílem prodloužené školní docházky vyrobit a upevnit mentalitu dělníka, pak je to dost strašlivá vize.

A vůbec, opravdu chceme obětovat děti tomu, abychom udrželi existenci učňovských oborů, o které nemá nikdo zájem? Neměly by se spíše školy, když už tedy chtějí nalákat nové studenty, snažit zatraktivnit svou nabídku, případně nabídnout pružnější a méně časově náročné možnosti studia? Jsou toho státní školy ze své podstaty vůbec schopné?

Povinná školní docházka zajišťuje status quo

Bohužel, to profláknuté klišé platí i tady. Cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly.

Přese všechno věřím, že náměstek Langr chce pomáhat dětem, které třeba nemají takové zázemí k dalšímu postupu po společenském žebříčku, jako ty jeho.

Jenže ono to s tou pomocí dětem prostřednictvím školy, přesněji řečeno povinného vzdělávání ve školách, není tak úplně funkční.

John Holt, učitel, tak trochu filosof, a dnes bychom řekli, propagátor svobody učení, upozorňoval už v 70. letech, že právě toto je jedna z největších lží. Celou věc považoval za snahu systému udržet společenský status quo. Tvrdil, že vzdělávací systém vytváří záměrně iluzi, že díky školnímu vzdělání se nám otevřou brány k úspěšné budoucnosti.

Holt ale nebrojil proti vzdělávání, resp. učení se jako takovému. To naopak považoval za přirozený jev, přirozenou potřebu každého jedince.

(Vzpomeňte na Carla Rogerse a jeho teorii, že každý organizmus má v sobě přirozenou tendenci k pozitivnímu růstu.)

Problém měl se školou jakožto institucí povinného vzdělávání, která je založená na dvou pilířích. Těmi je nedobrovolná účast a systém neustálého hodnocení a srovnávání žáků. Zastánci školy nás dodnes přesvědčují, že je to pro dobro dětí. Někteří, jako náměstek Langr, dokonce šíří přesvědčení, že čím více školy, tím lépe. Sám Holt neviděl jako zásadní věc délku povinné školní docházky, i když každý další den ve škole navíc považoval za ztracený čas. Školu považoval ze své podstaty za škodlivou kvůli zmiňovaným dvěma pilířům. Zvlášť, když je školní docházka vynucována zákony pod hrozbou sankcí.

(Vzpomeňte na Petera Graye, který bez obalu přirovnává školu k vězení.)

Rozdávání známek, klasifikace dětí a jejich třídění do skupin je hlavním úkolem školy. Když se nad tím zamyslíte, tak jako to udělal Holt, je jasné, že cílem je oddělit zrno od plev, jakkoli to zní ošklivě. Přesně tímhle způsobem škola ve stávajícím systému produkuje vítěze.

A bohužel také poražené.

Škola dokonce posiluje nerovnost ve společnosti

Tímto způsobem podle Holta škola posiluje rozdíly ve společnosti, místo aby je smazávala. Pokud tedy předem definujeme skupinu poražených, jako to udělal Langr, je jasné, jak to s nimi dopadne. To, že budou chodit do školy o pár let déle, jen potvrdí jejich status. Všichni ti náměstci a sociální inženýři pak budou moct říct: „Vidíte, dostali šanci, ale stejně si toho neváží a nakonec skončí na pracáku.“

Jak tvrdí Holt, ty skutečně bohaté vrstvy, lidé, kteří ovládají společnost z nejvyšších pater politiky (či jejího zákulisí), nedopustí, aby škola sloužila ke skutečné změně. Naopak. Vládnoucí vrstvy využívají školu k tomu, aby posílily svou pozici a zajistily svým dětem místo na výsluní. Co víc, škola svým dlouhodobým působením vštěpuje dětem z nižších vrstev, že jejich hodnota je nevýznamná, že jejich místo je „tam dole„, že stejně nemají na to, aby dosáhly na něco víc.

Možná existují výjimky. Možná se i vám navzdory škole podařilo posunout po pověstném společenském žebříčku o stupínek dopředu.

Děti z chudších poměrů jsou většinou předem odsouzené k nezdaru

Jasně, nemusíte s Johnem Holtem souhlasit.

Pokud ale přesto budete chtít hledat záchranu dětí z chudších poměrů ve školách, pak by vám na to řekl, že „jestli se má skutečně chudé dítě stát vítězem ve veřejné škole, musí nějakým způsobem prokličkovat překážky, uniknout předsudkům a opovržení svých učitelů, zvládnout rizika učení bez emoční podpory, čelit nepřátelství ze strany svých dřívějších kamarádů a pochopit význam učebních materiálů, které jen málo nebo vůbec korespondují s jeho dosavadními životními zkušenostmi.“

Jednoduše řečeno, více školy vůbec nic neřeší.

Škola v sobě nese celou řadu překážek, obzvlášť pro děti, které pocházejí z poměrů, kde si příliš starosti s touto celospolečenskou hrou nedělají. A nemusí jít pouze o langrovské underclass.

Největší problém je v samotném nastavení vzdělávacího systému a jeho důrazu na nálepkování a škatulkování dětí. Je to z velké části právě škola, která předurčuje jejich budoucí osud, často bez ohledu na jejich skutečné schopnosti, zájmy a preference. Špatné známky, pocity méněcennosti ve srovnání s lepšími spolužáky, kritika ze strany učitele, to všechno člověka může poznamenat. To všechno jsou rány, které podlamují naši důvěru v sebe sama, to všechno jsou vnější tlaky, které nám v krajním případě dokáží vnutit mentalitu poraženého.

Více školy je jen špatně maskovaná snaha ovládat ostatní

Je tedy více školy řešením pro děti z chudých rodin? Je více školy řešením vůbec pro cokoli?

Přiznám se, že mě vyděsilo, když Ivan Langr v článku opírá realizaci svých plánů o nátlak ze strany státu, protože podle něj „zákonná povinnost je relativně snadno vymahatelná stejně jako v případě ZŠ„. A už vůbec se mi nechce věřit tomu, že má jako expert na oblast vzdělávání ambici jakkoli formovat děti například pro potřeby průmyslové lobby, když píše: „Chování dospělých a rodičů již změnit nedokážeme, u jejich dětí a dalších generací však můžeme uspět.“

Myslím si, že bychom měli bránit svobodu dětí před všemi, kdo chtějí, řečeno slovy Stefana Molyneuxe, „sahat svýma rukama na citlivou dětskou mysl“.

I když zapomenu na to, co píše John Holt, a budu hledat něco pozitivního v návrhu na prodloužení školní docházky, nacházím jediné. Prodloužení povinné školní docházky prodlouží možnost odložit a uskladnit děti mezi čtyři stěny, aby se nám nepletly do života. Chudé nebo bohaté. Chápu, v kontextu návrhu náměstka Langra, zejména dětí z těch tzv. chudých rodin, ulevíme jejich rodičům, aby mohli makat v továrně. Tímhle směrem chceme jít?

Řešení je zrušit povinnou školní docházku

Nejspíš teď čekáte, že navrhnu alternativní řešení.

Zkusím to. A určitě vás tím nijak nepřekvapím.

Pokud chceme skutečně pomáhat dětem, nejen těm z tzv. slabších rodin, dejme jim svobodu, aby si pomohly samy. Dejme jim svobodu volby, svobodu vlastní cesty.

Zrušme povinnou školní docházku. Zrušme neustálé, nevyžádané a jednostranné klasifikování a srovnávání žáků. Zrušme hru na vítěze a poražené ve školách, kterou hrajeme podle pravidel úzké skupiny lidí, a která předem určuje, kdo se stane vítězem.

Možností, jak se rozvíjet a vzdělávat, je celá řada.

Myslím si, že to skutečně důležité v životě není výuční list nebo vysokoškolský diplom. A i když to pro každého z nás bude asi něco jiného, nevěřím, že nám k tomu napomůže prodloužená povinná školní docházka.