Jsem studentka osmiletého gymnázia. Tuto etapu mám téměř za sebou. Jsem v posledním ročníku, brzy mě čeká maturita a přijímačky na vysokou školu. Přála bych si ten uplynulý čas vrátit zpátky a prožít lépe. Velkou část svého dospívání jsem strávila pod vlivem autorit, manipulace, strašení a ponižování.

Rodiče si přáli, abychom já a mí tři sourozenci studovali na gymnáziu. To, které nám vybrali, na ně působilo dobře. Mělo skvělou propagandu, studenti měli úspěchy na soutěžích a u maturit a možná na mé rodiče podvědomě udělal dojem i útulný interiér. Dali si hodně záležet, abychom se na něj dostali. V páté třídě otec každého z nás připravoval na přijímačky a postupně jsme se na ono gymnázium všichni čtyři dostali. Já jsem druhorozená. Před osmi lety jsem nastoupila do primy a tehdy začala další část mého života.

První nesnází pro mě byl vztah k profesorům, kteří měli větší práva než my studenti. Začínalo to už v nejmenších každodenních detailech. My jsme se museli přezouvat, oni ne. Pokud jsme zapomněli přezůvky, chodili jsme bosí. Museli jsme svým profesorům vykat, zatímco oni nám tykali. Měli jsme sice také právo požádat o vykání, ale nikdo, koho znám, to neudělal. V mém případě proto, abych nebyla mezi spolužáky „ta divná“. Při každém setkání jsme je museli pozdravit, jinak si na nás stěžovali.

Představte si situaci, kdy na chodbě stojí dozorce. Nejdříve kolem něj projdete do šatny, poté z šatny do třídy, ze třídy na toaletu a nakonec z toalety do třídy. Pro jistotu jej čtyřikrát pozdravíte, abyste neměli průšvih, i když je vám to trapné. Ta hláška „Dobrý den.“ byla jen dvě prázdná slova. Nikoli upřímné přání.

Ve třídě panovala přísná disciplína. Jakékoli vyrušování bylo přísně trestáno. Pečlivě se zaznamenávaly naše absence a dbalo se na jejich včasné omluvení. Nevážné důvody k nim, např. autoškola nebo gaudeamus (veletrh vysokých škol v Brně), byly provázeny nemístnými komentáři: „Tam můžeš přece jít i odpoledne!“ Pokud jsme přišli pozdě do hodiny, museli jsme se ve dveřích, před celou třídou, omluvit a udat důvod, jinak nám to zapsali jako neomluvené. Opravdu mi nebylo příjemné veřejně přiznávat, že jsem se zdržela na toaletě. Ostatně odskočit si uprostřed hodiny jsme mohli jen se souhlasem vyučujícího.

Bylo zakázáno mít během hodiny aktivní mobilní telefon. Slyšela jsem, že profesoři, aby otestovali, zda je máme vypnuté, někdy prozváněli studenty do tříd a komu zazvonil, ten dostal důtku.

Během zkoušení bylo vidět, jak si profesoři užívají to naše trápení. Zatímco nervózní student stál před tabulí, flegmatický profesor se rozvaloval na katedře (která byla pohodlnější, než židličky studentů). A to i v případě, kdy profesor byl muž a studentka dívka! Správný gentleman si nesedne dříve než žena. Zkoušení probíhalo nahlas a zbytek třídy musel poslouchat. Nešťastný student před tabulí byl tímto způsobem ponižován.

Manipulovali s námi. Pomocí kázání, strašení a výčitek nás dokázali přimět, abychom se chovali podle jejich představ a pokud ne, dokázali v nás vyvolat pocit hanby ponížením nebo zesměšněním. Objevovaly se tu i nemístné komentáře na základě náboženského vyznání.

Každý z nás měl svou vlastní strategii, jak se vyhnout zasedlosti profesorů. Aby nás co nejméně vyvolával, co nejméně si nás všímal a nenakukoval nám přes rameno do sešitu nebo do písemky. Tato strategie se zároveň lišila u různých profesorů v různých situacích. Někdo seděl vzadu jako myška, někdo přesně prokoukl, kdy a jakým způsobem nás testuje a podle toho se zařídil, někdo podlézal, někdo předstíral zájem o danou látku a pozornost v hodinách. Pokaždé, když profesor přišel do hodiny, jsme podle chůze poznali jeho náladu a podle toho reagovali.

Učivo bylo velice náročné. Měli jsme spoustu předmětů s minimální možností si je volit (pouze mezi dvěma jazyky). Všude od nás byl očekáván určitý výsledek nehledě na náš zájem o daný předmět. Měli jsme spoustu domácích úkolů a požadavků na domácí přípravu, protože jsme kdykoli mohli dostat předem neohlášenou písemku. Mnohdy bylo kvůli těmto požadavkům třeba vzdávat se volnočasových aktivit. Navíc jsem si často brala učivo na víkendové akce a promarnila tak, přípravou do školy, čas určený na zábavu s kamarády nebo s rodinou.

Samozřejmě se to nedalo zvládnout. Na ty písemky jsme se biflovali a podváděli při nich. Často se dokonce stačilo nadrtit určitá slovíčka v cizím jazyce. V písemkách po nás vždycky chtěli jednoznačnou odpověď, nikdy ne nějaký popis vlastními slovy nebo vyvozování. Ne každý to ale uměl. Někteří z nás sice dokázali pochopit určitý systém a byli v tom dobří, ale pokud měli na jména a data smůlu, bylo pro ně zle.

Naše hodnocení bylo všem ve třídě známo. Po rozdání opravených písemek vyučující vyvolával naše jména, abychom mu nahlásili známku a on si ji mohl zapsat. Vždy po zkoušení ohlásil známku tak, aby ji všichni slyšeli. V důsledku toho jsme se mezi sebou srovnávali a posuzovali. Jedničkáři byli chytří a skvělí, trojkaři špatní. A nejhorší na tom je, že jsme neposuzovali jen ostatní, ale i sami sebe. Spousta z nás věřila tomu, že je hloupá a jiní zase měli nos nahoru, jak se považovali za úspěšné.

A možná právě tohle byl ten důvod, proč jsme jako spolužáci nebyli jednotní. Soupeřili jsme spolu. Byli jsme jen spolužáci a nic víc. Nescházeli jsme se sami od sebe mimo školu. Ne jako celá třída. Nedokázali jsme se na ničem domluvit. Pokud to byla naše povinnost (např.: vystoupení na školní ples), ujali se toho dva lidé a zbytek třídy na to přistoupil bez diskuze, návrhů či protestů. Nedokázali jsme si společně užít nějakou blbost. Nebyl tu prostor pro žerty.

Nikdo navíc přesně nevěděl, co ho vlastně baví a co by chtěl jednou dělat. Dokonce i na jaře mnozí maturanti, přijatí na více různých oborů, netušili, na který z nich chtějí jít. Vybírali spíše vylučující metodou a po prvním roce na vysoké svůj obor často měnili.

Do tohoto kolektivu jsem nezapadala, nevím proč. Nebyla jsem jediná, tak jsem se často bavila se spolužáky z jiné třídy, kteří byli považováni za šprty, nevypadali atraktivně a nebyli zrovna společenské typy. Dokázala jsem přijmout myšlenku, že jsem jiná, ale nikdy jsem nepochopila, proč neměl nikdo zájem být se mnou ve skupině na praxi nebo v tělocviku. Při tvorbě týmů si kapitáni postupně vybírali členy a já jsem vždycky zůstala jako jedna z posledních, ačkoli nemám fyzičku nijak špatnou. A vždycky bylo nepříjemné, ač jsem se velmi rychle naučila předstírat, že je mi to jedno.

Mohla bych vám popsat tisíce důvodů, proč jsem tu školu neměla ráda, ale to by bylo zbytečné. Nejde o to, co jsem tam prožívala, ale o to, jak jsem si to přebírala. Byla jsem neustále ve stresu. Každé ráno jsem cítila nechuť jít do školy. A měla jsem i zdravotní problémy. Často jsem zvracela bez zjevné příčiny, měla jsem střevní potíže, poruchy spánku, krvácení z nosu a další. Netušila jsem však, že je to způsobeno psychikou.

Nevadila mi náročnost učiva ani to, že jsem nezapadala do kolektivu, vadil mi ten přístup. Dělali jsme jen to, co jsme museli. A to byl nejspíš důvod, proč jsme nikdy nepřišli na to, čemu se jednou chceme věnovat.

A proč to všechno učitelé dělali? Aby nás připravili na budoucnost. S blížící se maturitou nás neustále strašili, např.: příběhy studentů, kteří od ní vyletěli. Na vysoké škole nás má čekat systém, kdy se s námi nikdo mazlit nebude. A bývalí spolužáci to často oceňovali, protože vysoká pro ně byla oproti spolužákům snazší.

Asi tak čtyři roky jsem to všechno považovala za normální. Věřila jsem, že profesoři dělají to nejlepší pro naše dobro, i když je mi to nepříjemné. Zvrtlo se to všechno v okamžiku dospívání, kdy jsem si začala utvářet své vlastní názory. A došlo mi, že to není v pořádku, cítit nechuť z chození do školy. Není normální třást se před profesory. Je divné považovat se ve škole za hloupou a mimo ni vynikat svou chytrostí. Během dvou let jsem dospěla k nesouhlasu s celým tím školským systémem.

Myslela jsem si, že je to nevyhnutelná součást vzdělávání a myslela bych si to dodnes, kdybych začátkem septimy nebyla přijata na jazykový kurz francouzštiny ve Vichy. Dva týdny jsem tam chodila do školy a bydlela v hostitelské rodině. A zjistila jsem, že to jde! Je možné chodit do školy, mít ji rád a každé ráno se do ní těšit! Je možné se učit a zároveň mít čas na přátele! Je možné bez donucení pozdravit profesora „Bonjour!“ a myslet to upřímně! Bylo to pro mě neuvěřitelné zjištění, po kterém bylo snášení stereotypu ze školy v Česku ještě nesnesitelnější.

Začala jsem být hodně drzá a snažila jsem se dát najevo, že s tím nesouhlasím. Bylo to však marné. Profesoři byli velice schopní řečníci, zvyklí na protestující studenty, a dokázali nás vždy přeargumentovat a umlčet. Nebyl to pro ně problém, protože ředitelka i školní řád byli na jejich straně. A když si všimli, že se často vyjadřuji proti nim, nedávali mi k tomu příležitost.

Toho roku už jsem byla ze své situace doopravdy nešťastná. Často jsem plakala, když jsem se snažila s profesory o tomto problému neúspěšně mluvit. A tehdy jsem začala přemýšlet o svém odchodu. Mohla bych přejít v pololetí, jenže já jsem nevěděla kam. Bála jsem se, že na onom jiném místě by to bylo stejné nebo ještě horší. Strach mě přemohl a tak jsem na svém původním gymnáziu strávila i zbytek septimy.

Nedokázala jsem si představit, že bych měla v září nastoupit do dalšího ročníku, ačkoli to měl být už ten poslední. Nechtěla jsem tak fungovat dál. Přežívat ze dne na den jako parazit, který zahyne, pokud nenajde hostitele. Chtěla jsem z toho mladého života něco mít a užít si jej.

Na letním táboře jsem pak vyjela na kamarádku, která prohlásila, že na gymnazijní léta vzpomíná jako na nejlepší část života. A když jsem nechápala, řekla mi, že ona chodila na dobrou školu, kde měli vzájemně dobrý kolektiv a učitelé studentům vykali.

Po návratu domů už jsem na nic nečekala, sebrala odvahu a napsala řediteli oné školy, zda by bylo možné přestoupit. Nic nenamítal, ale bylo potřeba napsat přestupové zkoušky. Zvládla jsem to. Táta mi to schválil s tím, že už jsem dospělá a mohu se rozhodovat sama. A tak jsem nakonec po veškerém úsilí a zařizování nastoupila v září jinam.

Pochopitelně jsem ze začátku byla vystrašená. Neznala jsem své nové profesory ani spolužáky. Ale teď, když jsem se přes to přenesla, vám mohu říct, že jsou úžasní.

Pokud jde o mé profesory, nepovyšují se nad nás. Nepřezouváme se, vykáme si, zkoušení probíhá vsedě a potichu. Během hodiny mohu kdykoli bez tázání odejít na toaletu. Neděláme to schválně, abychom se ulejvali, ale když musím, tak jdu. Profesory na chodbě zdravím dobrovolně, spíše pohledem a úsměvem, který je ale upřímný. Když mi v hodině zazvoní mobil, zavěsím a omluvím se. Když přijdu pozdě do třídy, pozdravím (pohledem) a jdu si sednout. Spolužák mě jednou pobavil, když přišel pozdě do třídy, ukazoval zpožděnku a zahlásil: „Rekord, 36 minut!“ a šel si sednout.

Profesorů se nebojím. Ráda si s nimi občas popovídám. Nepláču a nemám dříve zmíněné zdravotní potíže. Dávají nám písemky zaměřené na obecný přehled bez jednoznačné odpovědi a nešíří ven informace o našich známkách. Nekomentují mé osobní záležitosti a respektují mé vyznání.

Co se týče mých spolužáků, ti jsou ještě úžasnější! Jsou jednotní, mají se rádi, znají se a vzájemně se respektují. Pravidelně se scházejí na pivo a jsou pro sebe víc než jen spolužáci. Nikdo není na okraji. Dokáží si společně něco naplánovat a všichni přispívají originálními a bláznivými nápady. I když to není jejich povinnost. Už jsme takhle tančili o přestávce na chodbě nebo se část spolužáků jen tak domluvila, že si vyjede do zahraničí.

Umějí si hrát. S bublifukem, nafukovacími balónky nebo s křídami nikdy nebyla taková sranda jako letos. A v tělocviku neřeší, s kým jsou v týmu. Dokáží přijmout kohokoli.

Vědí, co chtějí v budoucnu dělat. Nejspíš proto, že jejich přístup ke vzdělání závisí na jejich vlastní zodpovědnosti. Mohou si více volit předměty. Nikdo jim jejich známky nebo absence nekomentuje. Mohou se zaměřovat na to, co je baví. Spolužák, který chce být architektem, v hodinách rád kreslí. A dává mu to víc, než probíraná látka.

A příprava na vysokou? Možná nebudou mít tak velký náskok, jako studenti z mého bývalého gymnázia, ale vědí, že je to tam bude bavit. Navíc jsou zvyklí si své záležitosti řešit sami, což je pro ně výhoda, protože spousta vysokoškoláků prý po prvním roce vyletí proto, že není zvyklá na samostatný režim. Já se tam těším.