Už nesčetněkrát se mě někdo zeptal: “A proč neposíláš Lu do školy?” Nedávno mi něco došlo. Tu otázku lidé pokládají úplně automaticky. Jako by chození do školy bylo něco tak přirozeného, že nechodit tam je divné. Člověk se narodí, chodí do školky, do školy, do práce, mezitím možná stihne zplodit dítě, zasadit strom, postavit dům a umře. Tak to v životě chodí, ne? Normálka.

Hm. Jenže mně došlo, že otázka, kterou jsem si už kdysi dávno měla položit, měla znít: “Proč bych své děti do školy posílat měla?” Kromě toho, že mi to nařizuje zákon (ano, můžu mít dítě na domácím vzdělávání – což mám – DV je ale pouze jiná forma plnění povinné školní docházky a dle zákona by se dítě mělo doma učit to, co by se jinak učilo ve škole), a že je chození do školy podmíněno také kulturně, mě nenapadá jeden jediný důvod. Vlastně počkejte, jeden ano. Ten nejdůležitější. Kdyby ono samo chtělo.

Jenže ono nechce. A já si prostě myslím, že když někdo něco nechce, nikdo jiný nemá právo ho nutit. Velmi dobře si uvědomuji, že jsem silnější. Že mám v rukou moc donutit své dítě dělat něco, co nechce. A děsí mě to. Ne proto, že bych neuměla tuhle moc neuplatňovat, ale proto, že miliony silnějších na celé planetě tuhle moc nad slabšími uplatňují. Těmi slabšími se totiž můžeme kdykoli stát i my sami. Kdepak se tohle chování asi tak bere..? Že by děti jen kopírovaly chování svých rodičů (a učitelů)?

Každý chceme pro své dítě to nejlepší. A já jsem přesvědčená o tom, že to nejlepší, co můžu své dceři dát, je nebrat jí zodpovědnost za její vlastní život. Když si ji totiž nechá vzít ode mě, velmi pravděpodobně si ji pak nechá vzít i od někoho jiného.