Škola nemá nic společného se svobodou. Zaprvé, existují státní zákony, které nařizují, že buď budete chodit do školy, nebo se naučíte přesně to, co byste se naučili ve škole. Taková forma vzdělávání není volbou: je vynucená zákonem.

Ale chození do školy je vynucené také kulturně. To řekl i rakouský filozof a římskokatolický kněz Ivan Illich.

Illich byl kritikem státního vzdělávacího systému. V roce 1970 napsal v současnosti proslulou knihu Deschooling Society (Odškolnění společnosti, česky vyšlo 2001, pozn. překl.), kde odvážně argumentuje, že stejně jako existuje oddělení státu a církve, potřebujeme i odpovídající práva chránící lidi před státním vzdělávacím systémem. Navrhoval, že v zákoně by mělo zaznít: „Stát by neměl přijímat žádné zákony ve vztahu ke vzdělávání“.

Ale tam jeho záměry nekončí. Illich si uvědomil, že nestačí, aby stát nevnucoval školu jako povinnou. Žijeme ve společnosti, kde bychom měli za to, že škola je jedinou cestou k dospělosti, i kdyby škola nebyla ze zákona povinná. Jinými slovy, chození do školy (nebo něco tomu podobného) není povinné jen z právního hlediska, ale i z hlediska kulturního.

Poté, co Illich navrhl toto oddělení školy (školství) od státu, navrhl také, že by takový zákon měl být doprovázen „zákonem zakazujícím diskriminaci v najímání, hlasování nebo přijímání do center učení na základě předchozího absolvování určitého vzdělávání“.

Nesvobodné mysli

Podívejme se na to takhle: i kdyby chození do školy nebylo právně závazné, pokud budeme žít ve společnosti, kde zaměstnavatelé a další lidé očekávají školní vysvědčení jako podmínku pro zaměstnání nebo členství v nějaké organizaci, nebo kde obvyklou otázkou, kterou dostávají děti, je „Co jste se dnes naučili ve škole?“, pak bude většina lidí pořád vnímat školu jako cestu k dospělosti.

Navzdory názvu Illichovy knihy nebylo jeho cílem zrušení škol. V několika bodech jasně říká, že školy jsou dobré jako jedna z možností pro lidi, kteří o ně stojí. Obával se ale toho, že právní zakotvení povinnosti školní docházky vede k přesvědčení, že jedinou cestou, jak si osvojit znalosti potřebné pro život v dospělosti, je skrze školy. Dvanáct a více let matematiky a angličtiny (v našem případě češtiny, pozn. překl.), známek a průměrů známek. Takovéto chození do školy.

Jak jsme dospěli k tak úzkému vnímání vzdělávání? Jednoduše řečeno, pokud je něco právně závazné, stává se to univerzálním, a když je cokoli univerzálním po dostatečně dlouhou dobu, kultura zapomíná, že vůbec kdy existovaly jakékoli alternativy.

Krok 1: Vydání zákonů

Zastánci veřejných škol na počátku 19. století, jako Horace Mann a Henry Barnard, bojovali za vytvoření veřejného školního systému financovaného z daní, jenž bude schopen zvítězit nad soukromými školami díky tomu, že se v něm nebude platit školné. Nakonec se reformátorům podařilo prosadit vydání zákonů o povinné školní docházce ve všech státech USA (první bylo Massachusetts v roce 1851, poslední Alabama v roce 1918).

Na začátku 20. století také reformátoři prosadili, že všichni učitelé (alespoň ti na veřejných školách) musí projít státem schválenými studijními programy. Jak popisuje historička Diane Ravitch, „učitelská certifikace nakonec byla ztotožněna s dokončením učitelského vzdělání spíše než s přijetím místních certifikátů nebo absolvování zkoušek pro jednotlivé předměty“.

Výsledkem bylo, že na začátku 20. století měl každý stát zákony nařizující, že správnou cestou k dospělosti bylo projít daným množstvím školního vzdělávání a i když byla možnost chodit na státem schválenou soukromou školu, pokud si lidé mohli dovolit platit školné, byla pro většinu lidí jasnou volbou veřejná škola („zdarma“), jež najímala učitele, kteří splňovali státem dané podmínky.

Krok 2: Kultura se přizpůsobí

Tyto zákonné podmínky mají kulturní efekty. Vysoké školy a práce, které nevyžadují vysokoškolský titul, postupně stále častěji požadují nebo očekávají středoškolské vysvědčení jako součást přihlášky. A kulturně jsme si zvykli vidět chození do školy jako běžnou součást dětství – jakýkoli rodič, který je viděn venku s dítětem během školního dne, může očekávat otázku „A neměl(a) by být ve škole?“.

Otázka „Kolik ti je let?“ byla nahrazena otázkou „Ve které jsi třídě?“. Suzy není 11 nebo 12 let; je v 6. třídě.

Homeschooling a unschooling jsou na vzestupu, ale i tak mnoho států (např. Louisiana, Maine nebo New York) nastavilo striktní pravidla, jak může homeschooling probíhat včetně toho, jaké předměty musí být vyučovány a také včetně ročního přezkoušení studentů, které připomíná testování probíhající ve školách.

Kulturně je aktuální model školství K-12 (školství od mateřské školy po maturitu, pozn. překl.) tak zažitý, že jsou homeschooling a unschooling kritizovány pro nedostatečnou socializaci dětí, protože je zažitý předpoklad, že ta správná socializace probíhá právě ve školách.

Odškolnění kultury

Když Illich nazval první kapitolu své knihy Proč musíme odstátnit školy, myslel tím odstátnění (zrušení) ve dvou rovinách. Argumentoval, že by neměly existovat žádné zákony, zabývající se povinným školstvím nebo státním přezkušováním (licencováním) učitelů, které znamenají druh tržní manipulace a jsou věrohodné jen pro mysli, které prošly školou.

Chtěl ale také vidět svět, ve kterém společnosti nevyžadují školní vysvědčení pro najmutí zaměstnance, svět bez kulturního očekávání, že nejlepší nebo jediná cesta k dospělosti je skrze formální školy. Školy mají být jednou ze vzdělávacích možností mezi mnoha dalšími: učňovství, individuální nebo skupinové vzdělávání a mnoho dalších vzdělávacích struktur, kolik jich jen lidská mysl dovede vytvořit. Ale chození do školy by nemělo být kulturně privilegovanou základní volbou.