Během jedné z hodin českého jazyka nám naše učitelka zadala slohovou práci na námi vybrané téma z učebnice. Dodnes přemýšlím, zda si naše češtinářka daná témata vůbec nepřečetla, nebo automaticky předpokládala, že se těm kontroverzním vyhneme, abychom na sebe neupoutali její hněv. Ať tak či tak, nemohl jsem se ubránit nutkání napsat svůj názor na školu. Jedno z témat mi k tomu přímo hrálo do karet (Aktuální problémy školství z pohledu studenta). O této problematice jsem už dlouho dobu přemýšlel, a tak se mi psalo snadno. Při odevzdání je u nás na gymnáziu běžnou praxí, že několik žáků je vždy vyvoláno, aby svůj výtvor přečetlo před zbytkem třídy. Jako první se dobrovolně přihlásila jedna spolužačka.

Než popíšu, k čemu u ní došlo, dovolil bych si tuhle slečnu ve stručnosti popsat. Představuje totiž jeden typ studentů, se kterými se denně na škole setkávám. Ona, stejně jako mnozí další, se naprosto podřídila školnímu systému a snaží se v něm být nejlepší, je proto ochotná se vše naučit slovo od slova, strávit doma nad učením i několik hodin denně jen proto, aby pak dostala tu svoji zaslouženou jedničku. Její rodič si může doma při nedělním obědě spokojeně pokývat hlavou, že má doma ale pilnou studentku. Není však divu, že kromě školy nic jiného nestíhá, nemá žádné koníčky ani záliby.

Nenechte se však zmýlit, ona samotná není šťastná, má časté výkyvy nálad, je neustále nespokojená a jediné téma její konverzace je, co vše se musí učit a jak moc jí to vadí. No a potom nastanou chvíle, kdy to prostě nezvládne. A přesně tato chvíle nastala, když měla jít k tabuli přečíst svoji práci na téma: „Proč jsem nespokojený na své škole.“

Hned při první větě se hystericky rozbrečela, a i přesto, že ji učitelka opakovaně vybízela, aby si šla sednout, musela svoji velmi obohacující práci v slzách dočíst. Jakmile ji dočetla, obdržela od učitelky jedničku ze soucitu a šla si sednout. V lavici už na ni čekaly její věrné spolutrpitelky, které jí hned poplácaly po ramenech a chválily ji, jak byla statečná.

Po tohle emočním výlevu mě ani nenapadlo jít k tabuli dobrovolně, jenže co čert nechtěl, byl jsem vyvolán. Hned při čtení nadpisu mě učitelka přísně opravila, že měním zadání práce, přidal jsem totiž k nadpisu dodatek (Aktuální problémy školství z pohledu  neúspěšného studenta). To, že sám sebe prohlašuji za neúspěšného studenta se z nějakého důvodu učitelky dotklo. Nicméně výtku jsem si vyslechl a pokračoval jsem ve čtení práce.

To však bylo pro naši češtinářku jako ledová sprcha, celou dobu mě probodávala zhnuseným pohledem a spolužáci ani neskrývali překvapení, jak něco tak drzého vůbec můžu na gymnáziu vypustit z úst. Ve zkratce jsem touto prací porušil mnohá tabu, která na naší škole existují.

Ta největší rána ale přišla až po přečtení práce. Hned jak jsem dočetl poslední řádek, vzal si slovo můj spolužák, nejprve bych ho ale také rád popsal.

I on představuje jeden typ studentů, a to ten ze všech nejhorší. Učení ho totiž baví a nevadí mu strávit nad ním mnoho hodin, je to jeho náplň života a nedokáže si představit nic lepšího, ve všem s učiteli naprosto souhlasí a považuje je za ty nejmoudřejší autority. Tenhle typ většina ostatních žáků nemá příliš ráda.

No a tento žák mi pověděl, že je naprosto nevhodné prezentovat takovéto názory na půdě gymnázia, a že celkově je to velmi nekvalitní a povrchní práce. Stejného názoru se chytla i učitelka, a tak několik následujících minut jsem jen tiše stál a poslouchal, jak moje práce byla špatná.

Poté, co se na mě vyřádili, se mě zastali dva moji spolužáci, vyznávající podobné názory jako já, nicméně jen velmi zdrženlivě, přece jen, není radno si rozhněvat učitelku. Na to se rozhořela debata o školství, do té se začala přidávat i učitelka, jenže jí během chvilky přerostla přes hlavu a ve chvíli, kdy rozhněvaně pronesla výrok: „Ale žáci tady přece nejsou od toho, aby říkali svůj názor,“ utla rozhovor, vyhodila mě od tabule s tím, že známku si ještě rozmyslí a pokračovala ve výuce. Nakonec jsem dostal 3-, zdůvodnění jsem nikdy neobdržel.

Zde je moje práce, kterou jsem ve škole předčítal:

Aktuální problémy Českého školství z pohledu neúspěšného gymnazisty

Nereformovatelnost školství: pojem, s kterým mě seznámila jedna velmi liberální učitelka z vysoké školy pedagogické v Praze. A jaký má vlastně tento termín význam? Každý člověk, který se trápí v českém vzdělávacím systému nakonec s odstupem času začne na svá školní léta nahlížet s jistou dávkou sentimentu, a tak již nemá potřebu útrapy ze svých školních let řešit. Ty však přetrvávají dál a trápí další generace.

A co těmito problémy myslím? Jedním ze základních problémů je způsob vyučování a náplň výuky. V našem vzdělávacím systému je důraz kladen téměř výhradně na paměť, na množství znalostí, které „narveme do hlavy.“ Na rozvíjení dalších schopností tak nezbývá prostor ani čas. Kupříkladu taková schopnost komunikace je zanedbávána ve velké míře, nikdo nás neučí, jak máme správně mluvit či jakým chybám se máme při přednesu vyvarovat. Toto jsou schopnosti, které prostě chybí ve školních vzdělávacích programech.

Mezi další takové zanedbávané schopnosti patří například schopnost se rozhodovat, či vytvářet si vlastní názor. Celkově je v českém školství utlumen důraz na utváření si jakéhokoliv vlastního názoru. Žáci jsou spíše vychováváni ke směru, který nazývám „drž hubu a krok,“ než že by se jednalo o skutečnou efektivní přípravu na život či profesi. A tak i když je naše školství zabaleno v slušivém kabátku svobody, tak skutečnost zůstává stejně temná jako za minulého režimu. Touto skutečností je, že vychovaný, neboli zkrocený žák je lepší než ten uvědomělý a svobodomyslný. Tato školní výchova má ještě jedno velké negativum, a tím je naprosté zabití osobního rozvoje. Spousta lidí je podvědomě toho názoru, že po ukončení svého studia se již nepotřebuje dále rozvíjet, že jsou z nich už „hotoví lidé,“ a tak často skončí v nějaké práci v závislosti na úspěšnosti ve vzdělávacím systému a už jen žijí v neustále stejném stereotypu, toužící po dosažení hodnot, které jim byly ať už na škole, nebo i v jiných institucích vštípeny. Nechci v tomto svalovat vinu pouze na školu, nicméně faktem je, že na tom má opravdu velký podíl.

Další problém jsou striktní pravidla ve vyučování. Podle všeobecných měřítek žák musí dávat při hodinách pozor a nesmí se věnovat záležitostem, které nesouvisí s výukou. Pro drtivou většinu žaků je toto pravidlo už taková samozřejmost, že si ani neuvědomují, jaký z toho plyne důsledek. Učitel totiž může svůj předmět dělat absolutně nudný a nezáživný a přitom žáci nemají žádnou možnost vyjádřit svůj nesouhlas ať už k vyučujícímu či k danému předmětu. Nezbývá jim tudíž než se podřídit. A běda pokud to někdo neudělá. V neoficiální pravomoci učitele totiž je žáka zastrašovat a psychicky napadat, neexistuje totiž žádné ochranné opatření, které by tomu zabraňovalo. Teoreticky by toto mělo řešit vedení škol, nicméně to se k tomu velmi často nemá. Znamenalo by to pro něj narušení učitelského kolektivu a celkové snížení dobré atmosféry mezi učiteli, a to samozřejmě nepřipadá v úvahu.

Další problém školství je nejednotlivý přístup k žákům. Učitelé přistupují ke všem stejně, a to především v míře svých požadavků. Všichni z nás to znají, nějaký předmět nám nejde a nebaví nás, ale i přesto jsme nuceni získat pro nás naprosto nepotřebné znalosti, které v dlouhodobém měřítku stejně zapomeneme. A tak si říkám: „Nedokázali bychom svůj čas využít konstruktivněji? Třeba k něčemu, co nás skutečně baví?“

Na závěr chci říci, že existuje i nespočet dalších, menších či větších problémů, které ve školství přetrvávají, ovšem jejich popis by zde zabral ještě daleko více času. Také zde chci zmínit, že rozumím náročnosti učitelského povolání, nicméně velká spousta učitelů si není vědoma své obrovské odpovědnosti. Vždyť právě na nich leží velkou mírou vývoj osobnosti jednotlivých žáků.  A podcenit odpovědnost vůči nim může mít fatální následky pro jejich budoucí život. Dovolím si menší osobní vsuvku. Již delší dobu na sobě pozoruji, jak mě zdejší gymnázium mění. Nemám totiž na to, abych tuto školu zvládl v mezích zdejších nároků, nedokážu dělat efektivně věci, které mě nebaví, a tak abych nepodlehl tlaku těchto povinností, musel jsem se změnit jak myšlením tak přístupem na bezstarostného flákače. Jsem sice nyní o dost šťastnější, ale otázka je: „Opravdu má škola takto fungovat?“