Běžné způsoby učení jsou obecně jednostranné. „Učitel“ přednáší poznatky ve formě závěrů prostřednictvím slov a obrazů a od „žáků“ se očekává, že budou tyto poznatky a závěry bezchybně přijímat. Mají si je zapamatovat až do doby zkoušek, při kterých mají zopakovat stejná slova a obrazy takovým způsobem, aby se ukázalo, že přenos znalostí proběhl převážně úspěšně. Čím lépe student poznatky zopakuje, tím více je považován za schopnějšího a tím lepší známku dostane.

Při tomto způsobu přijímání informací může být počet žáků na učitele, při zachování rozumné účinnosti této vzdělávací metody, vysoký. Když je role učitele sloužit pouze jako vysílač informací a žáci jsou degradováni na poslušné nádoby, do kterých mají být poznatky vkládány, desítky nebo dokonce stovky pasivních žáků mohou být obsluhováni jedním aktivním učitelem. Tím je vytvořeno rozdělení třídy na pasivní a aktivní část; jediný úkol učitele je aktivně vyučovat a jediná úloha žáka je pasivně se učit. V této homogenní skupině je pokrok rychlejších žáků brzděn, aby se stíhali učit i ostatní žáci; pomalejší žáci jsou nuceni některé části učiva odbýt, aby vytvořili dojem, že stíhají.

Stav pasivní receptivity způsobuje problémy žákům, jejichž mysl není připravena na vytváření logických konstruktů v takovémto neaktivním mentálním stavu. Dokonce i při zdánlivě pasivní roli, jakou je čtení knihy, je to mysl čtenáře, která aktivně podněcuje k pokračování na každé další slovo nebo k otočení strany, a je to vůle čtenáře zapamatovat si přečtené informace. Neschopnost naučit se něco bez aktivního zapojení je zřejmá u malých dětí, které se obvykle účastní a dávají pozor jen tehdy, když je jim dovoleno nějakým způsobem se aktivně zapojit do procesu učení, což děti rády dychtivě dělají.

Z nějakého zvláštního důvodu se začalo očekávat, že po několika letech jemného podmiňování k pasivitě a odstavení od skutečné interakce při vzdělávání, žáci určitého věku lehce skoncují se svými mladistvými rysy jako je zvídavost a nadšení. Jediný účel, kterému toto slouží, je, aby jeden učitel mohl žáky snadněji spravovat a ukáznit, a aby se zlehčil proces přenosu poznatků k žákům. Žáci, kteří se nejobtížněji vzdávají svého přirozeného povahy k jednání, jsou označeni za méně inteligentní a výtržníky, přestože historie lidstva ukazuje, že ti nejmoudřejší a nejambicióznější lidé jsou často ti, kteří si zachovají svůj přirozený směr a jsou označováni těmito nálepkami a podrobeni ostrakizmu.

Když je proces učení pasivní a nepodněcovaný zvídavostí žáka, vyústí často k velmi dílčímu a neúplnému vzdělání. Učitelé a vládci určují žákům, které konkrétní kategorie znalostí jsou relevantní a hodné učit se a v jakém pořadí. Když je vzdělání izolované a centrálně naplánované takovýmto způsobem, žáci přijímají poznatky bez širšího kontextu. Začnou vidět svět podle různých optik s nedostatečnými a neúplnými detaily. Toto nastane namísto aktivního a dobrovolného vzdělávání, při kterém každý nový poznatek zapadne logicky konzistentně do existující struktury a doplní předchozí poznatky, čímž postupně vzniká stále preciznější pohled na svět, jako když se postupně zaostřuje fotoaparát. Místo toho se však stará témata stávají zastaralá a nerelevantní a jsou vytlačována tématy novými.

Nakonec se pasivní žáci stanou zdokonalenými specialisty na určitý výsek skutečnosti, ignorujíce zbytek existence a označujíce každý jiný poznatek za obor zkoumání někoho jiného; nic není integrované s předchozími poznatky a žák vyniká pouze v opakování a zručném používání závěrů, které mu byly prezentovány během výuky.

Tento proces, aplikovaný od malička, má na žáky kumulativní dehumanizační účinek. Dlouhé hodiny, které musí žák strávit ve škole, mají za následek, že učitelé a ostatní úředníci budou částečně v roli rodičů žáků, a to bez kvalifikace nebo jejich souhlasu. Pochopitelně, že učitelé nezvládnou vykonávat všechny úkoly nezbytné pro vychování zdravého a schopného dospělého člověka, včetně poskytnutí vhodné výživy, citové opory, přirozené socializace, výchovy k etice, zájmům, soucitu, lásce, rozumu, nenásilné komunikaci, atd. Žáci jsou nuceni obětovat větší část času svého dospívání na to, aby se naučili věci, které jsou pedagogy považovány za vhodné. Toto není vůči nim v žádném případě spravedlivé.

Uniformita ve školství ničí v lidech individualitu a tvořivost. Jelikož všechny děti jsou naučené myslet stejným, sociálně přijatelným způsobem, méně z nich bude mít jedinečné vhledy a vytvoří méně unikátních děl. Protože způsoby výuky nejsou šité na míru přirozeným individuálním způsobem učení a chápání světa, většina bude nucena opustit svůj vrozený způsob myšlení a bude nucena přijmout stejné mentální a pocitové metody jako ostatní. Pokrok civilizace je brzděn, protože většina lidí je schopna jen opakovat způsoby, které již znají, a málokdo hledá nové a radikální metody ve způsobu tvoření věcí, jakkoli lepší by ty nové způsoby byly.

Evoluce se vyznačuje obrovskou diverzitou způsobů a charakteristik. Omezením rozmanitosti nemůžeme zabránit samotné evoluci.