V pojednání s názvem Nemít školu nevadí jsem se zaměřil na známé osobnosti, „jejichž úspěch není podložen univerzitním diplomem a často ani řádnou školní docházkou.” V souvislosti s tímto článkem mě dále zajímalo, jak si v životě stojí lidé vzdělaní svobodně, bez předem stanovených osnov. Pátral jsem tedy po osudech lidí nabývajících vědomosti alespoň po určitou část svého života dle filosofie unschoolingu, ať už se jednalo o absolventy škol, které na pomyslné cestě za svobodou došly až na konec, nebo doma vzdělané děti. I tentokrát je mým cílem vyvrátit jeden z dalších mýtů. Často slýchám argument, že v rámci svobodného učení se není možné naučit konkrétní znalosti, především přírodní vědy. Někdy je k vidění i názor, jak rodiče tímto přístupem ničí život svým dětem, které musejí za svobodných podmínek nutně skončit jako povaleči. Zásadní problém v tomto přístupu je omezené vnímání unschoolingu. Nikde se přeci nepíše, že studenti vzdělávaní dle této filosofie nemohou nastoupit na univerzitu či se jinak formálně vzdělávat. Škola Sudbury Valley dokonce uvádí osmdesáti procentní úspěšnost jejích absolventů pro dokončení vysoké školy. Všechny zkušenosti zatím nasvědčují, že usnchooleři se v životě nijak neztrácejí, spíše naopak. Pojďme se společně podívat na osudy některých z nich.

Začněme americkou školou Sudbury Valley, do které docházel velmi dlouho Hal Sadofsky, nyní působící jako profesor matematiky na Oregonské univerzitě, kde se zabývá homotopií. Chodila sem i Nikole Beckwith – herečka a spisovatelka. V regionu svého působení obdržela lokální ocenění za vynikající výkony a rozvoj umění. Byla nejmladším příjemcem této ceny v historii. Nyní se přesuňme do Anglie, kde školu Summerhill navštěvovaly další velmi zajímavé osobnosti. Osobně považuji album The Dark Side of the Moon od skupiny Pink Floyd za nejpovedenější hudební počin vůbec. Deska je skvělá nejen hudebně, ale i svým vzhledem. Její design navrhl Storm Thorgerson, bývalý žák Summerhill, který se živil jako grafik. Na kontě má spolupráci s dalšími známými kapelami, jmenovitě třeba Genesis, The Cranberries a Led Zeppelin. Zůstaňme ještě chvíli u hudby. Snad každý zná jméno Elton John. S tímto umělcem úzce spolupracoval producent Gus Dudgeon, jež také navštěvoval stejnou školu. Jeho bývalý spolužák vyslovil o Gusově úspěchu teorii: „v Summerhill byla v nás všech vyvolána svoboda myšlení a uvědomění si, že každý má téměř všestranné schopnosti, což jsou pravděpodobně dovednosti, které mu umožnily tolik v životě dosáhnout.“ Neméně obdivuhodnou osobností je Aaron Schwartz, odborník na informační technologie, jenž chodil do školy podobné modelu Summerhill. Zemřel tragicky na začátku tohoto roku ve věku dvaceti šesti let. Za svůj relativně krátký život stihnul mnohé: podílel se na vývoji formátu RSS, spolupracoval s Wikipedií a intenzivně vystupovat proti narušování svobody internetu. Ani domácí větev uncshoolingu nezůstává pozadu. Astra Taylor je známá svými výstupy týkající se domácího vzdělávání a mimo okruh unschoolingu se proslavila svým dokumentárním filmem Zizek! zabývající se slovinským filosofem. Domněnku, že svobodný přístup k učení vytváří pouze humanitně zaměřené osoby, vyvrací také Sean Ritchey, který se již dlouho zabývá návrhem energeticky efektivních staveb. Jak lze vidět, filosofie unschoolingu dává vzniknout úspěšným jedincům s nejrůznějším zaměřením. Uvedená škola Summerhill v odpovědích na často kladené otázky zmiňuje následující profese: umělecké, doktorské, právnické, učitelské, profesorské, tesařské, vědecké, hudební, kulinářské, herecké, zahradnické, farmářské, reportérské, filmařské, technické, fotografické, taneční, programátorské, spisovatelské, ilustrátorské, opatrování postižených lidí a podnikatelské. Svobodné učení skutečně nemá žádná omezení co se profesí týče a nezaostává ani na poli úspěšnosti.

Uvedl jsem několik zajímavých osobností, jak jsou na tom ale ostatní unschooleři? Došel jsem k závěru, že neúspěšný absolvent svobodného vzdělávání pravděpodobně vůbec neexistuje; hned vysvětlím proč. Unschooling díky možnosti svobodně následovat svůj zájem představuje mimo jiné prostředek k nalezení a rozvinutí vlastního talentu. Pokud objevíme své „poslání“, naučit se potřebné znalosti a dovednosti je snadné, přičemž celý proces je řízen vnitřní motivací, ne autoritou zvenčí. Klasický přístup nalézání vlastního talentu zcela ignoruje, což si později vybírá svou daň. Údajně okolo tří čtvrtin dospělých nemá rádo svou práci a všední dny tráví chozením do nudného zaměstnání a čekáním na dva vysvobozující dny. Přirozené učení nabízí odlišný přístup a na rozdíl od klasického modelu negeneruje zástup lidí, pro něž práce představuje nutné zlo. Není jistě náhoda, že kniha mapující život absolventů školy Sudbury Valley obsahuje kapitolu „Proč mají rádi svou práci“ s krásnou citací: „Těžko se mi večer chodí domů. Práce mě až příliš baví.” Unschooler bude svou profesi dělat s nadšením, protože mu nezbyla jako poslední možnost při vylučovací metodě. Jaký je tedy závěr, připravila nás škola na život? Svobodné vzdělávání posílá své absolventy do světa připravené. Mají dobrý přehled o svých schopnostech a vědí, čemu by se nejraději věnovali. V životě se neztratí, nacházejí si práci, která je naplňuje a proto všechny považuji za úspěšné. Pro žáky školou povinné už odpověď není tak jednoznačná, odpovím sám za sebe: ANO, připravila… pokud bych se hodlal připojit do zmiňovaného zástupu a žít spokojený život pouze o víkendu. Jestliže bych od svého pracovního života chtěl víc, než jen ráno sebrat kufřík a jít si odpracovat svých devět hodin v nezáživné práci, o jejíž smysluplnosti nejsem zcela přesvědčen a která není v souladu s mojí osobností, tak musím konstatovat: NE, nepřipravila.