Unschooling je momentálně žhavé téma, naše děti (12 a 15 let) se učí doma a nejlepší obrana je dobrý útok, tedy…

Jedním z předpokladů standardního vzdělávacího systému (státního i soukromého) je, že existuje množina lidského vědění – znalostí, které jsou dost obsáhlé na to, aby zabraly standardních 12 let školní docházky, a které by měl každý znát. Tento předpoklad je mylný.

Skutečný seznam věcí, které člověk potřebuje vědět, je podle mého názoru mnohem kratší – čtení, psaní nebo psaní na počítači, jednoduchá aritmetika. Mimo to, vzdělávání zahrnuje učení věcí, ale ne konkrétních věcí. Standardní studijní plán je z větší části libovolný seznam toho, co je v dané době v módě – předměty, které je každý povinen předstírat, že se naučil.

Vezměte si jako příklad anglickou kompozici, americkou historii, algebru, geometrii a trigonometrii. Každý z těchto předmětů se ukáže jako užitečný pro některé lidi, občas užitečnější pro více lidí, ale pro převážnou většinu téměř k ničemu. A i když by prakticky každý absolvent střední školy měl mít znalosti výše uvedených předmětů, mnoho – pravděpodobně většina – je nemá. Kdokoli, kdo učí prváky na vysoké škole, může dosvědčit.

Druhým předpokladem standardního vzdělávání je, že způsob, jakým se děti mají učit, je přesná specifikace toho, co konkrétně se ten den mají naučit, co konkrétně mají přečíst, a samozřejmě při tom mají sedět a pozorně poslouchat učitele. Jedním z výsledků je, že děti tráví většinu svého času posloucháním toho, co je ani v nejmenším nezajímá. Dalším důsledkem je, že vzhledem k rozmanitosti zájmů a schopností se třetina žáků nudí, protože už znají to, co jim pedagog říká, třetina se nudí, protože jsou úplně ztraceni, a poslední třetina snad poslouchá, rozumí tomu, co slyší, a něco se učí. Dostatečně dobrý učitel může tento poměr poněkud vylepšit, ale dostatečně dobrých učitelů je pomálu.

Důsledky tohoto způsobu vzdělávání jsou následující. Zaprvé: většina dětí považuje učení za nepříjemnou práci, které je třeba se vyvarovat, pokud je to možné. Zadruhé: školy šest let učí látku (např. aritmetiku), kterou by dítě mohlo obsáhnout – kdyby chtělo – za jeden až dva roky. A za třetí: ze středních škol vycházejí absolventi, kteří neumějí to, co se na škole za tu dobu měli naučit.

A ještě jedna věc je s konvenčním modelem vzdělávání špatně. Posuzování zdroje informací je velmi důležitou intelektuální dovedností. Ve školní třídě je tato dovednost anti-učena. Žákovi jsou sdělovány informace dvěma autoritami současně – učitelem a učebnicí – a žák má za úkol věřit tomu, co je učen. I zde může kvalitní učitel obejít dané nastavení a pokusit se naučit žáky kritickému myšlení, ale opět – kvalitních učitelů je nedostatek.

Jednou z velkých výhod internetu, považujeme-li jej za vzdělávací nástroj, je fakt, že internet je naprosto nefiltrované médium, které nechává na každém čtenáři, aby sám posoudil, jak moc může důvěřovat zdrojům poskytovaných informací. Není to dokonalé, ale alespoň učí správnou lekci namísto špatné.

Názory zde vyjádřené nejsou založeny na žádných rozsáhlých výzkumech, ale jsou založeny na mých zkušenostech. Chodil jsem do nejlepších soukromých škol, má žena zase do dobrých příměstských veřejných škol, oba jsme měli několik dobrých učitelů a předmětů, ale to, co si převážně pamatujeme, je nuda, která nás po většinu času provázela. Dozvěděl jsem se více o anglickém jazyce při čtení Kiplingovy poezie ve svém volném čase nebo z knih od Agathy Christie a jejích konkurentů, které jsem hojně četl o letních prázninách, než z hodin anglického jazyka při vyučování. Naučil jsem se víc o politické filozofii z debat vedených s mým nejlepším kamarádem než z hodin občanské nauky.

Existuje celá řada alternativ k běžnému modelu vzdělávání. My jsme se rozhodli pro unschooling, který našim dětem umožňuje řídit svůj vlastní čas a učit se, cokoliv jim v dané chvíli přijde zajímavé. Někdy tento model popisuji jako házení knih na děti a sledování, která z nich se na ně „přilepí“. V našem případě se „přilepily“ knihy jako Sobecký gen (má dcera ve věku cca 12 let), Jak lhát se statistikou (obě děti) a od téhož autora Jak riskovat (populární kniha o teorii pravděpodobnosti, obzvlášť zaujala mého syna asi v deseti letech kvůli hraní RPG her) a spousta beletrie, většinou určené pro dospělé čtenáře.

Není pochyb o tom, že naše děti nebudou znát některé věci ze standardních osnov – asi tak jako ti, kterým byly tyto informace předávány, aby se je naučili, ale můj syn se naučil víc historie a zeměpisu z knih a počítačových her, než by se býval naučil z vyučovacích hodin na základní škole. A navíc nedostal tu děsivou lekci, že učení je nuda a je potřeba se mu vyhýbat, jak jen je možno. Má dcera musí dohnat některé věci v matematice předtím, než bude připravena na nástup na vysokou školu, ale obě naše děti považují vyřešení rovnice se dvěma neznámými za zábavné puzzle.

Zatímco píši tento článek, moje dcera cvičí na svou harfu. Bez toho, aby ji k tomu kdokoli nutil.