Naše školy jsou v opozici vůči instinktům našich dětí, ne v souladu s nimi.

Většina dětí v naší společnosti nechce chodit do školy. Říkám vám něco nového?

Protestují mnoha způsoby – předstírají nemoc, šoupají nohy po zemi, dělají minimum práce, jen aby splnily požadavky školy (nebo ani to ne), a porušují školní pravidla, když vědí, že jim to projde. Dokonce i ty, které mají ve škole dobré známky a které se rády předvádějí, protestují proti škole svými projevy cynismu a častým podváděním, které ospravedlňují tím, že říkají, že to jsou stejně jen hloupé překážky, které musejí překonat.

Proč tomu tak je? Vzdělávání je přece dobrá věc, ne? Děti potřebují vzdělání, aby mohly ve společnosti dobře fungovat. Společnost vynakládá ohromné prostředky na školní výuku každého dítěte (ať dítě chce či ne). Jsou tyto děti jen rozmazlenými nevděčníky? Pokud ano, pak vy i já – a prakticky každý, kdo chodil do školy poté, co se stala školní docházka povinnou – jsme také rozmazlenými nevděčníky. Všichni jsme protestovali. Ve skutečnosti v době, kdy se školní docházka stala povinnou, děti protestovaly ještě více, i když povinností bylo mnohem méně. Musely být bity březovou metlou, aby zůstaly ve škole a aby dělaly to, co jim učitel řekne.

Ve svém posledním článku jsem použil koncept evolučního nesouladu, abych vysvětlil, proč nemluvňata a malé děti nechtějí jít spát – samy, ve tmě, v noci. Tento termín znamená nedostatek souladu mezi prostředím dnes a tím, které existovalo během historie našich evolučních předků. 99% historie lidského druhu jsme všichni byli lovci a sběrači. Podle antropologů byl životní styl lovců a sběračů jediným stabilním způsobem života, který náš druh zažil. Až teprve od úsvitu zemědělství před 10 000 lety jsme byli chyceni do stále se zrychlujícího víru kulturních změn. Z biologického hlediska jsme však stále lovci a sběrači a děláme vše pro to, abychom se vyrovnali s dnešními životními podmínkami. Ve svém posledním článku jsem ukázal, že nemluvňata a malé děti nechtějí jít spát samy, protože v dávných časech to často znamenalo smrt. Příšery pod postelí byly skutečné. Byli to šakalové, tygři a další noční dravci, kteří hledali malou svačinku nechráněnou dospělými. Instinkty a obavy, které se vyvinuly za časů, kdy jsme byli lovci a sběrači, se nezměnily.

Nyní bych chtěl tento koncept aplikovat na problematiku vzdělávání.

Jak jsem ukázal v úvodních článcích tohoto blogu, způsoby, kterými se děti vzdělávaly v kulturách lovců a sběračů byly opačné než ty, kterými se snažíme vzdělávat děti v současných školách. Jedna z nejuctívanějších hodnot téměř všech skupin lovců a sběračů, které kdy antropologové studovali, je svoboda. Lovci a sběrači zastávali přesvědčení, že je špatné nutit jiného člověka dělat něco, co nechce – a děti považovali za lidi. Většinou nedocházelo ani k přímým návrhům, neboť to mohlo vyznít jako nátlak. Věřili, že lidé se ze své vlastní iniciativy naučí přispívat k dobru skupiny, protože pochopí moudrost a potěšení, které z toho vychází. Lidská společnost byla po statisíciletí tímto způsobem organizována. [1] Život lovců a sběračů vyžadoval velkou osobní iniciativu a kreativitu a také vyžadoval důvěru, že lidé budou sdílet a spolupracovat, protože chtějí. Zdá se, že lovci a sběrači to chápali – a chápali také to, že děti vyrostou ve svobodné, důvěřivé, spolupracující a kreativní dospělé nejlépe tak, pokud jim bude v průběhu dětství poskytnuta svoboda, v kontextu morální komunity a vzorů, které skupina poskytuje.

Během tohoto dlouhého období měly děti volnost hrát si a prozkoumávat celý den, a tímto způsobem se vzdělávaly. Vzdělávání bylo vždy sebeřízené. Ve skutečnosti důvod, proč jsou děti přirozeně hravé, zvídavé a společenské, je ten, že tyto rysy byly motivační silou dětské schopnosti vzdělávat se. Tyto „dětské“ rysy byly podporovány a utvářeny přirozeným výběrem, přesně pro účely vzdělávání v podmínkách svobody v průběhu dětství.

Takže když nutíme děti sedět v lavicích a poslouchat učitele, který jim říká, co mají dělat, každá kost v jejich těle a každý neuron vzdorují. Jejich tělo jim říká: „Toto je špatně. Musím ovládat své vlastní jednání; musím si hrát, abych zvládl dovednosti, které považuji za důležité; musím sledovat to, co dělají lidé v reálném světě, ne to, co mi říká tento učitel, který ani prakticky není součástí tohoto světa. Pokud tyto věci neudělám, nevyroste ze mě kompetentní a důstojný jedinec.“ V dobách lovců a sběračů dítě, které necítilo silnou touhu řídit svůj vlastní život, nezapadlo do společnosti.

Děti tedy mají instinkty, díky kterým se touží vzdělávat samy prostřednictvím her, prozkoumávání a socializace. Avšak ve školách trváme na tom, aby se vzdaly svobody a dělaly to, co jim řekneme. Školy nikdy dobře nefungovaly a ani teoreticky fungovat nemůžou, protože vždy půjdou proti dětem, čímž vyvolávají odpor.

Co s tímto evolučním nesouladem uděláme?

Zdá se, že máme dvě možnosti. Můžeme pokračovat s naším nuceným systémem školní docházky a nadále bojovat proti dětským instinktům, pomocí léků nebo jakýmkoliv jiným způsobem, který umlčí jejich touhu po svobodě. Nebo můžeme začít praktikovat přístup ke vzdělávání, který se většině lidí zdá radikální, dokonce šílený, ale který lovci a sběrači považovali za normální. Tento radikální přístup znamená nechat naše děti, aby se vzdělávaly samy, zatímco my jim pro to poskytneme podmínky.

Myšlenka, že děti dokáží řídit své vlastní vzdělávání, a že to dokáží dobře, se zdá většině lidí absurdní; jsme tak podmíněni tomu, že vzdělávání vyžaduje hierarchické řízení a nucení. Ale ti z nás, kteří jsou ochotni se podívat blíže, vidí, že důkazy o tom, že přístup ke vzdělávání lovců a sběračů může krásně fungovat v naší současné společnosti, jsou ohromující. Tyto důkazy jsem popisoval v minulých článcích (např. zde). Můžeme vybudovat centra na hraní a učení – podobné škole Sudbury Valley – které dětem poskytnou zdroje, které potřebují, aby se vzdělávaly samy. Nezbytné zdroje zahrnují přístup k mnoha věkově smíšeným dětem, přístup k nástrojům, které jsou v naší společnosti důležité, a přistup k laskavým dospělým – vše v kontextu morální komunity, která ztělesňuje nejvyšší hodnoty naší společnosti. I když se to někomu může zdát překvapivé, lze toho dosáhnout s mnohem nižšími náklady a úsilím, než které vysává náš současný systém nuceného školství. A takový typ instituce je na rozdíl od našich tradičních škol naplněn nadšením a radostí.

Příběh evolučního nesouladu I.: Proč malé děti nechtějí jít spát