Monstra pod postelí jsou skutečná.

Nemluvňata a malé děti v naší společnosti často nechtějí jít spát. Vymýšlejí si nejrůznější výmluvy. Říkají, že nejsou unavené, i když očividně jsou. Říkají, že mají hlad nebo žízeň, že chtějí slyšet pohádku (a poté ještě jednu); zkrátka jakékoliv zdržení. Říkají, že se bojí tmy nebo příšer ve skříni nebo pod postelí. Malé děti, které ještě neumějí mluvit, které ještě nemohou popsat své obavy nebo zkoušet smlouvat, prostě křičí.

Proč tomu tak je? Před mnoha lety slavný behaviorální psycholog John B. Watson v zásadě tvrdil, že toto chování je patologické a že vychází z nadměrné shovívavosti rodičů a z jejich rozmazlování. [1] Pozůstatky tohoto pohledu stále přetrvávají v knihách o péči o nemluvňata, kde typická rada zní: rodiče musejí být ohledně večerky neústupní a nesmějí to vzdát. Podle expertů se jedná o souboj vůlí a vy jako rodič musíte vyhrát, abyste své dítě nerozmazlovali.

V tomto vysvětlení expertů ale očividně něco chybí. Proč se nemluvňata a malé děti nechtějí podvolit vůli rodičů zrovna v této oblasti? Neohrazují se vůči hračkám, slunečnímu svitu nebo objímání (no, většinou ne). Proč nechtějí jít spát, když spánek je pro ně zajisté prospěšný a potřebují ho?

Odpověď se začne zjevovat, jakmile opustíme západní svět a podíváme se na děti jinde, neboť výše popsané chování se vyskytuje jen v západních a západem ovlivněných kulturách. Ve všech ostatních kulturách spí nemluvňata a malé děti ve stejném pokoji a většinou ve stejné posteli s jedním či více dospělými a žádný problém zde není. [2] Nemluvňata a malé děti tak podle všeho nechtějí jít spát ne proto, že nechtějí usnout, ale proto, že nechtějí ležet samy, ve tmě, v noci. Když lidé v nezápadních kulturách slyší o tom, že dáváme malé děti do postele v odděleném pokoji, většinou i bez staršího sourozence, jsou šokovaní. „Ty ubohé děti!“, říkají. „Jak mohou být rodiče tak krutí?“ Ti, kteří jsou šokovaní nejvíce, jsou lidé ze společností lovců a sběračů, protože moc dobře vědí, proč děti nechtějí jít spát samy ve tmě. [3]

Ještě před 10 000 lety jsme všichni byli lovci a sběrači. Všichni jsme žili ve světě, kde byly osamocené malé děti ve tmě chutnou svačinkou nočních dravců. Příšery pod postelí nebo ve skříni byly skutečné, plazily se v džungli nebo po savaně, čmuchaly nedaleko osady. Slaměná chýše nebyla ochranou, tou byla blízkost k dospělému, nejlépe k mnoha dospělým. V historii našeho druhu přežívaly spíše děti, které křičely, když byly ponechány o samotě, aby vyvolaly pozornost dospělých, díky čemuž poté předaly své geny budoucím generacím, než děti, které tiše přijaly svůj osud. V kulturách lovců a sběračů by jen blázen nebo extrémně nedbalý člověk ponechal malé dítě v noci o samotě, a při sebemenším křiku dítěte některý z dospělých přispěchal na pomoc.

Pokud vaše dítě křičí, když ho v noci ukládáte do samostatného pokoje, nesnaží se testovat vaši vůli! Vaše dítě křičí opravdu o holý život. Vaše dítě křičí, protože všichni jsme geneticky lovci a sběrači, a geny vašeho dítěte obsahují informaci o tom, že být v noci sám je sebevražda.

Toto je příklad konceptu evolučního nesouladu. Máme zde nesoulad mezi prostředím našich evolučních předků, ve kterém byly naše geny utvářeny, a prostředím, ve kterém žijeme dnes. V prostředí našich evolučních předků bylo dítě ponechané v noci o samotě ve vážném nebezpečí. Dnes toto nebezpečí již neexistuje. V prostředí našich evolučních předků by žádný rozumný rodič – nebo prarodič, strýc, teta či jakýkoli dospělý člen skupiny – nenechal malé dítě spát o samotě. Pokud bylo dítě nedopatřením v noci příliš daleko od dospělých, křik dítěte ihned upoutal pozornost. Dnes, ve světě bez reálných hrozeb, se křik dítěte zdá iracionální, takže lidé usuzují, že opravdu iracionální je a že se dítě musí naučit strach překonat. Nebo, pokud si přečtou něco od „expertů“, dozvědí se, že děti jen testují jejich vůli a že jsou „rozmazlené.“ A tak lidé se svými dětmi bojují, místo toho aby naslouchali sami sobě a svým instinktům, které jim říkají, že jakékoliv dítě, které křičí, potřebuje zvednout, potřebuje být blízko a potřebuje péči, ne být ponecháno o samotě, aby to překonalo.

Co s tímto evolučním nesouladem uděláme? V tomto případě se nabízejí dvě alternativy. Můžeme dělat to, co nám radí „experti“ a zapojit se do vleklého souboje vůlí, nebo můžeme udělat to, co nám radí naše geny a vymyslet nějaký relativně pohodlný způsob, aby naše děti mohly spát v naší blízkosti. Když můj syn byl ještě nemluvně, kdysi dávno, když jsem ještě studoval, bylo to jednoduché. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě, takže jsme ho nemohli dát spát odděleně. Určitým způsobem je život jednodušší, když jste chudí a nemůžete si dovolit byt či dům s více než jedním pokojem.

Příběh evolučního nesouladu II.: Proč děti nechtějí chodit do školy