Akademické dovednosti se nejlépe učí, když se je člověk učit chce a potřebuje je.

Ve svém posledním příspěvku jsem shrnul výzkum, který naznačuje, že rané akademické vzdělávání vede k dlouhodobému poškození. Nyní se v tomto příspěvku budu více věnovat tomu, jakým způsobem k tomu může dojít.

Je užitečné rozlišovat mezi akademickými dovednostmi a intelektuálními dovednostmi – což bylo od sebe hezky odděleno v nedávném článku, který Lillian Katz zveřejnila za organizaci pro ochranu dětí Defending the Early Years.

Rozlišování mezi akademickými a intelektuálními dovednostmi. Proč by intelektuální měly předcházet akademickým?

Akademické dovednosti jsou obecně osvědčené prostředky organizování, zpracování nebo reakce na konkrétní kategorie informací za účelem dosažení určitých cílů. Pokud jde o čtení, tak tam akademické dovednosti zahrnují například schopnost pojmenovat písmena abecedy, vydávat zvuky, které každé písmeno typicky zastupuje, a číst nahlas slova, na základě vztahu mezi písmeny a zvuky.

Pokud jde o matematiku, akademické dovednosti zahrnují schopnost odříkat násobilku, a schopnosti sčítání, odčítání, násobení a dělení čísel pomocí naučených postupů nebo algoritmů. Akademické dovednosti mohou být a jsou vyučovány přímo ve školách prostřednictvím metod zahrnujících ukázku, memorování a opakované používání. Takové dovednosti pak lze testovat prostřednictvím objektivních testů, v nichž každá otázka má jednu správnou odpověď.

Intelektuální dovednosti naopak souvisí se způsoby myšlení, vytváření hypotéz, zkoumání, porozumění a obecně chápání světa. Každé dítě je od přírody intelektuální zvědavou bytostí, která se neustále snaží pochopit své okolní fyzické a sociální prostředí. Každé dítě se rodí s takovými dovednostmi a rozvíjí je dále svým vlastním způsobem, pozorováním, zkoumáním, hrou a dotazováním. Pokusy o výuku intelektuálních dovedností nevyhnutelně selhávají, protože každé dítě potřebuje tyto dovednosti rozvíjet svým vlastním způsobem, a to prostřednictvím činností, které samo iniciuje. Dospělí mohou tento vývoj ovlivnit prostřednictvím prostředí, které dětem poskytují. Děti, které vyrůstají například v prostředí, v němž jim někdo často čte a v němž vidí ostatní číst, v němž hrají hry, které zahrnují čísla, ve kterých se měří věci a ta měření mají nějaký význam – dojdou svým vlastním způsobem k pochopení účelu čtení, a k pochopení základního významu a účelu čísel.

A to je pointa, ke které se snažím dojít: Učit akademické dovednosti děti, které si dosud nevyvinuly potřebné motivační a intelektuální základy, je ztrátou času, a často i újmou. Děti, které zatím nespatřují důvod ke čtení nebo které ve čtení nespatřují pro sebe přínos, budou mít jen malou motivaci k tomu, aby se naučily akademické dovednosti, spojené s četbou. Tyto dovednosti jim nebudou dávat příliš smysl. Stejně tak děti, které nedokázaly porozumět číslům, a tomu, jak jsou užitečná, se mohou naučit různé dovednosti, jako například sčítání, ale taková dovednost pro ně bude mít malý nebo žádný význam.

Učení akademických dovedností bez vhodného intelektuálního základu je tak nutně jen povrchní. Když dril skončí – například počátkem letních prázdnin – takto získané dovednosti jsou rychle zapomenuty. Tento letní skluz je take důvodem, proč by někteří pedagogové chtěli držet děti ve škole po celý rok.

Naše mozky jsou navrženy tak, aby si držely to, co chápeme, a zbavovaly se toho, co jim nedává smysl. Kromě toho, když se postupy učí rutinou, zvláště pokud je učení pomalé, bolestivé a vyvolávající pocity studu a zahanbení (jak často bývá při vynucení), takové učení může zasahovat do intelektuálního vývoje, potřebného pro skutečné čtení nebo skutečnou matematiku.

Rutinou a nátlakem trénované děti mohou ztratit veškerou touhu hrát si a zkoumat svět písmen a čísel na vlastní pěst, a tím pak nedokáží rozvíjet intelektuální základy pro skutečné čtení nebo matematiku. To vysvětluje, proč výzkumníci opakovaně zjistili, že akademická příprava v předškolním školství vede k horšímu, ne lepšímu výkonu na akademických zkouškách v pozdějších třídách (viz zde). To je také důvod, proč skupiny bojující za práva dětí – například Defend the Early Years a  Alliance for Childhood – jsou tak silně proti současnému trendu výuky akademických dovedností u stále mladších a mladších dětí. Zejména první roky učení by měly být věnovány hraní, zkoumání a rozvíjení intelektuálních základů, které umožní dětem získat relativně snadné akademické dovednosti později.

Ve zbytku tohoto příspěvku přezkoumám některá zjištění, diskutovaná v dřívějších esejích tohoto blogu, která ilustrují myšlenku, že raná akademická příprava může být škodlivá a že akademické učení přichází snadno, jakmile člověk získal potřebné intelektuální základy a chce se učit akademickým dovednostem.

Příklad 1 – Benezetův experiment ukazující škody, způsobené drilem matematiky v 1. až 5. ročníku

Pozoruhodný experiment (dříve popsaný zde), který byl pedagogickým světem zcela ignorován, byl proveden ve 30. letech 20. století v Manchesteru v New Hampshire pod vedením tehdejšího vrchního vedoucího Manchesterských škol L. P. Benezeta. ^[1] V úvodu do své zprávy o studii napsal: „Po několik let jsem pozoroval, že důsledkem předčasného zavedení aritmetiky bývá otupení a téměř zakonzervování logických dovedností dětí„. Všechen ten dril od sebe v myslích dětí odděluje svět čísel a aritmetiky od zdravého selského rozumu. Důsledkem toho děti zvládaly výpočty, kterým byly učeny, ale nerozuměly tomu, co dělají, a nedokázaly takové výpočty použít k řešení skutečných životních problémů. Použitím terminologie, kterou jsem uvedl v této eseji, bychom mohli říci, že se děti naučily akademické dovednosti, a to bez ohledu na intelektuální porozumění číslům a jejich účelu.

Důsledkem tohoto poznatku Benezet navrhl experiment, který se dokonce i ve třicátých letech jevil být pobuřující. Požádal ředitele a učitele v některých školách, které se nacházejí v nejchudších částech Manchesteru, aby upustili z učebních osnov 1. až 5. ročníku. Děti v těchto učebnách by nedostávaly žádné z obvyklých lekcí sčítání, odčítání, násobení a dělení až do šešté třídy. Vybral školy v nejchudších čtvrtích, protože věděl, že pokud se bude snažit dělat to v bohatějších čtvrtích, kde by byli rodiči vysokoškolští studenti či absolventi, rodiče by se vzbouřili.

Jako součást plánu požádal učitele, aby věnovali čas, který by obvykle využili na aritmetiku, na diskuse ve třídách, kde studenti budou povzbuzováni, aby mluvili o jakýchkoli tématech, které je zajímají – vše, co by vedlo k opravdové a živé komunikaci. To, pomyslel si, by zlepšilo jejich schopnost rozumět a komunikovat logicky, a bylo by to pro ně také zábavné. Požádal také učitele, aby dali svým žákům nějakou praxi při měření a počítání věcí, aby se ujistil, že budou mít nějaké praktické zkušenosti s čísly.

Za účelem vyhodnocení experimentu Benezet zařídil přítomnost absolventa z Bostonské university, který testoval Manchesterské děti v šestém ročníku v průběhu školního roku. Výsledky byly pozoruhodné:

Na počátku šestého ročníku děti v experimentálních třídách, které nikdo nevyučoval aritmetiku, dosahovaly mnohem lepších výsledků při řešení slovních úloh, které mohly být řešeny selským rozumem a obecným pochopením čísel a měření, než v tradičních třídách.

Samozřejmě, že si ti v experimentálních třídách vedli na začátku šestého ročníku hůře ve standardních školních aritmetických testech, kde byly příklady zadávány běžným školním způsobem, a mohly být řešeny prostou aplikací rutinně naučených algoritmů. Ale na konci šesté třídy to děti v experimentálních třídách kompletně dohnaly, a byly stále řádově daleko před ostatními v řešení slovních úloh.

Stručně řečeno, Benezet ukázal, že děti, které obdržely jen jeden rok aritmetiky v šesté třídě, si vedly přinejmenším stejně dobře ve standardních školních výpočtech, a mnohem lépe v matematických slovních úlohách, než děti, které absolvovaly šest let aritmetického rutinního výcviku. Co bylo ještě pozoruhodnější, bylo to, že tyto úspěšné děti z experimentálních tříd pocházely z těch nejchudších čtvrtí, které předtím měly výsledky testů nejhorší.

Jaký to nález! Benezet ukázal, že pět let nudného (a pro některé bolestivého) cvičení by mohlo být jednoduše zrušeno. Děti z nejchudších čtvrtí, kterým bylo zrušeno úplně, si v šesté třídě vedly lépe než ti, kteří podstoupili cvičení drilem aritmetiky po pět let. To je druh zjištění, které se pedagogové obvykle rozhodnou ignorovat. Kdyby totiž takovým nálezům věnovali pozornost, řezali by si větev pod svou vlastní profesí. Je totiž pravdou, že to, co Benezet dokázal pro matematiku, může platit stejně pro každý předmět. Mladí lidé se učí neuvěřitelně rychle a potřebují málo pomoci, když se učí, co se chtějí učit, svým vlastním způsobem, ve svém vlastním čase.

Dnes pedagogové, kteří chtějí omezit propast mezi bohatými a chudými v akademickém vzdělávání, prosazují stale dřívější trénink akademický dovedností, zejména pro chudé. Ale Benezetova studie a další studie naznačují, že lepší způsob, jak snížit mezery a zlepšit učení celkově, by bylo zahájit akademické školení později, ne dříve. Možná mnohem později.

Příklad 2: Příprava na Math SAT test v Sudbury Valley School, bez předchozího studia matematiky

(Pozn. překladatele: Math SAT test je standardizovaný matematický test používaný univerzitami jako přijímací test, více zde)

Následující pozorování převyšuje výsledky i to Benezetovo, i když není výsledkem formálního experimentu. V předchozích příspěvcích jsem popsal školu Sudbury Valley, která se nachází ve Framinghamu v Massachusetts. Je to škola, která přijímá studenty od věku 4 až do středoškolského věku, neodděluje studenty podle věku, nenabízí učební osnovy, nehodnotí studenty žádným formálním způsobem a umožňuje studentům se plně a sebeřízeně vzdělávat. Každý student sleduje své vlastní zájmy svým vlastním způsobem. Následné průzkumy absolventů ukazují, že si životě vedou velmi dobře. Zde je příběh o matematice ze Sudbury Vally School, který jsem napsal v předchozím příspěvku:

Abych se dozvěděl více o tom, jak se děti bez formálního matematického výcviku připravují na přijímací test z matematiky na univerzitu, udělal jsem rozhovor s Mikelem Matisoem, zaměstnancem v Sudbury Valley, který je nejčastěji vyhledáván studenty, kteří chtějí pomoci při přípravě na test math SAT. Řekl mi, že studenti, kteří k němu přicházejí, jsou obvykle ti, kteří mají relativně malý dlouhodobý zájem o matematiku; prostě jen chtějí zvládnout math SAT test, aby se dostali na zvolenou univerzitu.

Řekl: „Math SAT je strukturován tak, že je poměrně snadné se na něj cíleně připravit. Existují určité triky, jak ho dobře zvládnout.“ Typicky se Matisoo setká se studenty asi 1 až 1 ½ hodiny týdně po dobu asi šesti až deseti týdnů a studenti se připravují další 1 až 1 ½ hodiny týdně samostatně. To činí zhruba 12 až 30 hodin matematické práce celkem pro studenty, kteří nikdy předtím neměli žádnou formální matematiku. Typickým výsledkem, podle Matisoa, je matematické skóre SAT, které je dostatečné pro přijetí na alespoň mírně konkurenceschopnou vysokou školu. Matisoo vysvětlil, že děti, které matematika baví a které získají nejlepší skóre SAT, ho obvykle nevyhledávají, protože se dokáží připravit úplně samy.“

Ve chvíli, kdy studenti přijdou z Matisooem pro pomoc s přípravou na math SAT, už mají za sebou zhruba 16 až 18 let života ve světě čísel. Pochopili a zvládli „matematiku pro přežití“ – matematiku, kterou všichni používáme v každodenním životě, kterou si vy i já pamatujeme, protože ji používáme pravidelně. Díky tomuto základu a skutečnosti, že udělali mnoho vlastních zkušeností, které zahrnují abstraktní myšlení (ať už s číly nebo bez), a díky skutečnosti, že jsou motivováni k tomu, aby math SAT test dobře zvládli, mohou se snadno naučit a připravit na cíl, který si vytyčili. Všechen ten dril, a to nejen na 1-5 stupni (jak zjistil experimentálně Benezet), ale na všech stupních 1-12, je zbytečný.

Když jsou mladí lidé intelektuálně připraveni naučit se matematickým dovednostem, a mají k tomu důvod, dovednosti přicházejí pozoruhodně snadno.

Příklad 3: Jak se děti, které se vzdělávají samy sebeřízeně nebo v Sudbury Valley School, učí číst

Na standardních školách je důležité naučit se číst podle plánu, který škola diktuje, protože pokud to nezvládnete, budete označeni jako „pomalí“ nebo ještě hůře, můžete si vytvořit sebeobraz, že jste hloupí a navždy tak zaostávat. Ale pokud nechodíte do školy, ve které každý musí sledovat předem stanovenou stopu, můžete se naučit číst kdykoli budete chtít. A když k tomu dojde, učení se číst je pak obecně příjemné, poměrně snadné a žák si často stěží uvědomuje, že se něco učí.

Před několika lety jsem provedl průzkum rodin s dětmi vzdělávanými sebeřízeně, abych zjistil, kdy a jak se děti, které nebyly poslány do školy a nebyly podrobeny učebnímu plánu, naučily číst doma. Pro podrobnosti se můžete podívat na tento článek (pozn. či jeho český překad na stránkách Svobody učení).

Následuje shrnutí hlavních závěrů:

(1) Pro sebeřízeně vzdělávané děti neexistuje žádná kritická hranice nebo nejlepší věk kdy se učit číst. Některé děti se naučí číst velmi brzy (již ve věku 3 let), jiné mnohem později (ve zkoumaném vzorku až do věku 11 let). Načasování takového učení se nezdá být závislé na obecné inteligenci, nýbrž na zájmu. Některé děti, ať už z jakéhokoli důvodu, se zajímají o čtení velmi brzy, jiné později.

(2) Motivované děti mohou přejít od zdánlivého nečtení k plynulému čtení velmi rychle. Pro motivované děti, které jsou intelektuálně připravené, nevyžaduje učení se čtení žádná z těch nepříjemných a pomalých cvičení, kterým děti ve školách pravidelně vystavujeme. Mnoho dětí to zvládne samo bez čehokoliv, co by jen připomínalo výuku čtení. Některé požádají o pomoc, která může přijít ve formě několika málo lekcí týkajících se zvuků písmen.

(3) Snahy o nucení do čtení se nemusí vyplatit. Děti (stejně jako my všichni) odolávají nucení do věcí, které nechtějí dělat, a to platí pro čtení stejně jako pro cokoliv jiného.

(4) Děti se naučí číst, když se čtení stane prostředkem k dosažení požadovaného cíle. Děti, které chtějí číst příběhy, které jim nikdo číst nebude, nebo které chtějí získat informace, které lze dosáhnout pouze čtením psaného slova, se samy naučí číst. Děti se z vlastní iniciativy jen zřídka naučí číst pouze pro to čtení samotné.

(5) Čtení, stejně jako mnoho dalších dovedností, se děti učí sociálně – prostřednictvím společné účasti. Děti, které neumí číst, se často naučí číst tím, že jim někdo čte, nebo hraním her, které zahrnují čtení s dětmi, kteří již číst umí.

(6) Některé děti se začínají zajímat dříve o psaní než o čtení, a číst se naučí současně s psaním. To je ukázkou principu, že děti se učí samotnou činností – tedy konáním. Psaní je zjevně více aktivní činností než čtení a některé děti přitahuje více. Chtějí psát vlastní příběhy, ale při tom žádají o pomoc, a při poskytnutí této pomoci se naučí i číst. První věci, které si přečtou, jsou jejich vlastní příběhy.

(7) Neexistuje předvídatelný způsob, kterým se děti učí číst (nebo čemukoliv jinému). To je v podstatě důvodem, proč naše školy, které jsou založeny na myšlence, že se všechny děti mohou současně vzdělávat stejným způsobem ve stejný čas, tak tristně selhávají.

Tato esej začala kontroverzním tématem akademického předškolního výcviku v mateřských školách, tolik rezonujícím v širší společnosti. Pokračovala však ve větší a radikálnější otázce, zda vůbec potřebujeme klasické školy pro akademické učení. Pravidelným tématem tohoto blogu je, že to, co naše děti opravdu potřebují, je intelektuálně stimulující prostředí – prostředí, kde mohou rozvíjet svou inteligenci svým individuálním způsobem. Pro děti, které vyrůstají v takovém prostředí, je naučení se akademickým dovednostem docela snadné, a to přesně v té době, kdy je potřebují, a jejich učení pak vyžaduje jen málo (jestli vůbec nějakou) pomoc učitelů.

Reference

[1] L. P. Benezet (1935/1936). The teaching of Arithmetic: The Story of an Experiment. Originally published in Journal of the National Education Association in three parts. Vol. 24, #8, pp 241-244; Vol. 24, #9, p 301-303; & Vol. 25, #1, pp 7-8.