Jako malou mě rodiče vedli ke správnému společenskému chování. Nedílnou součástí společensky přizpůsobivého jedince je určitě pozdrav. Ale vnímali jste to tak, když jste byli malí? Chápali jste, co je pozdrav, nebo to pro vás byla jen naučená fráze, kterou jste pořád opakovali, aniž byste v ní viděli význam? Nebo podání ruky? Myslíte, že je v možnostech dítěte, aby chápalo tuto ,,nutnost“?

Zamyslet se nad tímto tématem mě nikdy nenapadlo. Je to přece tak samozřejmé. Když byly synovi dva roky a začal mluvit, pozdrav byl mezi prvními slůvky, která uměl. Často zdravil neznámé lidi ve městě, prostě slušné dítě, které bylo všemi chváleno.

Najednou přišel věk, kdy začal více přemýšlet sám za sebe. Z jeho slovníku uplně vymizely pozdravy… Nechápala jsem to. Vždyť všichni okolo něho se zdraví, není možné, aby to neuměl. Napadlo mě tedy zeptat se přímo jeho, proč to tak je. Byla jsem docela překvapená. Řekl mi, že mu to prostě nejde vyslovit, nedokáže zdravit s takovým nadšením jako já. Nechápe to a pozdrav pro něho vlastně vůbec nic neznamená…

No, a zase se mám co učit. Mám být ta máma, která ho podpoří v tom, aby jednal sám za sebe a pokud v pozdravu nevidí smysl, ať ho nepoužívá, ale asi se bude setkávat s různými pohledy, třeba i negativními? Nebo ta ,,správná“ máma, jejíž dítě zdravit prostě musí, protože to tak dělají všichni? Způsobů, jak k tomu dítě přimět, je přece plno.

Tak třeba přes city: ,,Když ale někoho nepozdravíš, ten člověk bude moc smutný.“ Tak to by mi nešlo. Nemyslím si, že nepozdravení je důvod k tomu, aby byl někdo smutný (a mezi dětmi už vůbec ne – to jen my dospělí často zbytečně domýšlíme). Navíc pokud by byl někdo smutný, měl by to v první řadě sám říct a není třeba si to už předem myslet. Nebo oblíbený způsob ,,už seš velkej chlap a velký chlapi zdraví“… to neumím taky, protože si to nemyslím. Je to jen hodně jednoduchý způsob, jak dítě k něčemu donutit, protože které dítě by nechtělo být velké. O způsobech typu ,,prostě proto, že jsem to řekla“ ani nemluvím… U podání ruky by to mohlo být tak, že dítěti ruku zvednu a podám ji druhému člověku za něho, abych alespoň trochu zachránila společenské faux pas. Ale to raději budu i já společensky vyloučena, než tohle udělat svému dítěti. A tak zase jdu svou cestou a podporuji dítě v tom, aby to udělalo, jak to samo nejlíp zvládne. Že se lidi zdraví, ví. Je už na něm, kdy mu to začne dávat smysl a přidá se. Mně na pozdravu nezáleží, neměřím podle něho lidské hodnoty. Než neupřímný pozdrav, raději žádný. A raději být svůj, než naplňovat něčí očekávání.