Snad nebude vadit, když se vrátím k jedné starší kauze, který se týkala domácích úkolů. Bloger Táta Parťák zjistil, že domácí úkoly nemají v zákonech oporu a nenutí je tedy své děti dělat, čímž způsobil menší mediální hysterii.

Co mě zaujalo byl argument, který se často v diskuzích kolem domácích úkolů objevoval. Ten zněl: „Když dětem neukážeme už od mala, že jsou povinnosti, které se prostě musí udělat, tak potom nebudou chápat, že se něco musí. Prostě klidně nepříjdou do práce, protože nebudou chápat, že je to jejich povinnost a šéf je potom vyhodí.“

A já stále dokola vidím tu hlášku o tom, že jsou věci, „které se prostě musí…“

Rozhodl jsem se přinést na celou věc svůj vlastní pohled, který bude trochu nový a pro některé zcela jistě šílený. Možná si dokonce budete klepat na na čelo, ale zkrátka a dobře, já to musím napsat:

Žádný povinnosti nejsou!!

Wow, a je to venku. Tak jo a ani to nebolelo… Než však začnete hejtovat, zkuste se na to podívat mým pohledem.

Neexistují věci, které se „prostě dělat musí“ – ve skutečnosti cokoliv, co děláme, má nějaké odůvodnění. A ano, platí to i pro děti. Když si děti čistí zuby, je to proto, aby si udržely zuby zdravé, ne proto „že se to prostě musí.“ Stejně tak nechodí do školy, „protože se to prostě musí“, ale protože tam získají vědomosti, které budou využívat pak ve svém životě.

Povinnosti lze rozdělit do několika kategorií. První jsou takové ty věci, které dělat nechceme, ale „musíme“, jako třeba chodit k doktorovi, k zubaři, na nákupy, do práce nebo do školy. Tyto „otravné“ věci však děláme proto, že v nich vidíme nějaký smysl. I když nemáme rádi zubaře, chceme mít zdravé zuby. I když nás nebaví fronty v obchodech, chceme jídlo. Tyto povinnosti zkrátka děláme, abychom něco získali a/nebo si zkvalitnili život. Pokud v něčem, co člověk dělá, však smysl nevidí, není nic špatného na tom to prostě nedělat.

Mimochodem: plno věcí, které se zdají jako povinnosti, zase tak úplně povinnosti nejsou. Třeba právě zmíněná práce a nakupování. Existují lidé, kteří si hoví mimo civilizaci třeba někde v lese a žijí jen z toho, co si vypěstují. Existují tací, co obchází celý svět jen s batohem na zádech a tak dále. Sice se jedná o různé alternativní životní styly, nad kterými někteří kroutí hlavou, ale dokazují, že ne všechno „co se prostě musí“, se opravdu musí.

Pak tu máme různé „zvykové“ a „lidské“ povinnosti, což znamená, že musíme dodržovat nějaké nepsanné pravidlo dané zvykem. Kupříkladu když má někdo narozeniny, musí se mu koupit dárek a udělat oslava. Když má někdo přibuzný svatbu, musím se tam ukázat. A také musím slavit Vánoce, Velikonoce, Dušičky a tak dále.

Tyto věci opět člověk dělá proto, že v nich vidí nějaký smysl – buď ho baví a má je rád, nebo je vidí jako něco, co drží lidstvo při sobě. Nicméně ani tyto věci člověk dělat nemusí. Já osobně Vánoce neslavím, protože mě nebaví, stejně tak jsem si domluvil s některými kamarády, že si nic nedáváme na narozeniny, protože nás to nebaví. Já často nechodím ani na svatby příbuzných…

Ano, mám nálepku „podivína“ a občas dostávám nevyžádané rady typu „měl bys jít na hody, všichni tam budou“ a podobně. Nicméně pointa je, že ani tyto věci doopravdy dělat nemusíme. Když vám někdo bude říkat, že je nutné uklidit na Vánoce celý dům a nakoupit dárky, protože se to „prostě musí“, tak ne – nemusí.

Nakonec je tu skupina povinností, které jsou čistě úřední. Musíme jít na úřad vyřídit si občanku. Musíme si jít vyřídit povolení nebo mít licenci. Musíme mít takové a makové potvrzení. Důležité je si uvědomit, že tyto povinnosti, které se „prostě musí“ existují jen proto, že je někdo vymyslel. Neexistují snad samy od sebe – z boží vůle. Pokud musíte mít povolení, abyste si mohli otevřít cukrárnu, je to prostě proto, že to tak rozhodli páni politici a úředníci. A prakticky nás k tomu nutí pod hrozbou trestu. Takže ani tady neplatí, že je to něco, „co se prostě dělat musí“, ale je to něco, co děláme z donucení.

Nač tedy děti učit od mala, že jsou věci, „které se prostě musí“, když ve skutečnosti se nemusí nic? Proč je raději neučit, aby dělaly jen to, co chtějí? Já tak žiji – já dělám jen to, co chci. Když zjistím, že mě něco nebaví, nenaplňuje a nechci to dělat, nedělám to. Je mi fuk, jestli mě díky tomu budou mít za podivína nebo si na mě ukazovat prstem.