Po tolika letech, co jsem se o Sudbury školy zajímala, založila několik podobných škol v Holandsku, a také pomáhala dalším takovým školám v Evropě, jsem konečně navštívila Sudbury Valley v průběhu školního roku. Byla jsem tam předtím už dvakrát v rámci letních workshopů v letech 2005 a 2008. Viděla jsem budovy, povídala si se zaměstnanci a získala tak představu, jak se tam žije. My (já a manžel) jsme budovali školy v Holandsku od roku 2003. Manžel školu Sudbury Valley navštívil v roce 2003 a má dcera tam byla na dvouměsíčním výměnném pobytu v roce 2007. Já jsem Sudbury Valley ale dosud nikdy nenavštívila v běžném provozu, takže teď jsem konečně tady.

Připadá mi to tu známé – způsob řízení školy, jejich pravidla, ten způsob fungování už pro mě není neznámý. Už nejsem překvapená, že vidím, co vidím, ani že prožívám, co prožívám. Už nemám žádné otázky, jak to funguje nebo jestli to funguje. O tom už nepochybuji. I tak se ale cítím jako někdo zvenčí, kdo nakukuje do života těch, kteří tu žijí. Připadám si jako narušitel denního programu a života místních. Oni mě neznají. Procházím se, koukám do oken a dveří a v tom mě to napadne. Cítím se jako vetřelec nahlížející do světa, který tak dobře znám, ale nejsem jeho součástí. I přesto se cítím být přijatá. Lidi se mnou hovoří, mladší děti za mnou chodí a ptají se, jak se jmenuji. Intenzivně diskutuji s personálem, sdílíme hluboké myšlenky a porozumění, a já jsem šťastná, že se v tomto týdnu můžeme navzájem lépe poznat.

Nechci sdílet to, co zde vidím. Respektuji život jednotlivců a nechci vyprávět o jejich denních činnostech. Hodně lidí si klade otázku, jak se zde děti učí. Já ale vím, že ať už bych o tom, jak se tady děti učí, řekla cokoli, tuto otázku jim to nezodpoví.

Raději bych sdílela, jak vnímám tu atmosféru tady – tu kulturu – a v čem se liší nebo podobá naší škole. Celá škola jako by dýchala a je tu klidná, pohodová atmosféra. Přes padesát let zkušeností je vyjádřeno právě tou atmosférou.

Škola má svou formální strukturu, denní zasedání soudní komise a týdenní školní setkávání. Množství stížností, které se řeší na zasedání soudní komise, je skoro stejné jako u nás, možná je jich ještě méně. Také jejich obsah se nijak zvlášť neliší, ani způsob diskuze, v rámci které se pak tyto stížnosti řeší. Co mě zaujalo, byla ta lehkost, se kterou zde lidé plní své povinnosti. Humor a interakce úředníků soudní komise, plno smíchu a taky schopnost brát to vážně, když je třeba. Uvědomila jsem si, že zde je třeba mnohem méně formalit na zasedání soudní komise, každý zná a přijímá svou roli. Vytváří to lehkou, skoro až hravou atmosféru – až na případy závažných stížností. Pro někoho zvenčí by bylo obtížné porozumět té struktuře, na které to stojí. V naší škole formální struktura dává jasně nahlížet procesy, které je třeba dál rozvíjet, ale někdy může působit těžkopádně. Tady má ovšem strukturu každý v krvi.

Na týdenních školních setkáních se, podobně jako u nás, diskutuje o tom, jak nastavit hranice. Slyšela jsem stejné argumenty, které vypluly na povrch na našich setkáních. Je ohromující, že tyto diskuze se zdají být neměnné, i po tolika letech. Nakonec rozhoduje většina. A opět, zdejší setkání působí mnohem neformálněji než v naší škole. Žádné zahajování či ukončování setkání bouchnutím kladívka ani speciální stůl pro předsedu. I přesto je to zorganizováno dobře, předseda udržuje pořádek.

Z celé školy dýchá atmosféra vzrušující konverzace mezi lidmi rozmanitého věku. Tato komunita se definuje způsobem života, kde všichni respektují sebe navzájem a svobodu. To znamená, že i porušování pravidel domluvených za účelem vytvoření kultury respektu pro zdejší mírumilovné soužití je základní součástí této kultury. Učení není cílem, ale vedlejším produktem veškerých aktivit. Toto hluboké porozumění, že je to Váš život a že je to Vaše vlastní zodpovědnost definovat, jak ho uchopit, to je to vzdělávání, které se tu odehrává.

Přála bych si, aby více lidí dokázalo porozumět, jak formální struktury této školy pomohly vytvořit kulturu, díky které se mladí lidé vyvíjí v zodpovědné, vzdělané dospělé. Ale ta kultura není hotová, nikdy nebude konečná. Znovu a znovu se bude diskutovat. Stále se bude vyvíjet, jak každý rok přijdou noví studenti a zkušení studenti školu na konci roku opustí. Tato škola je zvláštní místo, jedinečné místo! S radostí zjišťuji, že toho máme mnoho společného. Ačkoli naše škola je relativně nová a mnohem menší, aktivity, atmosféra a procesy jsou srovnatelné. Na konci týdne konečně cítím, že sem patřím, jsem součástí společenství, ačkoli jsou mezi námi kulturní rozdíly. Hluboko uvnitř jsme všichni lidé.

Jsem vděčná, že jsem se týden mohla účastnit života školy, že jsem viděla a prožila toto místo, že jsem měla příležitost nahlédnout do života těch, kteří zde vzkvétají.