Dva žáci druhého stupně, kteří se nikdy dřív nepotkali, ale oba bojovali s depresí, se setkali ve stejné skupině na dark chatu („temný“ chat, chatovací skupina, ve které mohou uživatelé anonymně sdílet zprávy, pozn. překl.). Když jeden z nich napsal, že se chystá zabít, tak si žačka jejich konverzaci zkopírovala. Pak se obrátila na mě, svou školní výchovnou poradkyni: „Děsí mě to. Prosím, najděte ho a postarejte se o něj.“

S dopomocí se mi podařilo vypátrat školu v oblasti kolem Washingtonu, do které ten chlapec chodil. Když jsem zavolala ředitelce, byla z toho celá vyjevená. Řekla mi, že tento žák ve třídě hodně vyrušoval, ale smutně nevypadal.

Nepřekvapilo mě to. V rané pubertě se deprese může podobat vzteku nebo podrážděnosti, nebo ji okolí zamění za běžné výkyvy nálad. Jednala rychle, aby se žákovi nic nestalo. V době, kdy Centra pro kontrolu a prevenci chorob (CDC – Centers for Disease Control and prevention; přední národní institut Spojených států amerických pro veřejné zdraví, pozn. překl.) hlásí zvýšený výskyt sebevražd u dětí mezi 10-14 lety, nenechávají poskytovatelé vzdělávání nic náhodě.

„Když se bavíme o sebevraždách mladistvých, tak je to zpola o dětech v depresi a zpola o dětech impulzivních,“ říká Ken Ginsburg, dětský lékař zabývající se vývojem mladistvých v Children´s Hospital of Philadelphia a spoluzakladatel Centra pro komunikaci rodičů a mladistvých (www.parentandteen.com). „Děti v tomto věku ještě neumí tak přesně popsat své trápení jako starší mladiství, jejich vrstevníci jsou většinou méně vyspělí a nevědí, jak poznat příznaky, a taky nechtějí donášet.“

Jak vypadá dětská úzkost? Pravděpodobně ne tak, jak byste čekali.

„Když si to všechno spojíte, tak pochopíte, proč jsou rodiče často ti poslední, kteří se o utrpení svých dětí dozvědí,“ říká Cristina Conolly, koordinátorka poskytování psychologických služeb v Montgomery County Public Schools.

Děti, oproti dospělým, páchají sebevraždy v menší míře, ale přesto se jim za poslední dvě desetiletí  nevyhnulo zvýšení jejich četnosti. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) ve své zprávě uvedlo, že mezi lety 1999 až 2017 vzrostla míra sebevražd chlapců ve věku od 10 do 14 let z 1,9 sebevražd na 100 000 lidí na 3,3. Mezi dívkami se míra sebevražd zvýšila zhruba třikrát z 0,5 na 1,7 na 100 000 dětí. Vědci nedávno v časopise Pediatrics uvedli, že zatímco 50 % rodičů dětí ve věku 11 až17 let neví o tom, že jejich dítě pomýšlí na sebevraždu, mladší adolescenti častěji svou bolest popírají.

Connoly toho roku zavedla na každé střední škole ve svém okrsku preventivní program „Znaky sebevraždy“. Studenti se učí rozpoznat příznaky deprese, pečovat o přátele v nouzi a způsoby, jak sdělit své obavy dospělým.

Spolu s tím, jakou měrou se raketově zvýšila míra depresí a úzkostí, se komunity v rámci svých omezených zdrojů snaží uspokojovat potřeby dětí. Níže je šest způsobů, jak  rodiče a školy mohou spojit síly, aby zmírnili prudký nárůst počtu sebevražd mladistvých.

Udržujte otevřenou komunikaci

Rozhodující je oboustranná komunikace, kterou ale mohou zmařit racionální a emoční překážky. Poskytovatelé vzdělávání si mohou připadat nedostatečně způsobilí k tomu, aby mohli pomáhat sklíčeným studentům, nebo se mohou obávat spojit se s rodinou kvůli záležitostem nesouvisejícím se vzděláváním. Aby se učitelé v této roli cítili lépe, nabízejí jim mnohé školy kurzy zaměřené na duševní zdraví.

Jeden z programů Youth Mental Health First Aid (První pomoc pro duševní zdraví mladých) se spojil s nadací zpěvačky Lady Gaga Born This Way (Takto jsem se narodil, pozn. překl.), aby učili zaměstnance škol jak „rozeznat známky potíží s duševním zdravím nebo závislostí, jak navázat dialog a jak pomoci mladým lidem vyhledat odbornou pomoc a dosáhnout na komunitní zdroje“, říká Betsy Schwarz, která dohlíží na program pod záštitou Národní rady pro behaviorální zdraví (National Council for Behavioral Health).

I učitelé, kteří jsou připraveni pomoci, jsou na štíru s časem. „Chci, aby byly potřeby našich dětí uspokojeny, ale chci také, aby lidé pochopili, kolik mají každý den učitelé práce,“ říká Traci Townsend, ředitelka školy Silver Creek Middle School v Kensingtonu. Rodiče mohou pomoci. Aby se komunikace zlepšila, dejte najevo, že jste připraveni vyslechnout si i zneklidňující zprávy o vašem dítěti.

„Když zaujmete obviňující nebo defenzivní postoj, bude to na překážku sdílení klíčových informací jako výkyvy nálad mladého člověka, obavy vrstevníků či změny v akademickém výkonu studenta. Tyto informace mohou být klíčové pro zajištění  bezpečí studentů a ujištění, že léčba funguje tak, jak má,“  říká psycholožka Lisa Damour, autorka knihy Under Pressure: Confronting the Epidemic of Stress and Anxiety in Girls (Pod tlakem: Boj s epidemií stresu a úzkosti u dívek, pozn. překl.).

Transparentnost je na středních školách rozhodující, říká sociální pracovnice Amy Morin, autorka knihy 13 Things Mentally Strong Women Don´t Do (vyšlo česky pod názvem: „13 věcí, které psychicky silné ženy nedělají“, pozn. překl.).

„Jako naschvál začne komunikace váznout právě ve chvíli, kdy byste měli mít oči na šťopkách“, říká. „Napište do školy e-mail ve stylu: Všechno vypadá v pohodě, ale jak to vidíte vy? Buďte proaktivní a upozorněte školu v případě, že dítě potřebuje více podpory, ať už truchlí kvůli smrti někoho blízkého, přizpůsobuje se změnám v rodině či bojuje s depresí.

Susan Levine, výchovná poradkyně v Silver Creek, vidí posun k větší otevřenosti, ale je v tom háček. „Rodiče jsou upřímnější, ale děti jsou méně odolné. Když kamarád řekne dítěti dvacet hezkých věcí a jednu špatnou, tak můžeme napravováním strávit celý den.“

Sebeřízená hra jako priorita

Když se zkrátily přestávky a přibylo testů, zvýšil se počet poruch chování u dětí, říká Peter Gray, výzkumný profesor na Boston College a autor knihy Free to learn: Why unleashing the instinct to play will make our children happier,  more self-reliant, and better students for life (v češtině vyšlo jako „Svoboda učení: Jak nechat děti rozhodovat o svém vzdělávání“, pozn. překl.). Poznamenává, že příčina a důsledek jsou zřejmé; život bez her je depresivní.

„Děti jsou dnes jako vězni; pořád je někdo sleduje a ony cítí, že jim ubývá vlivu na vlastní životy, a kvůli tomu jsou náchylnější k depresi a úzkosti. Místo toho, aby si šly hrát, tak jsou často vystavovány soutěživému prostředí, které v nich vyvolává úzkost, že si neustále musí vydobývat místo v týmu nebo vyhrát hru.“

Gray je spoluzakladatelem webu Let Grow („Nech růst“, pozn. překl.) společně s Lenore Skenazy, zakladatelkou webu Free Range Kids („Svobodné děti“, pozn. překl.), který pomáhá komunitám vyzdvihnout důležitost volné hry. Michael Hynes, školní inspektor pro okrsek Patchogue-Medford (New York) nyní nabízí studentům základních a středních škol hodinu volné hry před začátkem vyučování. Říká k tomu: „Pracuji ve školství více než dvacet let a je to pomalu jako stříbrná kulka proti úzkosti a nervozitě. Děti jsou méně úzkostné, nervózní a sklíčené.“

I rodiče mohou pomoci. Mohou se zasadit o delší přestávky a doma dát přednost volné hře. Mohou pořádat víkendové sousedské sešlosti a posílat děti ven, aby si spolu mohly prostě hrát.

Určete pomocníky

Povzbuďte děti, aby si mohly samy pro sebe určit dospělého důvěrníka; může jim to usnadnit řešení krize, když se naučí vyhledání pomoci považovat za normální. Když vypadá některý z mých žáků zaražený, pozvu si ho na schůzku. Učitelé, kteří jsou ochotní pomáhat, se mohou také sami přihlásit. I učitelé nejspíš potřebují podporu, ale Morin zdůrazňuje, aby studenty neposílali za výchovným poradcem samotné. Předně, jak uvádí Asociace amerických výchovných poradců (American School Counselor Association), je poměr poradců ke studentům 1 na 406, takže poradce dotyčného nejspíš vůbec nezná. „Ti žáci nejspíš ani nevědí, co by měli říct, tak je tam doprovoďte a řekněte: Tohle jsem si vyslechl.“, říká Morin. „Když učitel řekne: Tohle dítě znám, není to fňukal, situace je taková a taková;  tak to už něco znamená.“

I rodiče se mohou snažit, aby jim děti a jejich přátelé důvěřovali. Ptejte se a projevujte upřímný zájem o jejich blaho. Když vaše dítě trpí, dejte mu najevo, že v tom není samo. Ginsburg doporučuje třeba tato slova: „Vidím, že opravdu nejsi ve své kůži a chci, abys věděl, že tomu tak nemusí být. Zasloužíš si cítit se ĺépe, bude ti lépe a já budu stát při tobě.“

Řešte drobnosti i „velké věci“

Může se zdát, že děti své obavy zveličují, ale i tak je berte vážně. Žáci druhého stupně prožívají silné emoce, ale mají úzkou perspektivu. „Každá maličkost jim může lehce připadat jako naléhavý případ,“ říká Ginsburg.

Červenou vlajku by ale měla zvednout například šikana, která je úzce spojena s myšlenkami na sebevraždu a  a pokusy o ní, říká Sameer Hinduja, spoluředitel Výzkumného centra pro kyberšikanu (Cyberbullying Research Center) a profesor kriminologie na Florida Atlantic University. Naslouchejte svým dětem, berte vážně jejich zkušenosti a zahrňte je do řešení problému. „I rodiče a učitelé, kteří to myslí dobře, by si měli dát pozor na sekundární viktimizaci, tedy aby neodpověděli necitelně nebo neodsekli, když už dospívající sebere dost odvahy na to, že jim vůbec přijde říct, co se děje.“.

Zůstaňte klidní, zúčastnění a neodsuzujte. Když dítě řekne: „Nenávidím se a chci umřít,“ neodpovídejte ve stylu: „Ale ty jsi přece tak skvělý v tomhle a v tamtom,“ říká psycholožka Mary Alvord, autorka knihy Conquer Negative Thinking for Teens (Jak porazit negativní myšlení, návod pro teenagery, pozn. překl.). Vytáhněte z nich: „Co se ti tento měsíc povedlo?“ Dejte na výběr: „Choval ses hezky k ostatním? Bylo s Tebou rodičům dobře?“

Alvord vytvořila program Resilience Building Program (Program na zvýšení odolnosti, pozn. překl.), který byl zaveden ve školách v oblastech Washington District a Maryland, aby si děti zvýšily pocit kontroly nad svým životem. „Řekněme, že se dítěti nepovedl test a je z toho rozrušené. Vysvětlujeme, že když se chová reaktivně, tak roztrhá papír nebo se rozpláče. Když se chová pasivně, tak to drží v sobě, ale tím to nezmizí. Když se ale zachová proaktivně, tak se třeba zeptá: Jak  můžu dostat kredity navíc? Můžu se příště líp připravit? Zeptejte se doma svých dětí: Které věci můžeš ovlivnit a které ne? Jak můžeš situaci vzít do svých rukou?“

Podporujte u dětí pocit sounáležitosti

Když děti přestoupí na druhý stupeň, vymění jednoho kmenového učitele za celý sbor. „Mohou se cítit odcizeně od učitelů v době, kdy víc než kdy dřív potřebují cítit blízkost i k jiným dospělým než k rodičům.“, říká Robert Dodd, ředitel Walt Whitman High School v Bethesdě.

V odpovědi na to některé školy upřednostňují budování vztahů. Školy White Oak and Argyle v Montgomery County zavedly Project Success (Projekt úspěch, pozn. překl.), aby umožnili některým šesťákům strávit polovinu školního dne ve škole s jedním učitelem a stejnou skupinou žáků. Ukazuje se, že to funguje skvěle, říká Dodd, který po mnoha letech v roli ředitele školy program zavedl. „Tyto děti ve větší míře cítí, že jsou pro učitele důležité a že jim jejich spolužáci chtějí pomáhat.“

Péče začíná shora a je nakažlivá, říká Traci Townsend. “Když vám záleží na vašich kolezích, přenášíte to i na děti. Častěji se stává, že si přisednete k osamocenému dítěti v jídelně a zeptáte se: Jak je? Kde jsou ostatní? Takto dávate najevo, že vám na druhém záleží.“

I rodiče mohou pomoci posílit vazby v komunitě. Seznamte se s rodinami ostatních žáků a domluvte se, že si budete předávat informace, ať už se dozvíte, že dítě rozdává své cennosti, mluví o smrti či odcizení se od kamarádů, prostě všechny známky vážných problémů.

Podpořte děti, ať se starají o sebe navzájem

Žáci na druhém stupni si myslí, že jsou špatnými kamarády, když prozradí, že jejich spolužák je „mimo“. „My je v tom podporujeme a zdůrazňujeme, že je důležitější zachránit něčí život,“ říká Connoly. „Odlož telefon, promluv si s ním a řekni, že pro něj chceš to nejlepší a že mu pomůžeš vyhledat pomoc.“ I rodiče mohou dát stejnou radu.

Děti mohou dokonce složit slib, že se zaměří na péči o duševní zdraví, říká poradkyně Mimi Darmstadter, předsedkyně rodičovské rady Stressbusters Committee (Spolek Krotitelů stresu, pozn. překl.) na škole Walt Whitman High School. Podvýbor PTSA (obdoba SRPŠ, pozn. překl.) se domluvil s představiteli škol na distribuci karet „Slib dobrého zdraví“, kterou mohl podepsat kterýkoli žák. Dodd doufá, že se mu podaří zdvojnásobit úsilí na prvním a druhém stupně škol, a rodiče mohou to samé dělat i doma. Zeptejte se svých dětí, jak by chtěly pečovat o sebe a o ostatní. Buďte jim dobrým vzorem v sebepéči a sebesoucitu a popište jim způsoby, jakými se vyrovnáváte s frustrací, smutkem nebo zklamáním.

„Rodiče a školy by měly úzce spolupracovat při zhodnocení sdílených norem jak přistupovat k rodičovství,“ říká Dodd. „Jsme zaměření výhradně na výkon, nebo jsme vzorem empatie, odolnosti a celkového zdraví?“

Autorka Phyllis L. Fagell je školní poradkyní v Sheridan School District (Arkansas), terapeutka v Chrysalis Group v Bethesdě a autorka knihy Middle School Matters (Základy střední školy, pozn. překl.). Bloguje na www.phyllisfagell.com, tweetuje na @pfagell.