POZNÁMKA: Zkrácená verze tohoto článku byla publikována v časopise Rodiče v květnu 2000 pod názvem „Závisláci na pochvale“. Detailnější rozbor témat zmiňovaných ve článku níže – a také obsáhlý seznam citací relevantních vědeckých prací – najdete v knihách Potrestáni odměnou (Punished by Rewards) a Bezpodmínečné rodičovství.

Pro přečtení tohoto článku ve španělštině klikněte zde.

Ať se projdete kolem dětského hřiště, zajdete do školy nebo na dětskou oslavu, můžete se spolehnout, že uslyšíte někoho říct: „Šikulka!“ Dokonce i maličké děti jsou chváleny, když plácají ručičkama o sebe („Ty krásně tleskáš!“). Mnozí z nás tyhle soudy našich dětí vypálí bez rozmýšlení, až se z nich stává určitý verbální tik.

Existuje mnoho knížek, které nás varují před používáním fyzických trestů, od facky po nucenou izolaci („vychladni“). Sem tam nás dokonce někdo přinutí k zamyšlení, zda je dobrý nápad podplácet děti nálepkami a jídlem. Ale musíte hledat opravdu usilovně, abyste našli slůvko proti tomu, čemu se líbivě říká pozitivní zpětná vazba.

Aby nedošlo k nedorozumění, cílem článku není zpochybňovat, jak důležité je děti podporovat a povzbuzovat, milovat je, objímat a pomáhat jim, aby ze sebe měly dobrý pocit. Chvála je ovšem něco zcela jiného. Hned vám vysvětlím, proč.

1. Manipulování dětmi. Řekněme, že když vaše dvouleté dítě při jídle nic nevylije, nebo si vaše pětileté dítě po sobě umyje nádobí, slovně je odměníte, abyste chování podpořili. Kdo na tom získá? Je možné, že nazývat děti šikulkami, nemá ani tolik společného s jejich emočními potřebami, jako spíše s naším pohodlím?

Rheta DeVries, profesorka vzdělávání na Univerzitě Severní Iowy, nazývá takové chování „kontrola ve sladkém obalu“. Velmi podobně jako hmatatelné odměny – nebo, když na to přijde, tresty – je to chování, kdy s dětmi komunikujeme tak, aby vyhověly našim přáním. Můžeme toho tak skutečně dosáhnout (přinejmenším na chvíli), ale je to něco zcela jiného než pracovat s dětmi – například tak, že je zapojíte do konverzace o tom, díky čemu třída (nebo rodina) hladce fungují nebo o tom, jak lidi kolem nás ovlivňuje, když něco uděláme – nebo neuděláme. Nejen, že je druhý způsob zdvořilejší, ale s větší pravděpodobností dětem pomůže stát se ohleduplnými lidmi.

Chválení může nějakou dobu fungovat proto, že malé děti touží po vašem souhlasu s jejich chováním. Zodpovědnost nevyužívat tuto závislost pro naši vlastní výhodu je ale na nás. Říci „Šikulka!“, abychom podpořili něco, co náš život o trochu zjednoduší, může být příkladem takového využití dětské závislosti. Děti se tímto oslovením také mohou cítit manipulovány, i když třeba nedokáží vysvětlit proč.

2. Vytvoření závisláčků na chvále.  Každá pochvala jistě není promyšlená taktika kontroly dětského chování. Někdy děti chválíme jen proto, že jsme upřímně potěšeni tím, co udělaly. I v tom případě ale stojí za to, podívat se na věc pozorněji. Spíše než posilování pocitu vlastní sebehodnoty, může chvála posilovat závislost dětí na nás. Čím více říkáme: „Líbí se mi, jak…“ nebo „Pěkně ………š“, tím více se děti naučí spoléhat na naše hodnocení a naše rozhodnutí, co je dobré a co špatné, namísto toho, aby se naučily vytvořit si vlastní závěry. Začnou tak měřit svoji hodnotu podle toho, díky čemu se usmějeme a co jim získá náš další souhlas.

Mary Budd Rowe, vědkyně z Floridské Univerzity, odhalila, že studenti, kteří byli svými vyučujícími štědře chváleni, byli ve svých odpovědích váhavější a odpověď častěji vyzněla intonací jako otázka („Ehm, sedm?“). Pokud s nimi dospělý nesouhlasil, měli sklony svoji myšlenku ihned zamítnout. Také s menší pravděpodobností vydrželi u obtížných úkolů nebo sdíleli své myšlenky s jinými studenty.

Ve zkratce, „Šikulka!“ v dětech neposilní jejich pocit sebehodnoty; ve finále způsobí, že se cítí nejistější. Může dokonce způsobit vznik nezdravého zacyklení. Čím více děti chválíme, tím více to vypadá, že pochvalu potřebují, a tak je chválíme ještě víc. Je smutné, že z některých z těchto dětí vyrostou dospělí, kteří budou stále potřebovat někoho jiného, kdo je poplácá po zádech a řekne jim, jestli to, co udělali, bylo v pořádku. To určitě není scénář, který chceme pro naše dcery a syny.

3. Krádež dětské radosti.Nehledě na otázku závislosti, dítě má právo mít radost ze svých úspěchů, cítit hrdost, když se něco nového naučí. Také má právo rozhodovat o tom, kdy se tak bude cítit. Ale pokaždé, když zvoláme: „Šikulka!“ říkáme dítěti, jak se má cítit.

Zajisté jsou momenty, kdy je naše hodnocení na místě a naše vedení nezbytné – obzvláště u batolat a předškoláčků. Ale pro dětský rozvoj není neustálý příliv hodnocení ani nutný ani užitečný. Naneštěstí si nemusíme uvědomovat, že „Šikulka!“ je hodnocení úplně stejně jako třeba „Trdlo!“ Nejdůležitějším faktorem pozitivního hodnocení není to, že je pozitivní, ale že je to hodnocení. A lidé, děti nevyjímaje, nejsou rádi hodnoceni.

Chvilky, kdy moje dcera zvládne něco udělat poprvé nebo něco udělá lépe než kdykoliv předtím, zbožňuji. Snažím se ale ovládnout tu neodbytnou touhu říct „Šikulka!“, protože jí nechci pokazit její radost. Chci, aby se mnou svoji radost sdílela, ne, aby u mě hledala rozsudek. Chci, aby vykřikla „Povedlo se mi to!“ (což často udělá), namísto otázky „Bylo to dobře?“.

4. Ztráta zájmu.  Pro zvolání „Pěkný obrázek!“ mohou děti malovat a malovat tak dlouho, dokud se díváme a chválíme je. „Ale“, jak varuje Lilian Katz, jedna z vedoucích postav výchovy v raném dětství v zemi, „jakmile si dětí přestaneme všímat, mnoho z nich se již aktivity znovu ani nedotkne.“ A skutečně, působivý počet vědeckých prací ukazuje, že čím více lidi za něco odměňujeme, tím spíše ztrácí o věc, kterou musí pro odměnu udělat, zájem. Přestává být důležité, zda kreslíme, čteme, přemýšlíme nebo tvoříme – důležité je získat dobrotu, ať to je zmrzlina, nálepka a nebo „Šikulka!“

Ve znepokojující studii, vedené Joanou Grusecovou na univerzitě v Torontu, malé děti, které byly chváleny za svoji štědrost, měly tendenci být v běžném životě trošku méně štědré než ostatní děti. Pokaždé, když slyšely „Pěkně ses rozdělil!“ nebo „Jsem tak pyšná, že jsi pomohla!“ začalo dělení se a pomáhání být o trošku méně zajímavé. Takové činy přestaly být zajímavé pro svou vlastní hodnotu, ale jako něco, co je třeba udělat, abychom od dospělého takovou reakci získaly znovu. Štědrost se stala prostředkem k dosažení cíle.

Motivuje chvála děti? Jistě. Motivuje je k získání další chvály. Neboli často je to na úkor zaujetí čímkoliv, co dělaly a získalo jim to chválu.

5. Snižování výkonu. Jako by nestačilo, že „Šikulka!“ může poškozovat nezávislost, radost a zájem o věc, také může ovlivňovat, jak dobře děti danou věc udělají. Vědci stále zjišťují, že děti, které jsou chváleny za kreativní úkony, mají tendenci se při další kreativní činnosti zhoršit – a jejich výkon není tak dobrý jako výkon dětí, které chváleny nebyly.

Proč tomu tak je? Částečně proto, že chvála vytváří nátlak „udržet si ten dobrý výkon“ a nátlak dobrý výkon znemožňuje. Částečně proto, že se oslabil jejich zájem o to, co dělají. A také proto, že s menší pravděpodobností budou riskovat, když začnou přemýšlet o tom, jak si příliv těchto pozitivních komentářů udržet, a riskování je předpoklad pro kreativitu.

Když to zobecníme, „Šikulka!“ je zbytek po psychologickém přístupu, ve kterém celý lidský život redukujeme na chování, které lze pozorovat a změřit. Takový přístup ale bohužel ignoruje myšlenky, pocity a hodnoty, které za chováním stojí. Dítě se může například podělit s kamarádem o svačinu proto, aby bylo pochváleno, a nebo proto, aby to druhé dítě nemělo hlad. Chvála za podělení se s někým tuto rozdílnou motivaci ignoruje. Co je horší, ve skutečnosti podporuje tu méně žádanou motivaci, protože dítě pak s větší pravděpodobností bude v budoucnosti další chválu vyhledávat.

Jakmile začnete vnímat, co to chvála je a co způsobuje, tato neustálá drobná hodnocení ze strany dospělých na vás budou mít stejný efekt, jako zvuk nehtů přejíždějících po tabuli. Začnete se zastávat dítěte tím, že jeho učiteli nebo rodiči dáte ochutnat jejich vlastní sladkou odměnu, když se otočíte a řeknete (stejně přeslazeným tónem hlasu) „Ta pochvala se vám ale povedla, šikulka!“

Přesto není lehké tento návyk změnit. Přestat chválit se může ze začátku zdát divné. Člověk může mít pocit, že je odtažitý nebo že něco zadržuje. Brzy nám ale dojde, že je to známka toho, že více chválíme proto, že děti očekávají, že chválu uslyší, a to nás v tu chvíli nutí chválit. Kdykoliv se tohle začne dít, je načase znovu promyslet, co děláme.

Děti doopravdy potřebují bezpodmínečnou podporu, lásku bez dalších závazků. A ta podpora nejenom, že není to samé co chvála – je to pravý opak chvály. „Šikulka“ je podmínečná. Znamená, že nabízíme svoji pozornost, uznání a souhlas za skákání podle toho, jak pískáme. Za to, že dítě udělá věc, která nás potěší.

To se, jak si můžete všimnout, velmi liší od kritiky některých lidí, že je dětem vše dovolováno a chválu získají příliš snadno. Doporučují, abychom chválou šetřili a požadují, aby si děti chválu „zasloužily“. Nicméně hlavním problémem dnešní doby není, že děti za všechno, co dělají, očekávají chválu. Je to fakt, že nás láká si věci zjednodušovat a děti odměnami manipulovat, namísto abychom vysvětlovali a pomohli dětem rozvinout potřebné dovednosti a nalézt vhodné hodnoty.

Jaké máme jiné možnosti? To záleží na situaci. Ať už se ale rozhodneme říct místo chvály cokoliv, musí to být na základě upřímné pohnutky a lásky k dítěti pro ně samotné spíše než proto, co udělalo. Pokud dítě cítí bezpodmínečnou podporu, není „Šikulka!“ zapotřebí, pokud ji necítí, „Šikulka!“ nepomůže.

Jestliže chválíme pozitivní činy proto, abychom zabránili špatnému chování, pravděpodobně to nebude fungovat dlouho. Dokonce i když to funguje, nemůžeme říct, že se dítě teď „umí chovat“. Přesnější pojmenování je, že se umí chovat podle chvály. Alternativou je pracovat s dítětem tak, abychom zjistili, jaké má ke svému chování důvody. Možná budeme muset zvážit naše vlastní požadavky namísto hledání způsobů, jak nás naše dítě poslechne. (Namísto říkání „Šikulka!“ čtyřletému dítěti, aby vydrželo sedět celou třídní schůzku či po dobu rodinné večeře, bychom se možná měli sami sebe zeptat, jestli je rozumné očekávat něco takového od malého dítěte.)

Také je potřeba děti přizvat k procesu rozhodování. Jestliže dítě dělá něco, co ostatním vadí, sednout si s ním později a zeptat se „Co myslíš, že s tím můžeme udělat?“ bude pravděpodobněji efektivnější, než hrozby nebo úplatky. Takový postup zároveň dítěti pomáhá učit se, jak problémy řešit a také to, že jeho myšlenky a pocity jsou důležité. Celý proces samozřejmě vyžaduje čas a schopnosti, péči a odvahu. Vytasit se s „Šikulka!“, když dítě dělá něco, co považujeme za správné, nevyžaduje žádnou z těchto aktivit, což zároveň pomáhá vysvětlit, proč strategie „jednací“ jsou mnohem populárnější než strategie „pracující s“.

Co tedy můžeme říct, když děti udělají něco působivého? Zvažte tři možné reakce:

* Neříct nic. Někteří lidé trvají na tom, že přínosný čin musí být „utvrzen“, protože, ať již tajně či nevědomky, věří, že to byla náhoda. Jestliže jsou děti z podstaty zlé, musí pak uměle dostávat důvod, aby byly milé (neboli získat slovní odměnu). Jestliže ale takový cynismus není postaven na pravdě – a mnohé výzkumy to naznačují – pak chvála nemusí být nutná.

* Řekněte, co jste viděli. Jednoduché prohlášení bez hodnocení („Nazul sis sám boty“ nebo dokonce jen „Udělal jsi to“) vašemu dítěti řekne, že ho vnímáte. Také mu to umožní být pyšné na to, co udělalo. Někdy může dávat větší smysl komplexnější vysvětlení. Když vaše dítě namaluje obrázek, můžete mu dát zpětnou vazbu – ne hodnocení – co vidíte: „To je ale veliká hora!“ nebo „Páni, dneska jsi ale hodně malovala fialovou!“

Když je dítě laskavé nebo štědré, můžete jeho pozornost jemně zaměřit na výsledek jeho činu v reakci druhé osoby: „Podívej se, jak se Abigail tváří! Teď, když jsi se s ní podělil o svačinu, vypadá docela šťastně.“ Je to zcela něco jiného než důraz na to, jak se vy, po jeho podělení se, cítíte.

* Méně mluvte, více se ptejte. Otázky jsou ještě lepší, než popis. Proč mu říkat, co vás na obrázku zaujalo, když se ho můžete zeptat, co se jemu na obrázku nejvíce líbí? Otázky „Co bylo nejtěžší namalovat?“ nebo „Jak jsi přišla na to, jak namalovat správně velkou nohu?“ pravděpodobně budou jeho zájem o malování rozvíjet. Říct „Šikulka!, jak jsme viděli, může mít přesně opačný efekt.

Neznamená to, že jakákoliv pochvala a všechna poděkování a výrazy nadšení jsou škodlivé. Musíme zvážit vlastní motivaci k tomu, co říkáme (upřímné vyjádření nadšení je lepší než přání manipulovat budoucím chováním dítěte) a stejně tak reálný dopad našich slov. Má díky našim reakcím dítě pocit kontroly nad svým životem, nebo u nás neustálé hledá souhlas? Pomáhají mu více si užívat, co samo dělá, tak jak to cítí, nebo aktivitu přetvářejí jen na něco, co je potřeba podstoupit, aby získalo uznalé poplácání?

Není to o tom, naučit se zpaměti nový scénář, ale o tom, mít na paměti dlouhodobé cíle pro naše děti a sledovat, jaký efekt naše slova mají. Špatnou zprávou je, že používání pozitivní motivace opravdu není příliš pozitivní. Dobrou zprávou je, že abyste dítě podpořili, nemusíte ho hodnotit.

Ilustrační obrázek vytvořen pomocí Midjourney.