Přesto je pro mě těžké nalézat argumenty pro vyvarování se závěru, že jednotlivci, organizace, instituce a vlády nadále porušují lidská práva. Proč se například mučení účastní více než 140 zemí ze 172 zemí, které patří do OSN a zavázali se k dodržování Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, která zakazuje mučení a jiné formy špatného zacházení? [2] Proč se v posledních několika letech počet autoritářských států zvýšil? [3] Proč zůstávají děti téměř ve všech zemích světa podřízenou třídou, jsou nuceny do vzdělávání prostřednictvím povinné školní docházky, pracují v dolech a továrnách? [4]

Zákony o lidských právech neplní svůj účel. Existuje jen málo důkazů o tom, že smlouvy o lidských právech celkově zlepšily blaho lidí. Důvodem je to, že lidská práva nebyla a nebudou nikdy tak univerzální, jak lidé doufali, a víra, že by mohly být vnuceny zemím v rámci mezinárodního práva, byla od začátku založena na zavádějících předpokladech.

Hlavním problémem v oblasti lidských práv je to, že jsou beznadějně neosobní a nejednoznačná. Nejednoznačnost umožňuje vládám racionalizovat téměř cokoli, co dělají. Ve většině států je legislativou formálně definováno až 30 mezinárodních lidských práv, které jsou rozvedeny do stovek zákonných norem – práva na bezpečnost, vzdělání, vlastnit majetek, na soukromí, na práci, svobodu projevu, náboženské uctívání, na nediskriminaci, svobodu pohybu, rovnost před zákonem. Práva jsou přiznána na téměř vše, co si myslíte, že stojí za to chránit.

Rozmanitost práv, která chrání prakticky všechny lidské zájmy, neposkytuje nikomu, tedy ani vládám, žádné pokyny k zavedení ani k vymáhání. Všechny vlády světa mají navíc omezený rozpočet. Ochrana jednoho lidského práva může vládě bránit v ochraně druhého. Jak popisuji níže na příkladu práva na ochranu a nemučení a práva na výběr vzdělávání a povinnou školní docházku.

Ve většině států je mučení postaveno mimo legitimní strategie politiky. Například v Chile a v Brazílii místní policie používá mučení, protože věří, že je to účinný způsob, jak řešit kriminalitu a udržovat pořádek. Vlády ospravedlňují mučení ve jménu národní bezpečnosti.

Pokud by se vláda rozhodla mučení vymýtit, musela by pro monitorování policie vytvořit čestné, dobře placené vyšetřovací jednotky, musela by propustit současné policejní síly a zvýšit platy jejich náhradníkům. Možná by na úkor vymáhání práva nebýt mučen pozastavila investice do sociálního systému, zdravotnictví a školství. Pravděpodobně by bylo nutné přepracovat i soudnictví, možná celý politický systém. A ani pak by se nemuselo změnit nic, protože změna v myšlení se nedá vynutit zákonem ani povinným vzděláváním.

Jedná se o problém v oblasti lidských práv, protože zákony o lidských právech přece neuznávají žádnou omluvu za to, že stát nezabránil mučení.

Pokud vláda prosazuje jedno právo či skupinu práv, zatímco zanedbává ostatní, lze říci, zda dodržuje mezinárodní smlouvy nejlépe, jak může, nebo se prosazování lidských práv vyhýbá? Kdo a jak to zhodnotí a jaké budou důsledky takových zjištění?

Neexistuje konsenzus států v oblasti prosazování lidských práv. Státy poskytují protichůdné interpretace lidských práv a když lidé řídící státní instituce nechtějí, prostě jim nevěnují pozornost.

Státy nemají potenciál „dobré správy“ založené na souboru jasně definovaných pravidel, která mohou důvěryhodné instituce interpretovat. Nemohou mít, protože lidská práva, stejně tak jako ostatní zákony, se osobně neptají každého jednotlivého člověka: Kdo jsi, co cítíš, co potřebuješ a jak si přeješ své potřeby naplňovat, abys byl zdravý a spokojený.

Lidská práva jsou hierarchickým konceptem vnucovaným vládnoucími autoritami shora dolů s předpokladem, že existuje něco jako jistota toho, že koncept „lidská práva“ vychází z pravdivého poznání toho, co lidé potřebují i jak mají potřeby naplňovat.

Lidé na celém světě mají různá morální přesvědčení, problém lidských práv není jen v morálním pluralismu. Jádrem problému je obtížná správa věcí veřejných v počtu milionů lidí žijících na území jednotlivých států.

Je pro mě důležité, že hnutí za lidská práva jako celek učinila z lidských práv společný morální jazyk mezinárodních vztahů, který přiměl jednotlivce přemýšlet o potřebách a pocitech lidí. Tím dochází i k tomu, že někteří tvůrci legislativ, soudci a další státní úředníci berou lidská práva vážně.

Osvěta, vzájemné uznání a respekt pocitů i potřeb lidmi – změna v myšlení a jednání umožňuje předcházet zvěrstvům, nikoli prostá existence států, násilím vynucovaných zákonů a lidských práv. Lidem patří zodpovědnost i důsledky jednání a změť protichůdných zákonů států na tom nic nezmění, dokud se změnou nestávají konkrétní lidé, protože ti dávají zákonům smysl, když je vykládají skrze své poznání a svědomí.

Daleko je však k tomu, že by snad všechny vlády, úředníci a lidé po celém světě vnímali své pocity i potřeby a vzájemně je uznávali i respektovali. To zajistí změna v myšlení lidí. Co mohu hnutím za lidská práva přičíst k dobru je jejich mnohdy upřímná touha způsobit blaho lidem. Mohou napomoci i tím, že komunikují o pocitech a potřebách diskriminovaných, avšak zákony o lidských právech a legislativy jednotlivých států upravující jejich vymáhání ten samý potenciál nemají, spíše naopak. Protože jsou v přímém protikladu, vymáháním jednoho práva dochází současně často také k porušování jiného.

Nenapadá mě jediné možné nenásilné řešení tohoto problému v současném paradigmatu států. Nevidím možnosti nenásilné správy věcí veřejných prostřednictvím vlád nad tak lidnatými celky, jakými státy jsou, protože například právo na bezpečí bude vždy ohroženo rizikem donucení a diskriminace jednotlivce skupinou prostřednictvím zákonů.

Vlády používají idiom lidských práv k radikálně odlišným argumentům o tom, jak by se státy měly chovat. Některé islámské země právem na náboženskou svobodu obhajují podřízenost žen. Právo na svobodnou volbu vzdělávání a sebeurčení i sebevlastnictví nelze uplatnit při současné existenci zákonů o povinné školní docházce. [5]

Lidská práva jsou snadno zneužitelná k populismu, demagogii a propagandě. Zní to tak pěkně: Pečujeme o potřeby dětí, chráníme je před zanedbáváním a zajišťujeme právo na vzdělání, ale za cenu popření práv na svobodu pohybu, svobodnou volbu a sebeurčení.

Mezinárodní zákony vyžadují souhlas států, což vytváří iluzi symetrie a rovnosti, jenže ty se stírají plošnou implementací práv, kdy nedochází ke zjišťování pocitů a potřeb konkrétních lidí, přesto jsou jim poskytovány služby bez jejich souhlasu. Když se poctivě zahledíme na podstatu lidských práv, uvidíme, že smlouvy o lidských právech umožňují jak akt altruismu, tak akt otroctví. Lidská práva se proto v mnohém stávají nástrojem systematického systémového útlaku.

Dalším problémem v oblasti lidských práv je fakt, že jejich nefunkčnost nevede k popření a opuštění celého konceptu, natožpak k úvahám a řešením vedoucím k inovacím a vyvíjením nových způsobů organizace mezilidských vztahů, ale k pokusům o vylepšování z podstaty nefunkčních systémů i za cenu dalších poškozených. To nutně zrcadlí problémy subsystémů jako je systém vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, trh peněz i práce a další.

Lidé žijící na západě opustili víru v to, že jsou běloši nadřazeni černochům na základě rasy, muži ženám na základě pohlaví, ale věří, že regulované trhy, právní stát a liberální demokracie jsou nadřazené všem ostatním systémům. Ve všech státních systémech i jejich podsystémech se objevuje týž vzorec… stát, právo, instituce, úředník, učitel ví lépe než vy, co cítíte a potřebujete, i jak své potřeby máte naplňovat, a budou vám poskytovat co uznají za vhodné, bez vašeho souhlasu, ať se vám to líbí, nebo ne.

Neexistuje žádný důkaz toho, že koncept lidských práv – institucionálně prosazovaných lidských práv – je pro někoho vhodný, natožpak pro chudé, pro sociálně znevýhodněné, vyloučené, nevzdělané a diskriminované. [6]

Je čas na posouzení efektivity konceptu lidských práv na základě zkušeností, spíše než na jeho další pozorování prizmatem ideologií.

Umožňují donucovací hierarchické systémy shora dolů naplňování základních lidských potřeb? Umožňuje koncept institucionálně vymáhaných lidských práv naplňování všech potřeb, nejen některých a na úkor ostatních, a nejen některých lidí a skupin na úkor druhých?

Můžeme shora dolů vynutit na lidech svobodu, bezpečí, vzdělání a je donucování bez důsledků pro jednotlivce a společnost? Jaké má zásady a parametry empatická pomoc jednotlivcům a skupinám lidí? Jaká organizace lidí může lépe sloužit správě věcí veřejných, k řešení sporů a na důvěře založeným mezilidským vztahům? Jaké metody zjišťování pro odpovědi na tyto otázky použít?

Pomoc ostatním znamená poskytnout jim zdroje, know how, peníze, technickou pomoc, půjčku, podporu osobní účastí na vztazích, ale jen pokud existuje důvod se domnívat, že tyto formy pomoci zvýší životní úroveň a způsobí naplnění potřeb jednotlivých lidí.

Takovým způsobem se mohou efektivně vynakládat zdroje určené k pomoci. Solidarita založená na souhlasu je podmíněna vyžádanou, chtěnou pomocí a zajištěna dobrovolným poskytnutím zdrojů. Takový způsob altruismu je něco zcela odlišného než vnucená pomoc státních institucí financovaná z peněz vybíraných od lidí pod pohrůžkou iniciace násilí s cílem zajistit vymáhání lidských práv, byť s morálním úmyslem.

Lidská práva v rukou institucí, států jsou spolu s ostatními zákonnými normami jen marným pokusem lidí o naplnění základních lidských potřeb, zbraní zabíjející v lidech důvěru, sounáležitost a pocity bezpečí i spravedlnosti.

Sdílím potřeby žít v bezpečí, mít zdroje a zdraví, umožnit dětem vzdělání a chránit je před zanedbáváním. Naplnění základních lidských potřeb je možné. Od člověka k člověku se šíří zvěst o tom, že spravedlivým procesem nabývání znalostí o konkrétním člověku je zjišťování jeho pocitů a potřeb. Jak jinak nejlépe projevit respekt k člověku, nežli uznáním jeho pocitů, potřeb i strategií k jejich naplňování? Iniciace násilí není obhajitelným způsobem jednání, ani v zájmu ušlechtilých cílů, třeba bezpečí, pořádek, výchova a vzdělávání.

Nastal čas pro organizaci lidí založenou na souhlasu jednotlivců? Je možné dosahovat svobody, důvěry mezi lidmi a naplnění potřeb bezpečí hierarchickou organizací lidí prostřednictvím donucení shora dolů? Je centrální správa rozsáhlých lidnatých území s rozmanitými kulturními i ekonomickými potřebami skutečně tím jediným možným řešením organizace lidí? Je pro nás bezpečné a efektivní reprodukovat způsob organizace lidí umožňující jednotlivcům a skupinám institucionální uplatňování moci nad ostatními? Rozhlédněte se kolem sebe, ohlédněte se do historie a zvažte sami.

Zdroje:

[1] Human Righs

[2] Amnesty International, Mučení

[3] Článek Financial Times, The rise of the populist authoritarians, Martin Wolf

[4] Diskriminace dětí, Adultismus

Dokumentární film Schooling the World, Carol Black

[5] Listina základních práv a svobod

[6] Kniha The Beautiful Tree: A Personal Journey Into How the World’s Poorest People are Educating Themselves, James Tooley